V zajetí vzpomínek

Kapitola čtvrtá: Minulost je za mnou V.

Bylo něco po poledni, byla zalezlá v pokoji a válela se na posteli. Čekala, až se zlepší počasí, aby mohla jít ven. Zatím bylo venku docela chladno a tráva byla ještě mokrá od ranní rosy.
Když ráno přijela, chtěla se potichu vplížit do pokoje, zastihla Claru. Která byla rozlítostněná její reakcí a překotně se jí omlouvala. Mohla tomu říkat malé vítězství.
Posadila se do tureckého sedu a rukama si promasírovala spánky, nemohla ovšem říct, že to nějak na migrénu zabírá.

V noci se jí spalo velmi špatně a nechávalo to následky na její náladě. Došla do koupelny omýt si obličej. Zakryla si krycím krémem kruhy pod očima a zasypala to hordou pudru, s výsledkem mohla být spokojená.
Vytáhla ze skříně batůžek a hodila do něj malou deku, láhev pití a sušenku. Oblékla si na sebe slušivé džíny, tričko a červený svetr. Dole dokonce našla tenisky. Po ostatních nebylo ani stopy, netušila kde jsou, ale jediná důležitá podstata dne bylo to, že večer odjede protivná Madison a vezme si s sebou i Deana.
Scupitala schody a vydala se na prohlídku ranče, vůbec netušila, co ještě zbylo z rozsáhlých statků a co je dávno pryč...

Procházela kolem kilometrových ohrad, překvapilo jí, že John rozšířil po vzoru Tima Cartona chov ovcí. Bylo jich víc než dvě stě. Až začne v létě střihačská sezóna, budou mít všichni plné ruce práce. Vlna je výhodná surovina, ale stejně jako u koní jde spíš o kvalitu než množství. Na úkor ovcí byl zmenšen chov krav a tím pádem výroba mléka. Vlna musí být hodně výnosná, jinak by to její otec nikdy neudělal. Krom toho Clara vozila jednou týdně do města vajíčka a domácí sýr, za který tržili peníze. Potom trochu zisku z prodeje brambor a pšenice, ale to se prakticky nedalo pokládat za rentabilní.

Stromy lehce čechral vzduch, šuměly a dodávaly krajině klid. Ten šelest milovala, ať byla kdekoli, vždycky vzpomínala na tenhle klid. Po prašné cestě už nachodila pár kilometrů a nohy jí začínaly bolet. Došla k velkému dubu, který stál osamocen u cesty a sedla si do jeho stínu na rozloženou deku. Opřela se o kmen a vsávala atmosféru toho dne. Když zavřela oči, slyšela ptáky v korunách, bečet čerstvě narozená jehňátka, byla jediná věc, která jí na tom mátla. Nebylo jí už devatenáct byla a sama. Před lety se nikdy nestalo, že by ven vyrážela samotná. Vždycky pořádali s rodiči pikniky, utíkala pryč s Madison, otcem, Samem nebo Nickem a jinými spolužáky.
Cítila se opuštěná, když jí dlaň sklozla na břicho, byla spíš vyděšená.
Co se to se nou stalo za šest let?
Cítila, že je silnější než tenkrát, byla daleko odhodlanější, ale zároveň vzpurnější, teď už si nenechá, od nikoho nic líbit. Takový život je jistější, spoléhat se jenom na sebe.
Zaplašila myšlenky a začala přežvykovat sušenku, neměla chuť. Měla pocit, jak kdyby polykala pyliny.
Setřepala ze sebe drobky, vypila zbytek láhve a vytřepala deku. Byl čas se vrátit, upřímně doufala, že Madison bude už pryč. Museli vyjet relativně brzy, protože cesta jim zabrala dvě hodiny a navíc ve večerních hodinách se ve městě tvořily kolony.

Když došla k domu, cítila se unaveně, už pochopila, proč se takovéhle pěkné výlety obvykle dělají na koňském hřbetě.
„Moje nohy, proč vás necítím?“ zamumlala přidušeně.
Sama si zanotovala kvičivým hláskem. „Protože si pitomec Vicky.“

„Nazdar táti, nazdar mámi.“ zahuhlala.
Clara jí sjela pohledem. „Madison už odjela.“
„To je ale škoda.“ řekla otráveným hlasem se špetkou ironie.
„Ani ses s ní nerozloučila, co jsi dělala celé odpoledne?“ pokračovala Clara.
„Ale, vlastně nic zajímavého prošla jsem si trochu okolí, potřebovala jsem se nadýchat trochu čerstvého vzduchu.“
„Do pokoje přišel John, a pomrkával na ní jedním okem.
„Viděla jsi ovce? Je to paráda, za ty roky se mi stáda zvýšila třikrát, jsou na to velice vhodné podmínky a vlna, ta je prvotřídní.“
„To je bezva tati, slyšela jsem že jsi založil vinici.“
„Ano, budeme kvasit víno, je to prvotřídní odrůda, letos startujeme.“
Clara se nadzvedla ze židle.
„Kde bereš tu obrovskou jistotu, že to vyjde? Neznáš postup, nevíš co dělat, chtěla bych mít tvůj optimismus!“
„Ale, ale drahá, neber to tak hystericky, všechno musí být jednou poprvé.“ začal John opatrně.
„Víš co? Dělej si co chceš, mě už je to jedno, v téhle rodině mám slovo asi stejně jako Alisha, ty si stejně uděláš co chceš!“ ohrnula nos.
„Vždyť to byl tvůj nápad, Claro. Mě by taková senza věc, ani ve snu nenapadla.“
„Jenže já chtěla malilinkatou vinici někde na okraji pole, z které si vyrobíme deset lahví a víc to řešit nebudeme. Ty jsi přišel s tím gigantem, s tím hangárem, co jsi vysadil na celém západním svahu. A vůbec, nikde tady není pořádný sklep, řekni mi co s tím budeš dělat.“ řekla nabubřele Clara.
„Nic lásko,“ usmál se John. „Už jsem se domluvil s Timem, on má bezva sklepy, pojedem v tom spolu.“
„Alisha, o tom samozřejmě neví, co?“
„Tim jí to řekne, určitě, někdy brzy. Víš, jí by se to nelíbilo, Tim jí to musí opatrně podstrčit.“
„No to je teda paráda, to můžu být vlastně ráda, že vůbec vím, že pěstujeme víno, tys mi to vlastně vůbec nemusel říkat.“
„No to nemusel, ušetřil bych si hodně problémů.“ procedil John.
Victorie střídavě pozorovala matka a otce a vrhala k nim prosící(srdceryvné) pohledy, aby toho už nechaly, tenhle typ hádek absolutně nesnášela.
„Jedu za Alishou.“ řekla Clara stručně.
„To si děláš legraci, ty jí jdeš propálit, všechno co jsem ti řekl!“ zařval John.
„Alisha musí vědět, co chystáte.“ bojovně zvedla bradu Clara.
John rudnul a vypadalo to, že každou chvílí pukne vzteky.
„To jste vy ženský, vždycky všechno vyslepičíte. Víš jak se na mě teď bude dívat Tim.“
„No to je mi úplně jedno. Odjíždím.“
Sebrala si klíčky od auta a nasedla do nebližší dodávky.
„Hysterka jedna.“ zabručel John.
Victorie stála mlčky u dveří a neměla nic.
„Já jdu, pracovat nahoru tati.“

Prošla svým pokojem až na balkon a posadila se na chladné dlaždice, sledovala krajinu a přemýšlela jaký program si naplánuje na zítra, každopádně bude muset zajet do města, krom toho že musí nakoupit, musí dojet k doktorce a nechat si potvrdit svoje těhotenství.
„Ksakru, taková komplikace. Já a matka, zní to jako hloupý žert.“
Najednou, se něco povolilo. Do očí jí vhrkly horké slzy, stékaly jí po tvářích a kapaly na tričko.
Překotně si je utírala, v návalu další slané záplavy.
Tady nemůže zůstat, tohle je nouzové řešení na pár dní, jinak by se zbláznila. Žít s rodiči bylo už nereálné, byl to denodenní boj a když k tom ještě přidala návštěvy své sestry...
Zaplašila všechny černé myšlenky a dlaní si otřela oči. Vítr jí vysušoval tvář, ale cítila se rozklepaně a křehce.
„Tohle už se nesmí stát.“ mumlala pro sebe.
Zvedla se. „Ne, tohle už se nestane.“
Procházela zpátky do pokoje a na její tváři byl zvláštní tvrdý křečovitý výraz odhodlání.