Author´s challenge II - Ta z metra 20

Díval jsem se na ni a nebyl schopen slova. Proč mi ji hrabě představuje jako svou dceru, když přeci je jejím otcem Praetor. To mi hlava nebere.
*Říkal jsem si, že to pro tebe bude slušnej šok.* zaslechl jsem Praetorův posměvačný hlas ve své hlavě.
*Co to má znamenat?* zeptal jsem se ho a připadal si vážně jak Alenka v říši divů. Vždyť v tomhle světě nedávalo smysl snad vůbec nic.
*Dočkej času, mladej. Všechno podstatné teprve přijde.* řekl záhadně a v těch slovech byl nejasný příslib věcí příštích. Popravdě – ani trochu se mi nelíbil.
Nevěděl jsem, co přesně se ode mě očekává a vzpomněl jsem si, že by asi bylo dobré se poklonit. Přeci jen by to měla být hraběnka. I kdyby o tolik mladší.
„Phallus řečení Jan, vaše výsosti.“ Pronesl jsem a doufal, že to bylo dostatečně úslužné. Tuhle praxi jsem poněkud postrádal a Praetor se příliš neobtěžoval mě zaučit.
Nejspíš jsem ale nic nepokazil, protože hrabě se zatvářil spokojeně, tedy pokud to vůbec šlo říct při jeho ustavičně zachmuřené tváři a vrátil se i s dcerou na svůj trůn. Pak už mluvil výhradně k ní a my jsme tam jen stáli a čekali.
*Co teď?* zeptal jsem se Praetora, jestli k tomu něco nemá.
*Teď si dáme delli.* ozvalo se mi v hlavě a tak jsem se na něho udiveně zahleděl. Tohle byla přeci reklama z mého času. Praetor se pokusil o vtip. Tomu jen tak neuvěřim.
„Alexandro, Phallus bude tvým novým učitelem. Bude tě učit čtení a psaní ...“
*To ve svym věku neumí číst?* ujela mi myšlenka, ale to už jsem zaslechl konec té věty.
„... i v cizím jazyce, počty a filozofii.“
*Skvělý. Takže budu úča. Tomu říkám trest.* pomyslel jsem si a v hlavě se mi ozval Praetorův smích.
Ale pak mi to konečně došlo. Byl to sice čas vysloveně dlouhý, ale zapadly mi do sebe dvě kolečka a já mohl vyslovit onu vytouženou větu.
*Praetore, pokud ale nejste Sašiným otcem, jak mi tedy vysvětlíte, že jsem dostal takovýhle trest? Proč bych ho měl plnit, když ten důvod vlastně pominul?*
Triumf. Zatleskal jsem si. Opravdu brilantní dedukce.
*Honzo ty si střevo, opravdu.* Zastavil mě Praetor v ovacích k vlastní osobě. *Říkal jsem ti, abys počkal, že se vysvětlení dočkáš. Však také přijde. Zkus se pro změnu přizpůsobit situaci a něco se naučit. Bylo ti souzeno, že v této době máš být, tak se s tím smiř.* Jeho hlas nesnesl odporu a bylo vidět, že už toho má se mnou taky plný zuby.
Takže zase pro jednou nebudu nejchytřejší na světě.
„Phallusi, toho je Danaer. Náš knihovník. Ukáže ti knihy, ze kterých budeš čerpat pro výuku mé dcery.“ Představil mi hrabě právě příchozího.
Automaticky jsem ho následoval. Ještě jsem se ohlédl do místnosti. Hrabata zrovna odcházela z trůnu a Praetor nebyl nikde. Zase zmizel. To je mu podobné.
Saša se na mě zahleděla zpytavým pohledem ještě než úplně opustila místnost. Zarazilo mě to. Kdybych nevěděl, že mě vidí poprvé, skoro bych si byl myslel, že mě nenávidí. Ale já jí přeci nic špatnýho neproved. Zvláště pak ne v tomhle čase a místě.
Pak jsem měl zase světlejší chvilku. Pokud Sašu potkám v budoucnosti jen o pár let starší, pak jediný způsob, jak by přežila těch několik století je ... jednoduché. Že je upír. Stejně jako její otec. Dost věcí by tím dávalo smysl.
*Tak ona tedy není člověk.* Z nějakého důvodu mě to rozesmutnilo. Nejspíš že jsem chtěl, jakkoli pateticky to zní, s ní začít někdy časem žít, snad mít i rodinu a takový ty věci co tak bývaj. Jenomže – můžou mít upíři vůbec děti? To asi ne.
Alexandra de Nosferattu. Proč jsem se tenkrát nezeptal na její příjmení? Pořád mi to její jméno znělo v uších a snad mi i srdce přestávalo tepat.
Nejsme si souzeni, tak proč jsem ji měl potkat? A proč tu jsem teď? Já nechci být Strážce. Chci být obyčejný člověk jako doteď a žít obyčejný život. Chci se vrátit do svého času a chci zapomenout na celou tuhle polízanici. Kéž bych si mohl myslet, že je to jen sen.
Vyslov k nebi přání ... zpívá se. A já se tolik toužil vrátit, že když jsem otevřel oči, stál jsem v metru a Saša zrovna vstupovala do vagónu.
Dveře se už zavíraly a tak jsem je chtěl zastavit a prolézt jimi ještě dovnitř. Byl bych to býval stihl, kdyby moje ruka těmi dveřmi jenom neprolétla.