V zajetí vzpomínek

Kapitola pátá: Tady a teď II.

Vstala hodně brzy, všichni ještě spali zábava skončila někdy ve dvě ve tři ráno. Vyplížila se tiše z domu, její kroky směřovali do stájí. Venku byla pořádná zima, podvědomě si mikinu dopla ke krku. Ve stájích si odvázala bílou klisnu, na boxu stálo Rhea. Vyvedla naučenými pohyby klisnu ven a zručně jí osedlala. Vzpomněla si na přísloví, co se v mládí naučíš, jako bys ve stáří našel. Vyhoupla se do sedla a pobídla prudce klisnu. Zůstala za ní jen vlna prachu.
Ventilovala svůj vztek, tvrdě uháněla s větrem o závod. Nadskakovala v sedle s každým krokem klisny, nedokázala říct jestli je víc zpocená klisna nebo ona.
Ostražitě si měřila každý metr trasy, byla opatrnější než před lety. Vletěla do sadu, prudce klisnu zastavila, Rhea zahrabala kopytem o zem a zařehtala.
Šli krokem, některým stromům už pukly listy, za pár dnů tu budou všude rozkvetlé třešně. V květnu to bude všude v květu, zasmála se tomu přirovnání.
Budilo to další hromadu vzpomínek, tohle byl háj zamilovaných. Victorie se potutelně usmála, kdyby všichni rodiče věděli, co tady jejich dítka vyvádějí, tak by tu by velký plot s ostnatým drátem.
Přejela prstem po uzdě a potom popohnala klisnu do klusu, vzpomněla si na místo, kde nebyla taky pár let. Skrčila se na hřbětě klisny a nasměrovala jí do hustého lesíka, míjeli stromy.
„Prr, malá.“ zabručela něžně.
Klisna zastavila na malé mýtince, sesedla a vzala klisnu za uzdu.
Sto metrů od nich se leskla hladina jezírka, pohodila vlasy a rozběhla se. Nechala klisnu, ať se napojí a sama si šla omýt obličej. Voda byla chladná. Posadila se na písčitý břeh a obličej si podepřela dlaní. Důvěrně známé místo.
Dost často sem jezdila samotná, byl to její osobní ráj. Nikdo o tomhle místě nevěděl, možná proto, že bylo tak odlehlé, nebo v lesích. Vždycky když se nepohodla s ostatními, nebo když potřebovala přemýšlet, jela právě sem.
Vzpomínky jí kazila mračna, která se stahovala. Bouřkové mraky zakrývaly slunce a rozlézaly se na všechny strany.
Vyhoupla se zpátky do hřbetu klisny, couravým tempem cválali nazpátek.
Ucítila kapky vody, v dálce se zablesklo a pak už jenom jedna velká sprška vody. Déšť jí zakrýval výhled, a jen těžko tápala o cestě. Byla téměř tma, klisna se stavěla na zadní, vylekaná bouřkou. Popohnala jí a přitáhla si otěže na délku dlaně.
Zaklela pár šťavnatých nadávek, když vedle ní jeden blesk uhodil do stromu. Strom hořel a klisna se splašila.
Sotva koutkem oka sledovala, kudy jedou a spoléhala na to, že zvíře si podvědomě cestu pamatuje. Vlastně jí ani nic jiného nezbývalo.
Promočené věci se jí lepily k tělu, ale už si začínala zvykat. Není mokrá poprvé, ani naposledy.
Öddechla si ve chvíli, když v dálce uviděla tlumené světlo, podle předpokladu klisna jela správně. Ještě v klusu seskočila z klisny a zahnala jí do stáje, zhruba jí vytřela srst a přehodila přes ní deku.
Proběhla přes dvůr a zaběhla do domu.

„Kde jsi byla!“ John zuřil.
„Stejně to víš.“ odsekla.
„Ty si ze mě vážně děláš legraci, tohle jsem ti vysvětloval, když ti bylo deset. Tady jsou určená jasná pravidla. Vždycky oznam, kam jedeš. Kdybych to věděl, nepustím tě ven. Ty ses vážně zbláznila, víš jaká je pravděpodobnost, že tě mohl srazit blesk, nebo na tebe spadnout strom?“
„Velká! Ale jsem živá. Tak to přestaň rozebírat tati, už to neudělám.“
Rozěběhla se do koupelny pro ručník a zuřivě si vysoušela vlasy.
„Jsi nezodpovědná.“
„Já nikdy netvrdila opak.“ ušklíbla se.
Otočila hlavu na druhou stranu místnosti, sedělala tam Clara a přidušeně fňukala.
„Co je mami?“
„Ty...ty...dostaneš nás do blázince.“
„Jéžíši.“ zaklela.
„Mami, podívej jsem celá, nic se mi nestalo, omlouvám se, že jsem vám nahnala srach, ale jinak to řešit nechci.“ Než to dořekla, byla pryč.

V kuchyni našla dobrou tabulkovou čokoládu, celou si jí přivlastnila a donesla do bezpečí svého pokoje, aby jí v tichosti snědla. Sedla si na zem a opřela se o topení, otevřela si čokoládu a začala jí z jedné strany hryzat bylo něco po poledni, venku strávila víc času, než se zdálo. Bylo to její první jídlo od rána, čokoládou se nenasytně ládovala. Když si nacpala do úst poslední kostičku, cítila se spokojeně.
Ozvalo se pípání. Byl to její mobilní telefon. Evidentně se vybíjel. Strčila ho s nabíječkou do elelkřiny, na displeji se oběvila textová zpráva. Překvapeně zvedla obočí a rozklikla to.

Nazdar Vicky, jak to vypada tvoje dobrodruzna natura te jeste neopustila? Zhruba před pul hodinou volala tvoje mati, asi sis udelala vylet, ja osobne bych nevyhnal ani psa. Tak az se vratis, uzij si to, vsichni sousedi, uz vi, co vyvadis. Clara puvodne volala, abych jel hledat, ze vim kam chodis, tvrdil jsem, ze jsi neohrozena. Mozná ti budu pridelen jako osobní straz.Sam

První myšlenka, která jí napadla, bylo hodit s mobilem o stěnu, což nakonec zavrhla.
Byla pěkně v ráži, ráda by si to s ním vyřídila. Nevíc jí dorážela jeho drzost.
„Pitomec.“ zavrčela podrážděně.
Až zase někde vypluje tak si to s ním pěkně vyřídí. Zavrčela, zajímej se o vlastní přítelkyni. Krásnou dlouhonohou obarvenou hnusnou smradlavou Amandu.
Skřížila nohy a nadechla se.
„Jen počkej, jak ti ještě zatopím.“
Odmlčela se. „Všem vám zatopím.“
Rozesmála se hurónským smíchem.