Author' s challenge II - Ta z metra 18

„Nějaké změny, sestři?“ zeptala se Saša plnoštíhlé dámy v bílém obleku, která zrovna připínala fyziologický roztok pacientovi do kapačky. Nastavila rychlost průtoku a podívala se jí zpříma do očí.
Bylo jí jich obou líto. Jeho, protože byl tak mladý a prakticky bez naděje na uzdravení a jí, protože ho tak evidentně hluboce milovala a nepřestávala doufat v jeho probuzení. Navíc pociťovala jistou osobní bezmoc, protože nešlo pomoci ani jednomu. Saša u něho dlela každý den, jako kdyby nemusela ani jíst ani spát a jemu nezabíraly žádné léky ani procedury. Už dávno se s tím smířila. Jen občas se jí to díky přirozenému soucitu až bolestně dotýkalo.
„Je mi líto. Všechno při starém.“
Kdoví po kolikáté už vyslovovala tu samou větu a byla by si přála, aby měla lepší zprávy. Jenomže ten stabilní stav, který už trval více než rok, šanci na úplné uzdravení diametrálně snižoval. Jeho mozkové funkce byly minimální. V tomto případě by snad byla i pro euthanázii. Nejspíš by to nakonec pomohlo úplně všem.

Praetor vypadal poněkud znepokojeně. Prvotní překvapení už ho přešlo. Pravděpodobně nebyl tolik šokován tím, že jsem mu četl myšlenky, jako spíš tím, že se to stalo tak brzy.
„Ano.“ Odpověděl mi na otázku odměřeně a neochotně.
*Jak se to mohlo stát? Vždyť jsem měl být vůči němu imunní. Patrně bude silnější než jsem si myslel.* Pomyslel si.
„Imunní? Nemám ten pocit, že bych byl nakažlivá choroba.“ Ozval jsem se dotčeně.
Praetor zatl ruce v pěst a zuby tak, že mu lehce vystoupla čelist.
„Nedělej to.“ Štěkl na mě tak trochu bezmocně a já se chtě nechtě musel usmát. Že bych měl konečně možnost se mu pomstít? Vždyť takovou dobu mi četl myšlenky on a nepřišlo mu to blbý, tak mu to teď mám možnost vrátit.
Ovšem to bych se snížil na jeho úroveň, což jsem nikdy neměl v úmyslu.
„Nevím jak. Jde to samo od sebe.“ Odsekl jsem.
Konečně jsem pochopil, proč na mě už dřív mluvili lidé se zavřenou pusou. Prostě si to jenom mysleli a já jim četl myšlenky. Takže to vlastně nejspíš umím už delší dobu. Mám ještě i jiné schopnosti? To se musím rozhodně dozvědět.
„Dost už.“ Doslova zavrčel Praetor a mně ho bylo málem líto. Tlačil si dlaněmi do spánků a nepřetržitě chodil po pokoji.
Pak se zastavil a pohlédl na mě způsobem, který jsem nedokázal identifikovat.
„Máš být Strážce, to už jsem ti řekl.“ Začal mi cos vysvětlovat a já jsem si podložil záda naducaným polštářem a posadil se, protože mi bylo jasné, že to bude zatraceně důležitý rozhovor.
„Ano.“ Přitakal jsem.
„Jenomže dle toho, co jsem viděl při svém cestování v čase, jsi ty tím nejsilnějším z nás. Mám být tvým průvodcem a naučit tě všechno co znám. Budeš mít časem schopnost přemisťování z místa na místo, cestování v čase a také určitou moc nad Bohem. Je ale důležité, abys nic z toho nepoužil ve svůj vlastní prospěch, rozumíš?“ jeho hlas zněl najednou neuvěřitelně naléhavě. Jako kdyby na tom záviselo úplně všechno.
A také ano. Pokud bych měl možnost cestování v čase, pak bych mohl dějiny lidstva převracet přesně tak, jak by se mi zlíbilo. Být špatným člověkem, tak můžu zničit všechno na co sáhnu. Vládnout všemu a všem brutální silou. Krutovládce.
Praetor mě stále ještě pozoroval. Pořád tím samým pohledem, který bych tentokrát možná označil za zkoumavý. Jestli četl moje myšlenky, což s největší pravděpodobností ano, pak si zřejmě začal dělat opravdu velké starosti.
*Znám rozdíl mezi dobrým a zlým!* pomyslel jsem si důrazně.
*Já vím, proto jsi byl vybrán. Teď bude jen na tobě záviset, kam půjdeš dál. Jakým směrem se tvé vědomí rozhodne jít. Cesta absolutní moci je přeci tak lákavá ...* nadhodil a já musel uznat, že má pravdu.
*Selhal jsem už na začátku své cesty. Už jen tím, že jsem na to pomyslel.* projelo mi hlavou ještě dřív, než jsem to stihl ovládnout. Zalil mě pocit osobního zoufalství. Co se po mně vlastně chce? Co se očekává? Vždyť nejsem nic víc než jen člověk.
Člověk.
Člověk.
Jsem vlastně ještě člověk, když o Praetorovi jsem si myslel, že není?