V zajetí vzpomínek

Kapitola čtvrtá: Minulost je za mnou II.

Lila na sebe hektolitry studené vody, bylo to uvolňující. V pokoji vytáhla jednu pěknou světle modrou halenku s květovaným vzorem a ve skříni našla úzké světlemodré džíny. Vyfoukala si mokré vlasy a upravila tvář. Dolů šla s hrdinským vítězným výrazem, jako by zapomněla, jak letěla jako smradlavá šmudla nahoru.
Na schodech se podívala z okna, začínalo pršet, malé kapky rosily sklo a zanechávaly na něm mokré šmouhy.
Došla do kuchyně a zkoukla čas, bylo něco po jedné hodině. Vešla dovnitř, na židli seděla Clara a přesýpala koření ze sáčků do kořenek.
„V mikrovlnce máš jídlo, nepočkali jsme na tebe. Ale stejně ti to nevadí ne?“
„Ne, proč by mělo.“ Nacvakala dvě a půl minuty tlačítkem a vytáhla ze zásuvky příbor. Načnula novou pet lahev s minerálkou a nalila si pití. Za pár vteřin zapípala mikrovlnka.
Vytáhla kouřící se talíř s vepřovým masem, brambory a zeleninou. Posadila se a mlčky jedla, Clara evidentně chtěla držet po ranní scéně tichou domáctnost. Ale nevadilo jí to, po pravdě byla zvyklá na hodně samoty, a tady se pořád někdo hemžil a něco po ní chtěl.
Dojedla. Vzala talíř a poctivě ho po sobě umyla, utřela a uklidila, stejně naložila s příborem a skleničkou. Clara stále dělala, že jí nevidí.
Fajn, řekla si v duchu, chceš konflikty, budeš je mít, zvedla se a šla přivítat podruhé hosty.

„Už jsem tady.“ řekla medovým hlasem a posadila se do sedačky proti sestře. V pokoji byla Madison, Dean a táta. Všichni tři popíjeli kávu a vesele se bavili. Velice by jí zajímalo téma.
„Tak co Madie, kde vlastně teď žiješ?“
Madison se k ní natočila a zamrkala očima. „Teď bydlím s Deanem ve Sparklow, moc pěkné město, je tam dostatek práce a obchodů a tak, znáš to. Když chcem jet na venkov, vždycky můžeme jet sem. Nám to tak vyhovuje, viď Deane?“
„Jasně, Mad. Tobě stejně nejvíc vyhovujou ty obchody, ne?“ řekl uštěpačně.
Madison se zachmuřila a pak usmála. „To jsou hloupý žerty.“
Dean jí úsměv oplatil, „Pořád jsme na tom, ale dobře. Jednu dobu po studiích ne nám naši koupili byt, to dlouho dobu vypadalo, že budeme bezdomovci.“ obrátil se na Victorii.
„Já musím říct, že já si teď naopak užívám venkova, po těch šesti letech.“
John se zapojíl do hovoru. „Jen si užívej, dost času si nás s maminkou zanedbávala.“
„To jistě, mamince se strašně stýskalo, bylo od tebe velmi neohleduplné, že jsi za ní vůbec nepřijela.“ vyštěkla jedovatě Madison.
„Mě to bylo taky moc líto, ale okolnosti mě nutili zůstat v Drewlandu.“ řekla omluvně Victorie, ale v duší si ten jed pamatovala.
„A co dělá Geo, chudák takhle ho opustit, že ty není stydno. Máš vůbec nějaké věci, co ti po něm zůstaly, kupovali jste pokud vím, všechno dohromady.“
„Moc věcí mi nezůstalo...asi jenom jediná, dítě, jsem těhotná.“ usmála se.
„Cože?“ Madison vytřeštila oči a začala si oškrabovat z nehtu lak korálové barvy, „to byl hloupý vtip Vicky!“
„Madison,“ ujal se vedení Dean. „To nebyl vtip.“
„Ano, to nebyl vtip Madison.“ zašklebila se Victorie.
„Já nejsem táákový vtipálek, jako jsem byla, já už jsem vyrostla Mad. A těhotenství to je smrtelně vážná věc. Mimochodem, vy už plánujete potomky?“
Madison poklepala nehtem o stůl a naštípla si na dalším nehtě lak, „já, vlastně...jsme mladí, máme času dost.“
„Jasně,“ zamumlala znechuceně. Zvedla se a přešla k oknu, stále pršelo. Takovej hnus, zašeptala. Ale byly věci, které se jí extrémně líbily, silný vítr a bouřka. Většina lidí má podvědomě strach z blesků, ale jí bezmezně přitahovaly.
Otočila se a opřela o teplé topení, příjemně hřálo do zad. Všimla si, že John si v průběhu jejich debaty pustil televizi a sledoval zprávy.
Dean a Madison na sebe civěli mezi doušky kávy.
„Jdu něco udělat nahoru, tak zatím vy všichni.“

Posadila se na postel a na klín si položila notebook, vytáhla kabel a zapojila ho do zásuvky, nechtěla, aby jí uprostřed práce „chcípnul“. Strčila si za hlavu polštář, protože jí hrubá stěna dřela do zad. Dole jí to lezlo po krk, asi hlavně její sestřička. Nechápala, čím to je, vždyť se asi ona chovala normálně, tak co se mnou je?
Rozklikla internet a přihlásila se na email, viselo jí tam deset nových vzkazů, dva z toho byly reklamy, dva byly části její další práce, kterou musí do termínu přeložit a šest emailu bylo od kamarádky Sam, která jí poslední dny napsala pokaždé aspoň jeden email. Prakticky všechno bylo o tom, kde je? Co dělá? Co je nového? Kdy zase přijede?
Odpověď už nikdy, by asi ukecanou Samanthu neuspokojila.

Otevřela si word a začala přepisovat větu po větě francouzský docela hodně složitý text, psala rychle a práce jí odsýpala. Vždy se po chvíli zastavila, protáhla si ruce a hned zase pokračovala. Byl tu větší klid, než na pracovišti, kde se ozývalo dalších dvacet třicet klapajících klávesnic. Ale mívalo to svoje kouzlo.Objala se dlaněmi, venku stále pršelo a v pokoji byla pěkná zima. Zvedla se a ze skříně vytáhla modrý pletený svetr. Přešla k oknu a odtáhla záclonu, pořád pršelo, musela tu zkysnout, místo toho, aby se někde venku vypařila.
Byla nerpělivá, byla děsivě netrpělivá. Sedla si zpátek k notebooku a další půlhodinu cvakala překlady, ale brzo jí to přestalo bavit, bylo něco o čtvrté hodině. Zavřela word a najela si vyhledávač, přečetla si denní zprávy. Nic nového, zase jen bulvár. Potom slušně odepsal Samanthě, něco ve smyslu, mám se fajn, žádné novinky, mám se fajn. Potom vypnula počítač, začínalo jí to ubíjet, neměla do čeho kopnout, lezlo jí to na nervy.
V návalu nečinnosti si začala dokonce uklízet, slyšela zespoda smích. Ohromně se baví, to potěší!

Potom našla v kapse kabelky schovanou mp3ku, pouštěla si stále dokola oblíbené písničky. Tahle zábava jí vydržela víc než hodinu. Pak si lehlo na břicho na postel a snažila se vstřebávat nudu. Nakonec zjistila, že nuda se asi nedá vstřebávat, tak se převalila na bok a přemýšlela o tom, jestli bude svědomitá matka. Došla k názoru, že určitě ne. Prstem si přejela po břiše a nechápala jak je možné, že se to stalo, v tak nevhodnou chvíli. Vlastně tomu nevěřila, mohla se ohánět vtipnými frázemi o svém těhotenství, a přitom jí to připadalo jako vtípek, ale vtípek to nebyl. O to bylo procitnutí tvrdší. Přemýšlela, co dělá George, asi je ještě v práci, domů přijde za tmy a půjde spát. Byl to stereotyp, vdané ženy bez manžela, alespoň, že si dodělala školu. Jinak by teď byla plně závislá na něm a nemohla by odjeít.
Vzpomněla si na Samovo překvapení, když mu řekla, že je těhotná, nedokázala určit, co si o ní myslí a co mu běží hlavou. Vlastně asi nikdy nedokázala určit, co se mu honí hlavou, o to byl pro ní zajímavější.
Posadila se a u postele nahmatala chumdelaté bačkory. Natáhla si je a zamířila dolů, byl přibližně čas večeře. Zastavila se na chodbičce, v Madisonině pokoji se svítilo, takže šli na chvíli nahoru.

Na vařiči se vařilo jídlo, v kuchyni seděli rodiče a bavili se jako obvykle o svých sousedech. Clara byla celkem vyhlášená klepna, stejně jako všechny ostatní ženy z rančů běsnící po novinkách. Victorie nerušila rodiče a promíchala lžící omáčku. Ze skřínky vytáhla pět talířů a rozestavěla je mezi rodiče jako šikmou věž v Pise. Nevěnovali tomu žádnou velkou pozornost, nahmatala příbory a skleničky a prostřela stůl.
Sedla si ke stolu a podepřela si hlavu loktem. Clara se zvedla a vypnula vařič.
„Vicky, řekni Madie a Deanovi, že je večeře.“
„Fajn, už jdu.“ šourala se nahoru.
Před pokojem se zastavila, nadechla se a zašeptala ošlehanou frázi: Pohoda, pohoda, všechno je v pohodě.
Zaklepala na dveře. Nikdo se neozýval, tak vešla. Dean ležel rozvalený na posteli a sestra stála nad ním a vypadala navztekaně.
„Je večeře,“ zacvrlikala a hned zmizela.
„Tak nejzábavnější část máme za sebou.“
Velice by jí zajímalo, co Madison tak naštvalo. Ale ona vždycky dělala scény kvůli maličkostem.

Dole měla už naloženou porci večeře, John také jedl. Clara stírala mikrovlnku čističem na umyvadla, leskne se jak nová, říkala.
Madison a Dean sešli dolů za pět minut, vypadali normálně, žádné známky sporu. Zvedla hlavu, „dobrou chuť.“
Neznělo to moc přesvědčivě, stejně tak mohla říct, ať vám chutná, je v tom jed na krysy.
Zvedla hlavu, všichni jí sledovali.
„Zlato,“ začala Clara opatrně. „Na něčem jsme se s otcem a Madison usnesli.“
Victorie polkla na prázdno.
Clara pokračovala, „myslíme si, že bys měla zavolat Georgovi, nebo se s ním sejít a dohodnout se, co si počnete s dítětem. Jestli to neuděláš ty, uděláme to my.“
To byla poslední kapka, zvedla se od stolu.
„Jděte do háje!“ zvedla ruku a ukázala směrem k nim. Otočila se a utíkala ven do deště, poslední co po ní zbylo bylo hlasité prásknutí dveřmi.