V zajetí vzpomínek

Kapitola čtvrtá: Minulost je za mnou III.

Po cestě sebrala v chodbě klíčky od auta. Vztek v ní vřel, až se jí z toho třásly ruce. Mělo problém, aby se udržela a neřekla něco, čeho by později litovala. Nastartovala auto, rozjela se večerní tmou a ledovým deštěm. Míjela domy a brány a jela bezmyšlenkovitě. Zastavila asi pět kilometrů na rozcestí. Čas zamyslet se, kam pojede.
Zvolila cestu nalevo a jela směrem na Mortonův ranč, na ranč nevlastního otce Sama. Zastavila před domem a vyběhla z auta.

Alisha Mortonová seděla se synem v obýváku. Najednou uslyšeli přijíždějící auto. Zvedla se a došla k oknu.
„Myslím, že ti přijela návštěva.“
Sam zvednul hlavu. „Kdo zas?“
„Victorie.“ řekla Alisha.
Alisha znatelně zvedla obočí. „Viditelně tě to potěšilo.“
Zbytek rozhovoru přerušilo klepání na dveře.

Byla jí zima. Byla promočená. Byla vzteklá.
Dveře se otevřely. „Nazdar Same, můžu dovnitř, já...“
Zazubil se. „Myslíš, že v tom stavu, jak vypadáš tě můžu vyhodit?“
Nechala ho bez odpovědi a vešla dovnitř.
V chodbě postávala Alisha Cartonová.
„Dobrý den paní Cartonová.“
Alisha se vůbec nezměnila, štíhlá tmavovláska, na které se usadily stopy času, ale stále vypadala nejméně o deset let mladší, měla na sobě světle fialový svetřík a kalhoty.
Alisha se usmála.
„Žádná paní Cartonová, vždycky jsem byla Alisha, tak u toho zůstaneme.“ zazubila se. Ten úsměv jí až moc připomínal Sama.
Sam jí vybídl, aby šla nahoru, poslušně začala cupitat po schodech.

„Vypadá to tu pořád stejně.“ řekla ve snaze nastolit univerzální téma.
Zavřel dveře. „Fajn, to mě těší, můžeš mluvit, máti je dole.“
Posadil se na postel a sledoval jí.
„Přijela Madison a všechno je to v háji, chová se hnusně, odporně, vlezle, je mi z ní na zvracení. Dneska u večeře na mě vybalili, že mám zajet za Georgem a pěkně si s ním domluvit co budeme dělat, s tím, že jsem těhotná, jinak to udělaji oni,“ odmlčela se. „Poslala jsem je do háje.“
„Tak to jsi byla ještě extrémně slušná,“ zazubil se.
„Nech toho,“ odfrkla. „Je to v kchelu.“
„Jo, vypadá, chtěl bych ti říct něco pěkně pozitivního, ale nějak mě nic nenapadá. Měl jsem tě upozornit, jak se tvoje sesřička vybarvila.“
„No to jsi teda sakra měl, štvou mě všichni, nedokázala jsem tam vydržet.“ nakopla rám postele nohou.
„Prr, to je moje postel. Ale Dean je docela fajn, sem tam ho vezmu vyvětrat na koně, nechápu, kde sebral Madison.“
„Já taky ne,“ složila ruce na prsou.
„Když tě sleduju, myslím, že by ti bodla sprcha a něco z mámina „nositelného“ oblečení.“
„Jo to by bylo fajn,“ hedvábnou halenku měla promočenou a lepila se jí k tělu.
Sam se obrátil a nechal jí v pokoji o samotě.
Prohlížela si ten děsivě známý pokoj, bylo to opravdu jako před lety od povlečení po tmavěmodré závěsy a prostornou postel, velkou skříň.
Sam se vrátil a měl sebou kopu oblečení.
„Tohle mi máma dala, neručím za kvalitu. Já to neprohlížel, nezkoušel, ani nenosil.“ zašklebil se.
„Díky.“
„Jenom díky? Já čekal větší slova chvály, a přestaň se tvářit tak poraženě.“ zamyslel se. „Kde je koupelna víš ne?“
„Jo, vím...“

Když se umyla bylo jí líp, Sama našla nataženého na posteli, něco si četl. Osušku dala sušit na topení a rozčesávala si mokré vlasy.
„Máma ti poslala koláčky a horkou čokoládu.“
„Je moc fajn, budu jí muset poděkovat.“
„Jo, bude ráda.“
Posadila se vedle něj, v tu chvíli vypskl smíchy.
„Co se děje?“ zabručela.
„Nic, jen ta halenka a kalhoty.“ zašklebil se.
„Co je s nimi?“
„Vlastně nic, ale ta světlerůžová halenka a látkové kalhoty, to oblečení mi k tobě nesedí, je to nějaké moc uhlazené.“
„Dobře děkuji za poklonu.“ opřela se dlaní o čelo postele.
„Za nic, vlastně napadá mě, nechceš tu dneska přespat. Vedle.“ zamrkal.
Přemýšlela, nevěděla, co na to má říct.
„Jestli teda nemáš strach, že zítra budeš ta, co zůstala na noc u Cartera.“
Zahihňala se. „To by mi asi vadilo nejmíň, ale mohla bych tu zůstat. Nebude to vadit mámě?“
„Bez obav, když si s ní na půl hodinky popovídáš u čaje.“
Zvedl se a podal jí hrnek s čokoládou a koláčky. Zvedla hrnek k ústum a začala pít a cpát se koláčky.
Sam se zapřel o loket a pozorně sledoval, každý její pohyb. Když zjistila, že se na ní dívá, přestala se cpát a začala jíst spořádaně.
„To jsem netušil, že kvůli mně se budeš omezovat a hrát si na děvče s dobrými zvyky.“ zamumlal.
Vpíjel se jí do očí a jí se nechtělo ucuknout, pokapala mu postel čokoládou.
„Nedívej se na mě, podívej, co jsem udělala.“
„Já netušil, že jsi, tak nedůtklivá a nesmělá, to bych se choval jinak. Ta skvrna nevadí, nechám si jí na památku a budu říkat dětem, vidíte tu skvrnu, tu udělala tetička Viktorie, to je ale prasátko, co?“
„Nech toho, já fakt nechtěla.“
„To byl jen vtip.“ zatvářil se ublíženě.
Odložila hrnek a tác na stůl.
„Co ti ještě říkala tvoje sestra, že tě to tolik rozezlilo?“
„Spoustu věcí, chudáček Geo, kraf, kraf...“
„Mrcha.“ zabručel.
Prohrábl si prsty vlasy. „Je mi to líto, s Georgem a tak celkově.“
„Nemusí, byla jsem hloupá, co si kdo navaří, musí si i sníst.“
„Nejsi hloupá, co se vlastně stalo mezi vámi?“
„Moc se mi o tom nechce mluvit, poslední kapka byla jeho nevěra se sekretářkou. Zjistila jsem to, když jednou doma nechal telefon a ona mu esemeskovala. Ten den večer i řekl, že se mám sbalit, samozřejmě potom, co mi podepsal žádost o rozvod.“
Zmáčknul péřový polštář. „Říkal jsem ti, že je křivák.“
„No jasně, dvě hodiny před svatbou a snažil ses mě ukecat, ať s tebou uteču.“
„Vidíš, že ti na mě zůstala spousta bezva vzpomínek.“
„No to určitě, nedokážu pochopit, že se Mad, tak změnila.“ řekla.
„Lidi se mění, já už taky nejsem takový proutník.“
Zašklebila se. „Tolik se lidi nemění.“
„Ale,“ řekla. „Musím přiznat, že je to hodně zvláštní, se takhle vrátit. Někdy mi to připadá jako pár dní, někdy pár set let.“
„Mě to připadá pár dní.“ zašeptal.
„Pár let.“ opravila ho.
„Tak teď si mi všechno zkazila, copak nevypadám na dvacet?“
„Ne,“ dusila smích.
Zvedla se jedním protáhlým kočičím pohybem z postele a stoupla si k oknu, déšť ustal.
„Je to opravdu zvláštní, věci, které jsem tenkrát brala jako samozřejmost jsou pryč.“
„Co konkrétně?“ zeptal se ostražitě.
„Nevím, všechno.“
„To je docela rozsáhlý pojem.“ oponoval.
„Je, jenže...já...prostě mám strach, že nic už nebude jako předtím a největší strach mám z toho, že se mi sype život. Mám strach z toho, že potkám George, mám strach z toho, že čekám dítě, má strach z toho, že přijdu o práci, že zůstanu na všechno samotná. Mám strach ze všeho, já která vždycky působí tak sebejistě.“
Podívala se na něj a dál pozorovala krajinu přes okno.
Sam se zvedl z postele a došel k ní. „Nemusíš mít z ničeho strach, věci nijak vždycky dopadnou.“
Stoupnul si za ní a obmotal ruce kolem jejího pasu, přitáhl si jí tak, že cítila tlukot jeho srdce.
„Ne,“ vyrazila, sotva ucítila jeho ruce. Stáhla se.
„Já jdu, jdu si popovídat s Alishou, u šálku čaje.“

Odešla a nechala ho stát v prázdné místnosti.
„Zase jsem to zbabral.“ zašeptal tiše.
Sklouznul očima po zmačkané peřině, v místech kde seděla a vlastní pocity ho v tu chvíli překvapily. Už nebyl ten jediný s čistými úmysly...