V zajetí vzpomínek

Kapitola pátá: Tady a teď V.

Byla zpocená a spokojená. Scházela jí nějaká ranní aktivita, tak začala běhat. Ráno jí vzbudilo otevřené práskající okno a zjistila, že nemá co dělat, tak si šla zaběhat. Vzduch byl prosycený vůní stromů a příjemně vlahý, takže se jí bezvadně dýchalo.
Svlékla ze sebe přilepené oblečení a vlezla do sprchy, opláchla se vlažnou vodou. Když byla už usušená a oblečená, zazvonil jí telefon.
„Nazdar Vicky, tady táta.“
„Jojasně, děje se něco?“ zeptala se s obavou v hlase.
„Docela jo, v noci byl dost veliký vítr, na severu spadl strom a zničil ohradu. Zjistil jsem to dneska k ránu. Potřebuju víc lidí, abychom nahnali ty ovce nazpátek.“
„Pomůžu ti.“ vyhrkla.
„No prakticky, každá ruka se hodí, nedokážu říct, kolik je jich mimo.“
„Jasně, za pět minut jsem u vás.“

Nasedla do auta a vyjela na ranč. Před stájemi měla už připavenou rezavou klisnu. John seděl na velkém hnědákovi a organizoval všechny akce. Clara, kterou neviděla v sedle pár let, seděla v zadu pluku na menší bělce.
Jinak mohla napočítat další tři muže, jeden byl Tim Morton, Patrika Jonese a Tom Binch. Konkrétně Tom vypadal v sedle trochu vrávoravě a decentně nestabilně, takže měla pocit, že se každou chvíli zhroutí z hřbetu koně. Patric Jones vypadal náramně vesele na to, co se dělo. Červené tváře a nos se mu leskly od potu. Od prvního pohledu bylo vidět, že Patric si zase přihnul, a tak se musela jen usmát nad tou četou hledačů.

V rychlosti se vyhoupla do sedla připravené klisny a nadechla se.
„Můžeme.“
„Jasně,“ zavelel John. „Za mnou.“
John se otočil a doklusal za Victorií. „Hele, jedu první, za mnou Tom a Patric, ty si s Timem pohlídáme. Předposlední pojede máma a ty budeš uzavírat. Jasný?“
„Jo,“ zahuhlala.
„Nechci, aby se mi někdo ztratil v horách. Jedeme.“
Victorie dala přednost Claře a ta se nejistě rozjela. Sehnat ovce do večera bylo důležité proto, že v noci v horách, by si na nich smlsli vlci. Jestli se tak nestalo už dnešní noc. John ale nepředpokládal, že zmizela velká část stáda. Tima a Patrica vzal hlavně kvůli opravám na ohradě. Victorie neměla problém přiložit ruku k dílu, byla zvyklá na tyto nenadále okolnosti.
Jednou, když byla hodně malá a ještě neměli ovce, se jednu červnovou letní noc přihnal silný liják a řeka se pomalu začala naplňovat, někdy k ránu začaly záplavy. Pamatovala si, že se všichni museli urychleně sebrat, sbalit si pár osobních věcí a první věc, která se dělala, bylo odvléčení koně ze zatopených stájí. Brali klisnu po hřebci a vodili je do náhradních starých stájí pro dobytek, které byly o půl kilometru dál. Když se s tímhle vypořádali, voda stále stoupala a hrozilo že zatopí celý dům. Nakonec začala voda ustupovat a po celé pohromě zbyl jen zabahněný sklep.
Clara vypadala dost nejistě, určitě trvala na tomhle výletu a teď toho hořce litovala. Victorii vadilo plouživé tempo, musela klisnu neustále krotit, aby nenabrala Claru.
Štípali jí komáři a klisnu obtěžovali dotěrné mouchy, mrskala kolem sebe ocasem a oháněla se. Sledovala Johna a kumpány, jak mizí za ohybem kopce a její nálada byla pod psa.

„Vidíte to?“ zavolal John.
Stál před rozmlácenou ohradou, čtyři metry byly povalené, krom zásahu stromu se zdálo, že někdo útěku ovcí napomohl. Tvrdým předmětem, pilkou, sekyrkou byly pole rozsekáný. Bylo dost pravděpodobné, že záškodník část ovcí nahnal z ohrady, aby jeho činnost přinesla ovoce.
„Máme tu záškodníka, budeme si muset dávat pozor. Ostatní by o tom taky měli vědět poznamenal.“
Ostatní souhlasně přikývli. Victorie zapátrala v paměti a nedokázala si vzpomenout, jestli v minulosti něco podobného řešili.
První zareagoval Tim. „Jestli se to začne opakovat, budeme muset postavit hlídky, jinak si svoje majetky neohlídáme.“
Ozvalo se další souhlasné mručení.
„Tak jako tak teď zkusíme najít ty zbytky ovcí, čekal bych tak stádo o patnácti...dvaceti kusech. Jo, tady je nářadí, Tome zvládneš to s Patricem opravit?“ ozval sd John.
„V pohodě, opravoval jsem rozsekanější věci.“ řekl Patric upřímně.
John se tázavě podíval na manželku, „nechám vám tu Claru, kdyby se něco dělo, má telefon. Volejte, to je rozkaz.“
„Jasně šéfe.“ zahulákal Patric.

„Máš přirozený organizační talent tati,“ řekla Victorie a zalykala se smíchy.
„Aspoň že někdo,“ zazubil se John.
„Hele, kdybyste vy dva sledovali radši okolí.“ řekl Tim.
V údolí uviděli malé stádečko ovcí, bylo jich zhruba deset, John k nim dojel jako první.
„Jsou moje, podívej na ty známky.“
„Jo, podíváme se ještě dál, jestli tu nejsou další.“ ozval se Tim.
„Nemyslím si.“ řekl skepticky John.
Oba se rozjeli a Victorie je mlčky následovala.

Všichni tři se zastavili před pěti mršinami ovcí, byly roztrhané takovým stylem, že z nich byla k rozeznání jen koule vlny. Protože bylo teplé počasí, seděla nich stovka much a už se hýbaly červy. Z místa se vznášel hnilobný pach.
„Fuj.“ ocenila nález Victorie a otočila hlavu na stranu, protože se jí ze zápachu udělalo zle.
„No tak myslím, že tohle tady červům už necháme. Někde se tu musí potulovat pěkně nažraný vlk. Radši se vrátíme.“
Victorie a Tim kývli hlavou na souhlas.
Společně nadehnali zbytek v klidu pasoucích se ovcí, které se s metrem po metru sunuly s bečením dopředu. Victorii bylo nesnesitelné vedro a cítila spálená záda.
Když byly ovce bezpečně ve výběhu, sbil Patric poslední část plotu dohromady a zhodnotil svojí práci. „Myslím, že jsem se zase překonal.“
Ostatní se začali hlasitě smát.
„Takže,“ utišil řehot John. „Tim a Victorie vepředu, já uzavírám s Clarou. Tak jeďte.“
Tim a Victorie jeli mlčky bok po boku. Po chvíli se Tim na ní podíval a s úsměvem nadhodil. „Nechceš se zeptat, proč tu není Sam?“
Když neodpověděla pokračoval. „Je mimo město, jel sjednat prodeje vlny.“
„Jo.“
Spokojeně se zaculila. Trochu si říkala, že se jí začal vyhýbat kvůli Nickovi.
„Vlastně a mám ti vyřídit, že s Amandou, už nechodí. Prý mě budeš považovat za důvěryhodný zdroj.“ zašklebil se.
Trhla hlavou, jako kdyby jí štípla vosa. Drzoun, pitomec, vzkazovat takové hlouposti po rodičích.
„Myslím, že byste si měli někdy mezi sebou vyřídit pár věcí. Prý mu nedáš příležitost.“ zamrkal nevinně obočím Tim.
Victorie zrudla jako pivoňka. „Vyřiď mu, že já ale něco mám s Nickem, doufám, že to bude považovat za důvěryhodný zdroj.“ ucedila naštvaně.
„Myslím, že jo. Ale tvůj vzkaz ho myslím moc nepotěší. Nějak si nepřiznává, že Vicky už vyrostla.“ zakuckal se smíchy.
„Tak se s tím bude muset smířit.“ řekla otráveně.