V zajetí vzpomínek

Kapitola pátá: Tady a teď IV.

„Kam se stěhuješ?“ zahučel rozlíceně John.
„Na severní pól, už se těším na soby.“ prohodila ledabyle a táhla za sebou nacpanou tašku k prásknutí.
„Můžeš mi odpovědět jednou vážně?“ zeptal se naštvaně John.
„Ne.“ odpověděla s klidem v hlase.
„Victorie, jestli mi teď hned neřekneš kam táhneš tu tašku, tak teď hned telefonuji tvojí matce a pak teprve uvidíš ten poprask.“
„Dobře, nikam daleko, do domku pro návštěvy, to je něco přes kilometr, takže se prakticky nestěhuju.“
„No to je paráda, kdy si nám to chtěla oznámit.“ konstatoval John.
„No počítala jsem, že ty to ze mě vytáhneš a mámě to potom řekneš.“
„Ještě lepší.“
„Ale tati.“ odmlčela se. „Řekneš jí to viď?“ zaculila se.
„Jo řeknu a padej než se vrátí.“
„Děkuji,“ zacukrovala.

Tenhle skvělý nápad, přestěhovat se do nevyužívaného domku pro návštěvy jí osvítil pře dvěma dny, jelikož Madison se měla objevit za tři dny, musela jednat rychle, pokud chtěla vyváznout ze zdravou kůží a rozumem.
Ten domek byl sice starý a nepoužívaný, ale počítala s tím,že se jí tam bude žít líp a obstojně. John jí dal jeden ze svých náklaďáků, aby nemusela dennodenně šlapat na ranč. Bylo mu za to gesto vděčná, ale věděla že touhle dobou Clara asi pěkně zuří, protože se už vrátila z návštěvy Alishy.
Zastavila z autem pár metrů od domku, ve kterém kvůli velikosti mohli bydlet maximálně dva lidé.
Jejda, všude byl nával prachu a špína, sakra špína, ale jak zjistila, voda stále tekla a elektřina také fungovala, už jenom z toho faktu mohla mít nevýslovnou radost.
Postupně začala na korbu auta nosit staré haraburdí, které počítala nechá otci zlikvidovat. Vyházela všechny zatuchlé koberce. V místnosti zůstala jen malá kuchyšká linka, rozkládací gauč a stůl se dvěma židlemi.
Největší problém bylo zdaleka zbavit se všech pavučin a jejich obyvatel. Chodila vylívat kyblík po kyblíku s hnusnou vodou, než se dostala k dlaždicím. Pootvírala okna, aby vyvětrala pach plísní.
Přibližně po třech hodinách dřiny, jí začaly ujíždět nervy. Nemělo to konce a všude viděla jenom špínu. Vztekala se a klela.
Nakonec se jí začalo docela dařit, do místností vnikl čerstvý vzduch a i koupelna nevypadala jako chlívek. Nedokázala pochopit, jak její jindy nadmíru pořádná matka to tu nechala v takovémhle nepořádku.

Když dům uvedla do stavu obydlenosti. Vzala auto a zajela nakoupit do města nové ložní prádlo a barvu na stěny a hnědou na oprýskaná okna a dveře.
Klela nad myšlenkou, že jí napadlo přestěhovat se do tohohle domu hrůzy. Zaparkovala auto a zabočila do obchodu s domácími spotřebiči.

„Nazdar Nicku.“
„Nazdar Victorie, kde se tu bereš?“
„Ále, nějak se mi zachtělo samoty, tak se snažím zprovoznit domek pro návštěvy.“ řekla prostě.
Nick se zachmuřil. „Vždyť ten se naposledy používal, když nebylo kam ubytovat hosty na tvojí svatbě.“
„To ano,“ zahihňala se. „A ubytovali tam tetičku Mildred, protože jí máma nechtěla mít v domě. No upřímně vypadá to tam strašně. Jedu si pro barvu, budu to tam muset vymalovat. A je spousta věcí, co tam chybí.“
„Mám volné odpoledne, nepotřbuješ pomocnou ruku?“ usmál se přívětivě.
„No, nechci tě otravovat, já to zvládnu.“
„Ne neotravuješ, mám čas, rád ti pomůžu, tak ve dvě?“
„Dobře ve dvě,“ řekla a šla koupit barvy.

Přesně ve dvě hodiny uslyšela přijíždějící auto. Byl přesný jako hodinky. Měla na sobě červenou lehkou halenku a černé kalhoty, pěkně se upravila a cítila se dobře.
„Už si tady,“ konstatovala.
„Vypadá to tak.“
„Takže,“ nadechla se. „Plán je takový, ty bys vybílil tyhle dvě místnosti, měla jsem snahu zakrýt, všechno co šlo. Když budeš potřebovat, uprav to. Já zatím trošku obrousím a natřu okna a dveře. Souhlas?“ vychrlila.
„Jo, jasně. Jasně.“ odpověděl nejistě.
Vyšla před domek namíchat si odolnou tmavě hnědou barvu. Tvrdým drsným papírem odírala zbytky tvrdé barvy, šlo to ztuha. Ale byla dost snaživá, takže za chvíli měla připravené dveře pro natření. S barvou to šlo huř, měla až moc hustou konzistencí, za to perfektně kryla spáry. Postříkala si ruce, vědoma toho, že se bude večer nejspíš vykoupat v ředidle.
„Jak to jde?“ přišel jí zkontolovat Nick.
„Ee....perfektně, jde to super!“ křečovitě se usmála.
„Tak jo, ještě to jednou přetřu a myslím, že to uvnitř bude vypadat o sto procent líp.“
„Jo, to bude fajn,“ zamáchala štětcem ve vzduchu a pustila se zase do práce.

„Vida, vida, a já nevěřil, že zdrhneš Claře ze spárů, asi jsem tě podcenil.“ ucedil Sam.
„Asi, já chápu, že si takhle z výšky koňského sedla připadáš chorobně povýšeně,“ zopakoval jeho nedávnou narážku. „Ale já mám práci.“
„No jasně, třeba ti chci pomoct.“
„Už jsem ti jednou řekla, že já od tebe pomoct nepotřebuju.“ usmála se.
„Kdo to přijel Victorie...jéé nazdar Same.“ zahuhlal Nick, když se vyřítil z domku.
„Nazdar Nicku,“ řekl Sam otráveně. „Co tady děláš.“
„Bílím vnitřek, chtěl jsem s tím Victorii pomoci. Ale docela to tam prokouklo, ne?“ řekl Nick nejistě.
„Jistě, jsem ti moc vděčná Nicku, sama bych to asi nezvládla.“ otočila hlavu k Samovi a čekala na reakci. Vypadal otráveně.
„Co dělá Amanda Same?“ zeptal se nevinně Nick.
„Jak to mám vědět, nejsme už spolu.“
„Jo aha.“ prohodil Nick, aby ńevázla řeč.
„No, tak je vidět, že tady nikdo mojí pomoc potřebovat nebude. Mějte se.“ roztáhl rty ke křečovitému úšklebku a pak se otočil a odklusal.
Nick šel dovnitř uklidit pracovní nářadí, otočila se za Samem. Když jí uviděl na dálku zakroutil hlavou a gestem otráveně naznačil Nícka. Asi to mělo znamenat, co se s ním zahazuješ.
Otočila se a potutelně usmála. Měla radost, že žárlí. Ještě by mu měla překvapit nějaké pěkné překvapení, ona si jeho překvápek užila ž dost. Napadl jí skvělý nápad, rty se jí zkroutily do zlomyslné grimasy.

V říčce kousek za domkem si omyla ruce, Nick byl v domku, stál u stěny a strhával pásky, které měly chránit nábytek.
Kdyby nepřiznala, že se jí líbí lhala by. Sledoval zaujatě toho muže v modrém tričku a světlých kalhotech. Vlasy na temeni hlavy se mu krotily v krátkých vlnách, otočil se a usmál se na ní. Podívala se na něj a úsměv opětovala, jeho světlé hnědé oči se upínaly do jejích. Ucukla a došla k vařiči. Líbil se jí, ale nic víc, mohla si s ním hrát, jak chtěla. Ale necítila k němu nic. Něco chybělo.
Ohřála vepřové maso, které uvařila dopoledne a udělala bramborovou kaši.
Seděli u stolu a mlčky jedli. Bylo zvláštní, že ani jeden nevěděl, co má zdělit tomu druhému, byla to jistá komunikační díra.
Sklidila talíře a umyla nádobí.
„Pojedu.“ řekl prostě.
Mlčky přikývla a ponořila se do vlastních myšlenek.

Zhasla lampičku, všude byla tma, bylo něco po desáté. Pečlivě zamkla dveře, cítila se unaveně, zavřela oči a v tom ucítila vibrovat svůj mobilní telefon. Přišla jí sms. Zpaměti rozklikla zprávu.

Bude u tebe i zitra Nick? Sam.

Zazubila se a bleskurychle naťukala do mobilu odpověď. Zamyslela se a psala: A jak vis, ze tu není prave ted? Zitra? Nevím. V.
Dala správu odeslat, bleskem jí přišla odpověď, jediné slovo: Skoda.
Položila telefon na noční stolek a do minuty usnula.