Mezi námi I

Budík na nočním stolku ukazoval 7:32. Slunce již započalo svou pouť a obloha se zalila zlatavým světlem. Na město dopadaly paprsky ranního slunce. Ulice se začaly zaplňovat lidmi, kteří se vydávali do práce, či na brzké nakupování. Cesty se pomalu začaly plnit auty, která jezdila z jednoho koutu města do druhého a tím tvořila jakousi tepnu, která držela vše při životě. Damašek se probouzel.
Sluneční paprsky dopadaly do malé místnosti, kde narazily na člověka, který byl ponořen do světa snů a fantasie. Pomalu oddechoval. Tvář měl prohlou do nenápadného úsměvu, jenž představoval to, že se tomuto člověku zdálo něco pěkného, něco co ho činilo šťastným a spokojeným.
Když Kaliv otevřel oči, musel je zase hned zavřít, protože ho na chvíli oslepila zlatá záře slunce. Když otevřel oči podruhé zahleděl se na bílý strop nad sebou. Nijak zajímavý, ale přesto dokázal na chvíli strhnout Kalivův pohled na sebe. Kaliv se na chvíli na strop zadíval a pak spustil oči na prázdné místo vedle něj, na místo kde spával druhý člověk.
Teď tam však nebyl nikdo. Hedvábné prostěradlo bylo rovné, jakoby na něm už dlouho nikdo neležel. Kaliv si protřel oči v naději, že snad špatně vidí, že snad pořád sní. Ovšem nic se nezměnilo. Byl sám v celém pokoji a vypadalo to, že už je tu sám několik dní.
"Kde sakra tak dlouho je?" Zeptal se sám pro sebe v naději, že mu někdo odpoví. Odpovědi se mu však nedostalo.
Kaliv žil s Ažihadem už pěknou řádků měsíců,možná už se měsíce změnily v léta. Žili spolu šťastně a nikdy mezi sebou neměli nějaké velké spory. Sem tam se objevila nějaká neshoda, nějaký názorový střet, ale vždy se to vytratilo. Vždy po té bouři se rozsvítilo slunce a svítilo ještě jasněji než před tím. Mezi nimi bylo utvořené pouto, pouto, které mezi sebou mají všichni navzájem milující se lidé.
Kaliv byl zvyklí na to, že Ažihad zmizel na 5 dní, nebo na týden, ale vždy o sobě dal vědět. Teď však už nebyl doma více jak 14 dní a nedal o sobě ani jedinkrát znát. Začal mít strach, ale v hloubi duše věřil, že už nebude trvat dlouho a budou zase usínat a probouzet se vedle sebe. Potřeboval zase cítit jeho dotyky, potřeboval cítit vůni jeho kůže. Už mu chybělo to láskyplné obětí, toužil ho zase políbit na jeho rty. Věřil v to, i když realita byla poněkud jiná. Pravda byla bohužel taková, že se po Ažihadovi slehla zem. Nikdo o něm nevěděl, nikdo ho neviděl.
Kaliv vstal z postele. První co udělal bylo, že otevřel okno, aby do vnitř pustil trochu čerstvého vzduchu. Když tak stál u okna zadíval se ven.
Spatřil malou část čtvrti, do které se spolu s Ažihadem přistěhovali. Bylo to rozlehlé místo tvořené malýma domkama, mezi nimiž se tyčily velké věžové obytné budovy. V jedné takové žil i on. Ze svého okna měl krásný výhled na východní část města, kde se rozkládaly malinké domečky s předzahrádkami. Bylo zajímavé sledovat některé lidi, kteří byli zabráni do svých činností. Před jedním domkem stála starší paní, která věšela mokré prádlo, o kousek dál zase stálo místo, kde si často hrály děti. Bylo to obyčejné předměstí, ale jemu to připadalo tak neobyčejné.
Jako kluk ze zapadlé vesničky, která ležela osamocena, nikdy nezažil, aby na tak malém místě žilo tolik lidí. To zažil až když začal studovat vysokou školu umění tady ve městě. Hned jak přijel ho město očarovalo natolik, že vždy když mohl, vylil barvy na plátno a tahy štětcem se snažil zachytit každý okamžik jemu tak cenný. Větší části obyvatel se zdál Damašek špinavý a přelidněný, ale on dokázal město zachytit v nádherných a zajímavých situacích. Možná právě díky tomu se mnoha lidem vryl do paměti a jeho obrazy zdobily nejeden dům, nejednu kancelář, nejednu galerii.
Kaliv odvrátil pohled od okna. Přešel do koupelny a pustil vodu do umyvadla.
Jak se voda čeřila, objevila se v ní tvář 26 letého muže. V rozčeřené hladině se zaleskly jeho černé vlasy, černější než ta nejhlubší noc. Zakrývaly mu jeho čelo a částečně také obočí, které bylo taktéž černé jako jeho vlasy. Pod obočím se mu třpytily čistě hnědé oči ve kterých hořel plamen jeho síly.
Kaliv stál před zrcadlem a rukou si projel po tváři, kterou měl teď pokrytou hustě černým strništěm. "Budu se muset oholit," zamumlal si sám pro sebe a z přihrádky nad zrcadlem vytáhl ostrou žiletku. Tvář si pokryl hustou vrstvou pěny. Přiložil žiletku na tvář a chtěl provést první tah, když v tom se ozvalo hlasité bouchání na hlavní dveře.
Kaliv leknutím ucukl a žiletku se mu zařízla do tváře."AU!" vykřikl a odložil žiletku na okraj umyvadla. Z tváře mu teď odkapával pramínek krve,který dopadal do umyvadla, kde se srazil s průhlednou hladinou vody a zbarvil jí do ruda. Znovu se ozvalo bouchání na dveře a k tomu se přidal i zvuk zvonku.
"Který mamlas otravuje už tak po ránu?!"
Nabral trochu vody, aby si očistil ranku, kterou mu zanechalo ostré ostří žiletky. pak vzal ručník, aby si mohl očistit tvář.
Znovu se ozvalo bouchání.
"Zatraceně! Kdo to k sakru je a co má tak důležitého, že to nemůže chvilku počkat"!
První ho napadla pošťačka. Byla to stará paní, která se touto profesí živila už pěknou řádku let, ale co si Kaliv pamatoval, chodila vždy každou středu a pátek, kdežto dnes bylo úterý.
Dále pak by to snad mohl být někdo ze sousedů, ale sousedé je neměli moc rádi. Možná to bylo pro to, že asi žili spolu. Bylo to dost neobvyklé, aby spolu žili 2 muži, ale nikdy neviděli Ažihada s Kalivem jak se vedou za ruce ani jak se na veřejnosti líbají. Proto neměli sebemenší důkaz, že jsou homosexuálové. Ale nakonec to bylo jedno. Moc je nezajímalo co si o nich druzí myslí, zvláště když to byli lidé, kteří den co den proseděli u televize a všechno ostatní jim vadilo. Jen je občas zamrzelo jak si na ně sousedé ukazují a jak je pomlouvají. Takových lidí bylo v tomto domě tolik, že je Kaliv už přestal počítat.
Odhodil ručník na podlahu a šel otevřít. Cestou minul obývací pokoj,kde na konferenčním stolku ležela kupa papírů, neotevřených dopisů a různě velkých skic,které musel ještě dodělat. Prošel úzkou chodbou a otevřel hlavní dveře.
Když se dveře otevřely, do potemnělé chodby dopadlo ponuré světlo z venkovní chodby. Kaliv nahlédl ven, na hlaví chodbě však nikdo nestál. Opět ho zalil ten pocit jakoby ho někdo sledoval. Hlavní chodba lemovaná schodištěm s výtahem, který s tlumeným rachotem sjížděl dolů do přízemí však byla prázdná. Kaliv popošel na chodbu, aby se ujistil, jestli někdo nestojí za rohem, nebo jestli někdo nestojí na schodech v mezipatře.
Znal Ažihada dobře a dobře věděl, že by toto mohl být jen další jeho pokus ho pořádně vylekat, jako tehdy, když spolu večer šli po městě a Ažihad se mu naschvál ztratil, aby si na rohu nasadil odpornou masku a pak na něj z dalšího rohu vyletěl. V ten den ho pěkně vyděsil. Ovšem teď tu nebyla ani myš. Kaliv za sebou zabouchl dveře.
Vrátil se zpět do koupelny. Podíval se na hodinky, bylo 8:12. Najednou ho přešla chuť se oholit. Vyčistil si jenom zuby a unavený obličej si opláchl studenou,osvěžující vodou. Poté na sebe hodil čisté oblečení.
Měl nejvyšší čas, protože na desátou měl sjednanou schůzku v hotelu Palas Acropolis což bylo na druhém konci města a moc dobře věděl, že cesta tam to bude nejméně 40 minut a to jen když bude mít štěstí.
Když vyšel z domu, bylo už hodně teplo. Slunce svítilo a svými paprsky vysoušelo už tak vyschlou zem. Vál příjemný vánek, který si hrál v korunách stále zelených stromů. Na ulici už byli různí lidé. Byli tu sousedé i lidé, které doposud neviděl. Všichni byli zabráni do svých činností. Najednou zase přišel ten divný pocit. Jakoby mu někdo stál za zády a sledoval každý jeho pohyb, který udělal. Ažihad se otočil, nikdo za ním však nestál.
"Divné, velice divné" řekl si a vydal se k hlavní silnici.
Pořád se ale nedokázal zbavit toho divného pocitu. Jako by se ho něco snažilo varovat.
Když došel k cestě zastavil se u ní a pozoroval auta, mezi nimiž potřeboval najít auto s nápisem Taxi. Netrvalo to dlouho a objevil se první vůz. Ažihad mu naznačil gestem, aby zastavil.
V autě seděl starší pán s dlouhým knírem. Hlavu mu zahaloval bílý turban a po tváři mu stékaly kapičky potu.
"Přejete si?" zeptal se taxikář
"Mohl by jste mě hodit k hotelu Palas Acropolis?"
"Mile rád"
Ažihad otevřel zadní dveře a nasedl do vozu.
"Kudy to mám vzít?"
"Vezměte to tou nejkratší cestou prosím"
"Jak si přejete" řekl a nastartoval vůz.
V autě bylo nepříjemně dusno a Ažihad doufal,že tu cestu bude mít brzy za sebou.
Cesta trvala přesně jak myslel. Za necelých 40 minut, byli před hotelem.
Ažihad zaplatil cestu a přihodil taxikáři nějaké spropitné na víc, aby mu zpříjemnil den.
Když vystoupil z vozu, první co udělal bylo to, že se nadechl čerstvého vzduchu.
Cesta taxíkem nebyla jak v těch západních městech bohaté Evropy. Tady se jezdilo ve starých autech, bez klimatizace, takže člověk byl na konec rád, že tu cestu přežil. Důležité,ale bylo to, že se dostal na místo na které potřeboval.
Hotel Palas Acropolis byla rozlehlá budova, která byla vystavěna pro bohaté turisty, kteří den co den přijížděli do města. Byl symbolem luxusu a pohodlí, který však 90 procentem občanů jaksi chyběl. Bohužel, symbolizoval jen tu překrásnou iluzi, jak se tu lidem žije dobře. Bílá budova zářila v poledním slunci jako vyleštěný drahokam zasazený do překrásného šperku. Hotel Palas Acropolis byl opravdu krásný hotel, vytvořen moderním uměním a stal se symbolem moderního starobylého města. Centrální dveře se neustále otevíraly a zavíraly. Kolem hotelu bylo rušno. Na ulicích se ozývaly různé směsice jazyků. Mohli jste tady zaslechnout angličtinu,němčinu,francouzštinu mnohé a mnohé další.V suterénu budovy byla malá kavárnička,kde měl Kaliv onu schůzku. Byla oblíbená pro odpolední schůzky nebo jen jako posezení u dobré kávy či čaje.
Kaliv vystoupil z taxíku a zabouchl za sebou dveře. Bohužel mu taxikář zastavil na druhé straně silnice, takže aby se dostal k hotelu, musel překonat rušnou cestu.
Auta proudila z jednoho konce na druhý. Kaliv začal nervózně přešlapovat na místě.
"Zatraceně! Takové místo a oni tu ti mamlasi neudělají přechod" procedil skrze zaťaté zuby.
"No nic teď nebo nikdy" řekl a vkročil na silnici.
První polovinu směrem k centru prokličkoval dobře. Když se však dostal na tu druhou, stalo se něco s čím nepočítal ani ve snu.
Vedle něj se najednou zastavilo černé BMW. Mělo začernalá skla takže nebylo vidět kdo sedí ve vnitř. Ve zlomku sekundy se otevřely zadní dveře a aniž by stihl Kaliv nějak zareagovat, chytily ho cizí ruce a vtáhly do auta. Zavřely se dveře a auto se znovu vydalo na cestu. Vše se stalo v intervalu několika sekund, takže si nikdo ničeho nevšiml a ani Kaliv nestihl nijak zareagovat. Před pár sekundami stál na prašné silnici a teď jel v cizím autě někam pryč.