Author´s challenge II - Ta z metra 17

Čaj. Obrovský šálek jasmínového životabudiče seděl jen malý kousíček ode mě na malém dřevěném nočním stolku. Přesně tak akorát na dosah ruky. Tolik jsem zatoužil se ho napít, aby mě zahřál pěkně po celém těle a nejvíc v bříšku. Za stopičku rumu bych vraždil. Vyloženě nebezpečná šelma.
Nejdřív jsem se snažil rozproudit své telekinetické schopnosti díky vůli. Totiž prosil jsem hrneček snažně, aby se mi přiblížil víc a nahnul se mi do pusy. Nechtělo se mi ani náhodou vystrkovat jakoukoli část mého těla, byť by to byla jen jedna ruka, z tak příjemně vyhřátého pelíšku. Jenomže patrně moje vůle nebyla dost silná. Nějak mě to ani nepřekvapilo. Nepovedlo se mi to nikdy dřív, tak proč by teď vlastně mělo. Ta lenost je hrozná věc.
Došlo k nejhoršímu. Vystrčil jsem pravou ruku z pod peřiny, pochopitelně jenom tak, jak nejvíc to bylo nutné a ani o ždibíček dál, a už už jsem sahal na ouško hrnku, když se zhruba někde od okna ozval mně až protivně známý hlas.
„Dobré poledne.“ Pozdravil rozverně, ale veškerá moje dobrá nálada byla ta tam.
*Ale ne, už zase.* Zaúpěl jsem v duchu, stáhnul ruku a rezignovaně spadnul na postel.
„Jděte pryč a nechte mě umřít.“ Zaprosil jsem a přetáhnul si peřinu přes hlavu.
„No no no, to zní docela nevděčně od někoho, komu jsem zachránil život.“ Zaznělo v mojí hlavě ostře i přes tu peřinu.
*Haúúúúúúúúúúúúúúú* Zaúpěl jsem, ale zároveň mi došlo, že časy srandy skončily. Přetočil jsem se na záda a odhodil si peřinu z obličeje. Konečně jsem si mohl celý pokoj prohlédnout. K mému zklamání jsme zcela očividně stále byli na hradě, ačkoli krásná baldachýnová nebesa byla určitě nadmíru okouzlující. Noční můra tedy pokračuje.
Vybavil jsem si poslední okamžiky před totální temnotou a donutilo mě to odkrýt peřinu úplně. Měl jsem na sobě šílený bílý obleček. Připadal jsem si jak křeček v noční košili. Fuj, odporné.
„Nahého jsem tě nechat nemohl, služky by tě nemohly opečovávat.“ Podotkl na mé zhnusení Praetor a zřejmě se báječně bavil. Zmetek.
Přetáhl jsem ten kus hadru přes hlavu jediným naučeným pohybem. Pod ním jsem byl zafačovaný a na dotyk můj hrudník zajímavě bolel. Trochu prosakovala krev, ale bylo vidět, že už je zaschlá.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se Praetora a snad poprvé za tu dobu co ho znám nevypadal, jako kdyby věděl všechno na světě.
„Nemám ponětí.“ Odvětil a znělo to naprosto upřímně. Klidu mi to rozhodně nepřidalo.
Když zavrzaly dveře do pokoje, tak jsem sebou polekaně škubnul. Ovšem nebyl jsem tak šokovaný jako služka, která mě najednou viděla do pasu nahého. Zaječela a div že nepřevrhla tác s jídlem. Vylítla z pokoje jako když ji postřelí.
„Co je jí?“ nedocházelo mi.
Praetor se začal smát tak, že úplně nadskakoval na židli a z očí mu stříkaly drobné spršky slz. Měl obyčejný lidský záchvat smíchu. Vypadal v tu chvíli úplně jako člověk. A taky mi zcela evidentně zrovna nečetl myšlenky, což byla příjemná změna, protože by hnedka věděl, že ho proklínám za to, že si připadám jako úplný pitomec.
„Vždyť jsem ti to říkal, nesmějí tě vidět bez oblečení.“ Úplně se zakuckával, jak to nebralo konce. Pozoroval jsem ho lehce znuděně. Se toho stalo, no bóže.
„No tak se oblíknu. Kde jsou vlastně moje věci?“ trochu mě zmátlo, že jsem je nikde neviděl. A šmajdat po hradě v noční košili se mi fakt nechtělo.
To už zase Praetor moje myšlenky četl. Už byl docela klidný, když jsem si sám sebe představil jako bílou paní šmajdající po hradbách. Odezvou byl jeho hurónský smích.
*Ježiš už zase. To by skoro stačilo už, ne?* pomyslel jsem si dotčeně.
„Obávám se, že tvoje věci jsou teďka poněkud nedosažitelné. Krom toho, stejně bych tě nenechal chodit po chodbách. Tvému zdravotnímu stavu není radno věřit. Ovšem hrabě tebou není právě nadšen. Očekával zdatnějšího pomocníka.“
„Možná kdyby mě nepovažoval za součást svého jídelníčku, tak by mi bylo líp. Proč jsou moje věci nedosažitelné?“
„Věř tomu, že mi bylo více než nepříjemné je z tebe stahovat. Smrděl jsi jak kuna. Žádný skvělý zážitek to teda vážně nebyl. Jsou ve zdejší prádelně.“ Řekl Praetor znechuceně a stejným způsobem si mě i přeměřil.
*A ty bys potřeboval koupel.* pomyslel si ještě pro sebe.
„Jo, koupel by nebyla špatná.“ Pousmál jsem se pro sebe já.
Cukli jsme sebou v jeden okamžik a vyděšeně si zírali do očí.
„Četl jsem vaše myšlenky, Praetore, že ano.“