Láska k pronajmutí - 2. kapitola

S čerstvým výdělkem v kapse opustím pár minut po jedenácté hodině hotel Koloušek. Během večera pršelo, takže jsou chodníky i silnice mokré a ve vysokých podpatcích se mi chodí ještě hůř než normálně. Ulice jsou ponořené do modré tmy, v níž lampy vystupují jako záchranné body. Jdu svižně, moc se nerozhlížím, abych na sebe zbytečně nepoutala pozornost a v kapse mám připravený kousek střepu. Jakkoli se tahle opatření mohou zdát směšná, pro mne a můj pocit bezpečí jsou důležitá. Nerada bych, aby mne někdo přepadl, okradl nebo znásilnil. Zadarmo...
Zaženu zlé myšlenky, které se po vykonané práci dostaví s železnou pravidelností a zaplatím jízdné v autobuse. Oproti penězům, které jsem asi před půl hodinou dostala, je to nepatrná částka. Ještě ani nevím, co si za nové tisíce koupím.
Ve sprše ze sebe smyji únavu, nahromaděnou za poslední hodiny a po odlíčení si vyčistím zuby. Chvíli pozoruji tu holku v zrcadle. Samozřejmě hned připlují škaredé myšlenky, přemítám, zda dělám dobře, jestli se mi skutečně líbí být děvka,… Ale potom se musím v duchu opravit. Nejsem děvka. Jsem společnice. Radek mi to vysvětlil jasně. A pokud jde o peníze, ty skutečně potřebuji. Nehodlám skákat tak, jak si otčím zabrouká jen kvůli dvoum třem stovkám měsíčně, které mi vždy, nutno poznamenat že s hodně naštvaným výrazem, dával. Nechci snášet jeho posměšné pohledy a jízlivé poznámky, když něco udělám tak, jak si to on nepřeje. Nechci na něm být závislá.
---------------------------------------------
Na ranním spěchu je fajn, že se se členy rodiny potkávám jen mezi dveřmi, což mi, hlavně u otčíma, mamky, bráchy a ségry se moje nechuť netýká, vůbec nevadí. Sice si občas neodpustí poznámku o mých kruzích pod očima, o délce mé sukně či jiných věcech, které dokazují, jak jsem podprůměrná, hloupá a nevděčná, leč za ta léta, co s námi žije, jsem si zvykla.
V nové modré jarní bundičce vyběhnu z našeho panelákového domu a zjištění, že jsem se ve svém odhadu, kdy jsem tvrdila, že dnes konečně po pár dnech zasvitne sluníčko, nesekla, mi na tváři vyvolá úsměv. Konečně zúročím všechny ty šortky, minisukně a šaty, které byly na podzim ve výprodeji a já si je, samozřejmě z poctivě vydělaných peněz, kupovala.
"Jé, Anet, tobě to ale sluší!", pochválí mi spolužačky moji nedávno koupenou, leč pro sychravé počasí ze skříně nevytaženou jarní bundu. Skromně se usměji. Jistě, koho by pochvaly nepotěšily, a především ty myšlené upřímně, modrá mi slušela vždy a bundička má opravdu pěkný střih, lichotí mé postavě.
"Děvčata, byl nějakej úkol?", zeptám se svých kolegyněk z gymnázia, jelikož jsem pro všechny své přípravy na večer na úlohy do školy nemyslela.
"Ani ne, ale pro jistotu jsem si projela slovíčka z devátý lekce, Kominice je zákeřná, zkoušení nehlásí dopředu", zodpoví mi dotaz má sousedka z lavice, Petra. Nad přezdívkou, kterou pojmenovala naši profesorku na němčinu, se musím pousmát. Ono už to její jméno, Jarka Komínová, je směšné. S holkama jsme si ho však přetvořily do ještě vtipnější formy.
Nakonec se ukáže, že Petřino tušení bylo správné. Jen co si to Kominice přifrčí se vší parádou do učebny, zasedne za katedru a mávne na nás svolení k posazení, což se neobejde bez hlasitého šoupání židliček a jejích naštvaných výrazů, vybalí si známkovací notes a bystrým zrakem, vylepšeným o pár dioptrií, projede seznam žáků.
"Formánková, pojďte si se mnou popovídat", vyvolá Péťu a já se úlevně zhroutím na židli. Docela se divím, že nevytasila mě. Už dlouho jsem ji svou přítomností před tabulí a potažmo možností dát mi pětku nepoctila, o to víc se třesu na příští hodinu a v duchu si slibuju, že se na německá slovíčka z deváté lekce večer podívám.