Author's challenge II - Ta z metra 16

„Atropin, ihned.“ Zaječel na jednu sestru a ta už mu začala připravovat obvyklou dávku. Její profesionalita jí nedovolila ani nepatrný třes rukou. Trvalo to jen pár vteřin. Potom překlopila injekci jehlou vzhůru a stiskla píst. Vystříkla tím nepatrný vzorek látky do prostoru a podala ji lékaři. Ten se nějak příliš nenamáhal s hledáním žíly. Prohlédl pacientovi hrudník a nahmatal malé místo mezi žebry. Rozpřáhl se a bodnul. Jehla zajela do těla jako do másla a doktor zatlačil tak, aby tam vjela úplně celá. Když už dál nemohl, stiskl píst a celý obsah rezervoáru vpustil do pacientova těla.

Hrabě se začal nepříčetně smát. Evidentně ho náramně bavilo děsit mě k smrti. Jenomže ten smích byl víc než varování. Už jsem byl vážně vyčerpaný všemi těmi událostmi a snad bych i vraždil za teplou postel ticho a klid.
V ten moment ale mnou projela šílená nepředstavitelná bolest. Vycházelo to z míst, kde obvykle mívám srdce. Kde se tam vzala vůbec nevím, protože hrabě ode mě stál ještě v dostatečné vzdálenosti. Mou košili ale zbrodila krev. Rozpínala se jako kvetoucí růže. Ztratil jsem vědomí. Zůstal jsem krvácející na pospas upírovi. Poslední myšlenka, kterou jsem zaznamenal byla, že tohle docela určitě nemůžu přežít.
„Nepřibližujte se k němu.“ Náhle se objevil Praetor jako zjevení. Kde se tu mohl ksakru tak rychle vzít?
„Co to má znamenat?“ vyprskl vztekle hrabě a zuby mu zajely stejně rychle, jako předtím vyjely.
„Nic. Jen to, že si hlídám své pohledávky. A teď, když je bezvládný a krvácí, tak pro vás představuje lákadlo, kterému byste nemusel odolat.“ Upřeně se zahleděl hraběti do očí, které jenom tiše běsnily. Vrčel a měl vztek. Uhnul první.
„Vy mě využíváte a ještě špehujete. To je vrchol.“ Dal průchod své zlobě a veškerá distinguovanost z něho naprosto vyprchala.
Praetor si znechuceně odfrknul. I jeho trpělivost s tímhle rozmazleným šlechticem měla své meze. Věděl, že musí vytrvat a to, oč mu skutečně jde, jednou přijde. Je to stejně jasné, jako že vyjde slunce. Ale proč si teď musel špinit prsty, to mu přišlo jako nechutně vysoká daň za splněný sen.
„Uklidněte se laskavě.“ zmrazil ho nevýslovně tvrdým a studeným hlasem. „Kde je pokoj pro hosty? Musim se o něho postarat.“ Odmítal tu debatu ještě déle prodlužovat. Patrně mu konečně přišlo, že na té zemi ležím dostatečně nehybně a dlouho a začal mít strach.
Že mě vzal do náruče jsem absolutně necítil. Nebo mi to bylo jedno. To tak člověku v bezvědomí občas bývá. Ocitl jsem se v černočerné tmě a konečně nastal ten kýžený klid a mír. Oddával jsem se mu a moje tělo v tu chvíli muselo vážit aspoň metrák. Ovšem Praetor nevypadal, že by ho to nějak rozhodilo. Přitom opravdu nejsem žádný střízlík. 75 kilo živé váhy většinou ve svalech. To se normálnímu člověku celkem pronese.
Jenomže jak vidno, Praetor rozhodně nebyl normální, natož pak člověk. Každý jeho čin, který udělal, byl přesně směřován. Jako kdyby snad znal nit osudu a dokázal ji rozplétat a zaplétat přesně tak, jak se mu zlíbí.
První věc, kterou jsem zaznamenal, když jsem se dostal z té černočerné tmy, byla příjemná vůně jasmínu, teplo a naprosté ticho přerušované jen praskáním dřeva v krbu. Zachumlal jsem se hlouběji do peřinky bez toho, že bych se obtěžoval otevřít oči a mínil jsem dál pochrupovat. Ten odpočinek se mi náramně líbil a bůh ví, že jsem ho taky dost potřeboval.
Když jsem se otočil na bok, vůně jasmínu poněkud zintenzivněla. Začalo mi šrotovat v hlavince, co by to tak asi mohlo být. Vdechoval jsem tu vůni a náramně si toho pocitu užíval. Kdy naposledy jsem se cítil tak příjemně? No kdo ví. Už to bude pěkně dávno.
Nejspíš hlavně předtím, než jsem potkal Sašu.
V tu chvíli se mé oči samovolně otevřely a já už věděl, z čeho ta vůně vychází.