V zajetí vzpomínek

ČÁST DRUHÁ
Kapitola pátá: Tady a teď

Ležela na rozkládacím lehátku před domem a sledovala včelu, která seděla na květině. Slunce jí pražilo do zad a přesto všechno jí to perfektně vyhovovalo. Bylo něco po čtvrté hodině a na duben bylo nezvyklé teplé počasí.
Clara někde v domě připravovala jídlo, protože si s Johnem vymysleli grilování a pochopitelně pozvali všechny sousedy. John se někdy toulal. Vztahy mezi nimi se urovnaly, ale stále visela ve vzduchu vinice, o které Clara velice ráda pověděla všechny detaily Alishe, která řádila.
Původně poslala Sama, aby to vyřešil, ale když zjistila že syn jede ve společném plánu se svým otce, stačila ho zabrzdit.
Dopoledne strávila nákupy, hlavně potravin a do skříně jí přibylo pár slušivých kousků. Zajela si k místní doktorce a nechala si potvrdit těhotenství, byla ve třetím měsíci. Jinak se nic nedělo, když se odpoledne vrátila, byla líná něco dělat, tak se šla válet ven.
Měla pro sebe necelou hodinku, protože po páté se přižene horda lidí a bude po klidu. Lehla si na břicho a sledovala v dálce Johna jak čistí zahradní gril.
Byla by nespravedlivá, kdyby řekla, že tyhle akce nemá ráda, ale dneska neměla náladu. Ani chuť poslouchat hordu otravných lidí, co se starají o to, jak se daří jejímu miminku. Protože zrovna tahle věc se rozletěla do všech stran a stala se prakticky přes noc veřejným tajemstvím.

Zvedla hlavu k obloze, nevypadalo to v nejbilžší hodině na déšť, jaká škoda! Rozmrzele se převalila na bok a mžourala směrem k sluníčku. Najednou ucítila čmoud a pichlavý kouř, oči jí začaly slzet.
„Do háje!“ zaklela přerývavě a sledovala otce jak podtápí gril za šedéhou dýmu, který už zahalil celou zahradu.
„To jsou blbý vtipy.“ zabručela.
Naštvaně se odplížila do domu, přičemž zjistila, že páchne jak uhelná elektrárna, takže se šla neochotně umýt, doufala, že John bude cítit několikanásobně hůř.

Na schodech potkala Claru, která hned jak s přiblížila začmuchala jako malý pinč a nakrčila nos.
„Jo smrdím, vím to, jdu se umýt.“
Zahuhlala a prošla nezúčastněně kolem matky.

Když si pořádně umyla načichlé vlasy a odklidila načichlé oblečení bylo něco před pátou, vyfoukala si zběžně vlasy a jednoduše si je spletla do copů.
Byla pěkně otrávená, než se stačila obléci dvůr byl plný a zvenku se linula příjemná vůně pečeného masa. Sice nic nevečeřela, ale chuť jí přešla, když odhrnula záclonu a venku uvidila známé tváře se skvěle bavit.
Nechtělo se jí jít dolů a hrát si na veselou, šťastnou, hodnou dceru svých rodičů, byla to otrava.
Posadila se k oknu a vyčkávala, co se bude dít. Minuty ubíhaly a jentak civěla do prázdna.
Když už cítila že všechni jsou venku, otevřely se dveře jejího pokoje. Byla to Clara.
„Tak už netrucuj a pojď dolů.“
„Nechce se mi, mohla bych zůstat tady nahoře, bylo by mi to příjemnější.“
„Prosím tě, to si děláš legraci, máme hosty a ty budeš zašitá tady nahoře, ihned pojď dolů.“
Řekla generálsky Clara.
Victorie sklopila hlavu, a za vzteklého kňučení a mručení se šourala za matkou.

Když sledovala hosty byly tu všichni z okolních rančů s dětmi a manželkami, děti, nebo spíš malá skupinka asi šesti dětí, kterým nebylo ani deset se honily mezi rodičy a stříkaly po sobě vodu. Jednu holčičku viděla, jak honí dva o hlavu větší chlapce s hrstí kopřiv v gumových rukavicích. Chytré děvče, usmyslela si Victorie. Rodičům to asi vůbec nevadilo, co jejich dítka vyvádí, bavili se mezi sebou, jako by děti byly vzduch.
Nebo byli konečně rádi, že se jich můžou zbavit, obě varianty přřipouštěla. Každopádně to nikdy nebylo jinak a spousta eskapádů pramenila právě ze zahradních slavností. Největší problém byl pro rodiče nezbedné děti odchytat a odvézt si je domů.
I když pro některé to zase takový problém nebyl, pamatovala si na jednu podobnou akci, když Clara druhý den šla do spíže a našla tam spát schovaného, tehdy sedmiletého bratra Nicka. Nikdo z jejich rodiny nikdy nevynikal závratnou inteligencí. Hlavně nedokázala pochopit, že rodiče toho nebohého dítěte na nic nepřišli. Vyděšená Clara jim syna odvezla na zpět a překotně se omlouvalá. Madison a Victorie, když na to přišlo, tak i Sam z toho měli první Vánoce a všem hlásili tu vtipnou historku. Victorie nikdy nezapomene na to, jak matka táhla to dítě z jejich spíže a s Madison se začaly tak nehorázně smát, že ke každé přiletěl jeden celkem solidně mířený pohlavek.

Když došla k hloučku postarších žen, první věc, která jí vyděsila bylo asi deset ječících hlasů: „O Victorie, ty jsi ale vyrostla!“
„Ještě že nezestárla.“ zacvrlikala podrážděně.
„Ne, vypádáš opravdu báječně a co malé, už se ozývá?“ ozvalo se mnohohlasně.
Už je to tady, proletělo jí mozkem. „Ne, ještě ne.“
Očima našla Alishu, která se na ní zubila se skleničkou v ruce.
„Musím obejít ostatní, zatím...se mějte.“
„Jistě!“ zašuměl dav.

„Utíkáš.“ pokárala jí Alisha a nalila jí něco hnědého do skleničky a naznačila, ať to do sebe co nejrychleji naleje.
„Jo, ale je to tu hrůza, co se nám to tu vytvořilo za skupiny.“ řekla a kopla do sebe hnědou tekutinu, která jí propálila celý krk.
„Je to síla, ale hned budeš mít veselou náladu.“ zasmála se Alisha.
„Takže,“ pokračovala. „Je tu skupina těch cukrujících padesátnic, potom všichni chlapi, támhle kolem grilu. Tvůj otec jim dává přednášku o bezpečnosti. Aby to tu nevyhořelo, jako loni u Bakerů. Jinak tu vidím někde támhle, pár mladých dívek, ta zrzka to je Amanda Greenová, Samova přítelkyně, upřímně není to můj šálek kávy. A potom jsem tu sólo já.“
„Ehm, dobrý výčet, asi si zvolím to poslední.“
Alisha se zachmuřila. „To bys neměla můžeš poznat spoustu nových lidí..“
„Právě z toho mám asi největší strach.“
„Tak jo, ale já slíbila, že pomůžu tvé matce, takže moment strpení.“
Victorie otevřela ústa, ale to Alisha už zmizela v davu.
„Néé,“ zaúpěla a preventivně do sebe vlila jednu skleničku punče, moc to nezabíralo.

Ucítila na rameni něčí ruku.
„No nazdar Nicku, ty jsi mě vyděsil.“ řekla znuděným hlasem.
„Omlouvám se Victorie, neměl jsem to v úmyslu. Tak co, jak se tady bavíš?“
„Bolí mě hlava..“
„Aha a nechtěla by ses projít, někam?“
„Ani ne, víš, mě není opravdu moc dobře, půjdu brzy spát.“
„Tak to jo...tak zatím.“ řekl a odplížil se pryč.

Z jedné mísy si na talíř nabrala trochu upečeného okořeněného masa, chléb a zeleninu. Ujídala po kouskách chutné jídlo, v davu uviděla Sama. Sledoval jí a vypadalo, že jde k ní. Otočila se a rychlým krokem zmizela mezi lidmi. Nasoukala do sebe zbytek zeleniny a talíř položila na nejbližší stůl.
Vedle ní stála ta zrzka, Amanda, najednou na sobě ucítila její pohled.
„Ty jsi ta Victorie, viď, vítám tě tu po těch letech. Město se tolik změnilo, musíš se cítit, že jsem vůbec nezapadáš. Já jsem Amanda.“
„Taky zdravím, no ani ne, cítím se tu, jako by se tu nic nezměnilo.“
Amanda se zátvářila zamyšleně. „To je divné, myslím, že Sam mi říkal něco jiného.“
Victorie ztuhla. „Musím ještě něco vyřídit, ahoj.“
Proplétala se davem a začaly se jí do čí řinout slzy, zastavovala je jen s napětím. V davu uviděla Sama, byl jen pár kroků od ní, otočila se a běžela pryč. Plakala a vyhýbala se překvapeným obličejům lidí. Sam jí pronásledoval, když se otočila, uviděl její pláč a nabral do kroku. Rozletěla se jako, kdyby to byl její běh o život, kličkovala mezi lidmi, až vběhla do domu a zamkla se v pokoji.
Padla na postel, cloumala s ní další vlna slz a neovladatelně se třásla, uslyšela kroky a poté také hlas.
„Vicky?“ byl to Sam.
„Vypadni!“ zakřičela s přemáháním všech sil.
„Co se stalo?“
„Jdi k čertu.“ zakřičela směrem ke dveřím.
Zalomcoval klikou, ale nepovolila.
„Co ti zase přeletělo přes nos?“
„Jdi pryč!“
Kroky se začaly vzdalovat.