V zajetí vzpomínek

Kapitola pátá: Tady a teď III.

Za poslední týden se nic nezměnilo, když nepočítala, že si začíná všímat svého zakulacujícího se bříška, nedokázala říct na kolik to je pravda a na kolik si tu představu vnucuje.
Nudila se, nevýslovně se nudila a dny trávila ranní vyjížďkou, dopoledne nákupy a po odpolednech pomáhala Claře, Johnovi a zaměstnancům statku, s kterými se za tu dobu seznámila. Po večerech zalézala do pokoje a dělala překlady nebo listovala v albech.
Clara jí předevčírem oznámila, že tento týden nepřijede Madison, což jí nesmírně potěšilo a neměla sílu svoje nadšení skrývat.
John měl tenhle týden na pilno, protože začal připouštět klisny a ovce mu rodily jehňata. Každopádně všude byl čilý ruch a když se vypařila, nikdo se po ní nescháněl.
Stejně jako dnes, vybrala si jednu ze svých oblíbených klisen a šla se povětrat, uklidňující ranní vyjížďky, tak tomu říkala. Pokaždé si pěkně odpočinula a provětrala hlavu, nazpět si odvážela kytice lučních kytek, větvičky a podobné drobnosti, které jí dokázaly zpříjemnit den.
Už velmi zdatně se vyhoupla do sedla, cítila se sebejistě, takže ani když pobídla klisnu ostruhami, ta se rozjela tryskem jako o závod, nijak to s ní nehnulo.,
Dneska si chtěla nabrat pár třešňových větviček do vázy, měla ráda vůni kvetoucích stromů, ač měla lehkou alergii. Vadil jí hlavně prach a pyl. Dobře vytušila, že stromy už vykvetly.

Sesedla a začala uřezávat větvičky, brala jen ty, co zasahovaly do středu stromu. Když bylo dílo dokonáno, spokojeně se zašklebila a nasedla na klisnu. Přivázala je těsně za sedlo a chtěla se rozjet, když najednou za sebou uslyšela dusot. Ohlédla se, překvapivě to byl Sam, snažil se prudce zabrzdit zvíře přibližně na její úrovni.
„Prrr.“ hučel na koně. Pak zvedl hlavu a zaculil se na Victorii.
„Tebe jsem tu vážně nečekal!“
„Stopuješ mě, nebo co?“ vyprskla.
„Ne to,ne, to je naprosto....náhoda!“
„Jistě, jak jinak.“ zasyčela vztekle.
Klisna začala netrpělivě podupávat a rýt kopyty do prašné země. To jí podráždilo dýchací cesty a hlasitě kýchla.
„Zdravíčko.“ ucedil.
„Jo tak se měj, já mám spoustu práce, nemůžu tu s tebou marnit čas.“ řekla klidným hlasem.
„To určitě, moc dobře vím, že nemáš do čeho kopnout.“
„To je tvůj názor, sbohem.“
„Néé počkej,“ zahučel za ní. „Když už jsem tě tak náhodou potkal.“
„Na náhody nevěřím.“ otočila se za ním a pobídla klisnu.

Předpokládala, že jí dojede, ale v zásadě nečekala, že jí přehradí cestu, jen aby musela sesednout. Stál uprostřed úzkého průjezdu u dvou ohrad a čekal na ní.
Měla na výběr dvě varianty, buď se ho bude snažit přemluvi, aby uhnul, nebo druhá, která se jí líbila víc, převálcuje ho.
„Uhni,“ zahulákala.
„Nebo co?“ postavil se, bylo vidět že tahle hra se mu opravdu líbí, protože se šklebil, jak kdyby měl posvícení.
„Rozjedu tě na kaši.“ zvedla vztekle hlavu.
„Zní to bezvadně, já chápu že v sedle, takhle vysoko, se cítíš opravdu povýšeně. Ale já s tebou chci mluvit.“
„O čem?“ pohodila nedočkavě hlavou.
„Když ti to řeknu neslezeš z toho koně.“ zazubil se.
„Dobře, máš pár minut.“
„Jen tak mimochodem dámo, naposled ty jsi přijela za mnou, a v dost pochmurném stavu, takže mám teď právo na návštěvu já.“
„Jo už jsem dole.“ zamumlala.
Když seskočila, pohodářky se posadil na plot. „Vidíš, že to jde.“
„Když se chce.“ dokončila ironicky větu a posadila se vedle něj.
„Tak co chceš vybal to, doufám, že mě to nepoloží.“
„To taky doufám, nechtělo by se mi tě křísit, ještě bys mi vrazila facku.“
Nechala jeho poznámku bez povšimnutí a sledovala jeho výraz, který se během vteřiny změnil. Přejela očima celou jeho existenci, krom toho, že měl na sobě opět svoje vydřené džíny a rozdrbanou košili, měl neoholenou tvář a k sedlu zvířete připevněný klobouk, vhodný na odpolední slunce.
„Ohol se, vypadáš jako bezďák.“ pokárala ho.
„Ty máš o mě takovou starost a já už si myslel že mě tvůj kůň rozdupe na kaši, takže,“ odmlčel se. „Teď vážně, chci s tebou mluvit...vážně!“ dodal , když se začala culit a klepat flirtovně řasami.
Znudeně se opřela zády o plot. „Dobře poslouchám, jestli mi chceš dát kázání o tom, co mám dělat a naopak, co dělat nemám, tak to slyším dennodenně, tak mě ušetři.“
„Jestli myslíš tvojí bouřkovou vyjížďku, tak ne. Nemám právo to komentovat.“ řekl prostě.
„Můžu si jezdit ven, kdy chci. Je to můj problém, jestli mě někdě přismahne blesk.“
„Dobře, jen mi vysvětli, proč si přede mnou utíkala, na tom vašem slavném grilování.“
„Neměla jsem chuť tě vidět, jako obvykle.“ zamračila se.
„A důvod tvých slz?“
„Doháníš mě k pláči, když tě vidím!“ odsekla.
„Ale, ale, slečno tvrďák, za celých tvých osmnáct let jsem tě neviděl jednou brečet. To jsem tě musel dojmout silně. Co takhle pravdu, když už jsi mě poslala do háje.“ skřížil si ruce na prsou.
„Pravda není.“ zasyčela.
„Vždycky je pravda,“ zazubil se. „Mluvila jsi s Amandou?“
„Ne.“ vykřikla.
„Lžeš, já tě viděl. Co ti řekla?“
„Nech mě.“ otočila se k němu zády.
Došel až k ní, ucukla jeho pohledu. Jeho tvář byla napjatá, vůbec se nesmál.
Popošel až na vzdálenost pár centimetrů, nevnímala ho a zhypnotizovaně hleděla na stranu. Palcem jí zvedl bradu a donutil jí, podívat se na něj podívat.
„Co ti řekla ta mrcha?“
„Tvoje přítelkyně mi neřekla nic, co by tebe mělo zajímat.“ drze se mu dívala do očí, pak trhla hlavou a osvobodila svoje oči z jeho spárů.
„Není to moje přítelkyně.“ řekl po chvíli.
„Milenka, nevím jak tomu chceš říkat, mám dost problémů i bez vás, navíc ti nevěřím.“ řekla tvrdě.
„Amanda je minulost, ty mi nevěříš? Kdybychom tady měli pasovat největší lhářku, tak jasně vítězíš.“
„Děkuji za tvoje ocenění, jsi lhář, jako ostatně všichni chlapi.“ řekla, došla ke své klisně a vyhoupla se do sedla.
„Zase utíkáš. Chováš se jako dítě.“
„Já se nikdy jinak chovat nechtěla.“ poznamenala vzpurně.
Když odjížděla, ani se na něj neotočila, k nohám mu spadly zvadlé rozkvetlé třešňové větvičky.

Bylo jí zle, bylo jí zle z hádek, ač dokázala vyhrávat, nesmírně jí to vysilovalo. Stále cítila na bradě jeho ruku, neviditelný cejch, který jí pálil. Nejhorší na tom, ale byl fakt, že mu věřila. Věřila všemu, co říkal. Zatřepala vlasy, sakra vzchop se. Měla ho ráda, ale upřímně ho nenáviděla za to, jak jí dovede vyvést z míry. Nenáviděla ho za to, že ho má ráda a to bylo hořké pomyšlení.