Mezi námi II (malá část)

"Zatraceně! Co to děláte?! Kam to jedeme?! Co chcete?! Okamžitě mě pusťte!" vykřikl Kaliv na muže sedícího vedle na sedadle.
Ten muž byl vyšší postavy. Mohl být asi o 3 roky starší. Celou tvář měl zahalenou do bílé látky.
Jediné co nebylo skryto, byli jeho temně modré oči.
Modré jako klidná hladina horského jezera, které se slabounce lesklo v ranním slunci.
Do očí mu padalo pár pramínků hnědých vlasů a z malé části zakrývalo jeho černé obočí. Na sobě měl taktéž bílé triko a šedé kalhoty.
"Uklidni se Kalive. Jestli ti to pomůže jsem dobrý přítel tvého přítele Ažihada. Nejsem tu pro to, abych tě unášel, ale pro to abych ti pomohl." promluvil onen muž klidným hlasem.
"Uklidnit se?! Jak? Vůbec tě neznám, nevím kdo jsi a ani jak se jmenuješ." odpověděl Kaliv
"Máš pravdu. Jmenuji se Mohammed Alli, ale oslovuj mě jenom Alli. Jak už jsem řekl, jsem přítel tvého přítele a tím i tvůj přítel. Nemusíš se bát. Mým cílem je zachránit tě, né unášet." řekl a pak se na Kaliva pousmál.
"Zachránit mě? Před čím?" otázal se znovu Kaliv s nedůvěryhodným tónem v hlase.
"Vidím, že mi pořád nedůvěřuješ. O tom před čím tě zachraňuji tady mluvit nebudeme. To se dozvíš za pár minut na jiném místě. Jinak Ažihad věděl, že budeš nejistý tak mi pro tebe dal toto." řekl a podal mu stříbrný řetízek.
Kaliv řetízek vzal a začal si ho prohlížet. Když si ho prohlídnul, nevěřil vlastním očím. Ten řetízek patřil opravdu Ažihadovi. Kaliv mu ho dal ke 26 narozeninám a Ažihad ho pak vždy rád nosil, nikdy ho nesundal, až do teď.
"K-k-kde jsi to vzal?" zeptal se Alliho
"Čas. Dočkej času. Vše se dozvíš. Brzy tvoje otázky budou zodpovězeny. Jen ještě chvíli vydrž. Musíme se dostat na jedno předem určené místo." odvětil Alli
Auto tiše křižovalo cesty. Někdy zastavilo na křižovatce, jinak jelo plynule. Řidič, který je vezl do neznáma byl starší pán. Na hlavě měl bílý turban, ale do obličeje mu Kaliv neviděl.
Kaliv seděl mlčky. Pohled měl upřený ven, ale vůbec nevnímal to co se děje venku. Hlavou se mu motaly různorodé otázky.
Kdo je tento člověk? Kam asi jedou? Jak to že ví o Ažihadovi a jak to že má ten řetízek? Kde ho vzal? Má snad Ažihad některá skrytá tajemství, která teď vyšla na povrch?
Cesta trvala okolo 10 minut, jemu to však připadalo jako věčnost.
Když zastavili, Alli s ním vystoupil z auta. Octli se teď úplně mimo centrum v malé uličce lemované starými domy. Mezi nimi se tulila malá hospůdka s poetickým názvem: Hospoda U Duhové Bídy.
"A jsme tady." zašeptal Alli Kalivovi a vydal se k hospodě.
Byla to kamenná budova, která působila opuštěným dojmem. Byla vystavěna bílými kameny, které ovšem v dálkách let ztratily svoji bělost a zbarvily se do odstínů šedošedé. Spodní část vyplňovala vysoká prosklená okna, který byla z části zahalená krvavě rudými závěsy.
Alli vzal za mosaznou kliku a spolu vešli do vnitř.
Kaliva překvapilo, že na to jak vypadala hospoda z venku staře, měla vcelku moderní interiér. Byla obdélníkového tvaru, který byl vyplněn menšími kulatými stoly překryté zeleným ubrusem, který kopíroval zelenou na pravé a levé stěně. Strop a protilehlá stěna zůstaly bílé. V zadní části se nacházel barmanský pult u kterého stál číšník.
Co ho ještě překvapilo bylo, že v tuto dobu hospody v jiných částech města praskaly pod náporem zákazníků. Tady moc rušno, ale nebylo. Vlastně tu nebyl skoro nikdo. Jenom u zadního stolu seděli 3 muži, kteří byli ponořeni do nějakého rozhovoru. Jenom na chvíli ho přerušili,aby pozdravili Alliho, ale pak hned zase pokračovali.
Když spolu šli k pultu všiml si Kaliv ještě něčeho. Na stěnách byly pověšeny různé obrazy. Obrazy od různých malířů, které znal, ale i obrazy od těch neznámých. Co bylo zarážející, 2 z těchto obrazů dobře znal. Byly to totiž jeho vlastní.
Na jednom se nacházelo vyobrazení večerní pouště, na tom druhém pak byla směsice postav při odpolední procházce parkem.
"To-to-to jsou přece moje dva obrazy." vykoktal ze sebe mlčky.
"Tak ty jsi si všiml" řekl a znovu se pousmál.
"Ty obrazy jsem koupil kdysi v jedné galerii. Dobře jsem věděl od koho jsou a proto jsem taky za ně zaplatit slušnou cenu." řekl a mrknul na Kaliva.
Kaliv chtěl zareagovat, ale už to nestihl, protože došli k číšníkovy.
Číšník byl muž vyšší hubenější postavy. Hlavu měl holohlavou. Na sobě měl černou jednobarevnou mikinu. Spodní část těla zahalovala dlouhá černá zástěra, která mu sahala až po zem a zcela zakrývala jeho dlouhé nohy.
Alli se od něj odtrhl a přešel za ním. Asi 5 minut něco spolu řešili. Kaliv neslyšel o čem se baví, ale asi 4x postřehl svoje jméno. Na konci pak číšník podal Allimu klíček stříbrné barvy a odešel do kuchyně.
"Pojď prosím za mnou" řekl Alli a zašel za malý výklenek.
Když ho Kaliv následoval narazil na dřevěné schodiště, které vedlo do vyšších pater budovy.Spolu vyšli do 2 patra, kde se před nimi otevřela dlouhá chodba, lemovaná dveřmi, které byly různě očíslovány.
„12, 13, 14 a tady.“ Alli vzal klíček a odemkl dveře. Spolu s Kalivem vstoupili do malého pokoje. Alli zavřel dveře a posadil se na postel. Kaliv se teď ocitl v malém pokoji, osvětleným slabým slunečním světlem, které sem dopadalo úzkým oknem. Pod oknem se nacházel malý konferenční stolek,který byl plně zaplněn různými papíry a věcmi. Vedle něj se nacházela stará skříň a naproti ni dvě postele. Na jedné seděl Alli a na tu druhou usedl Kaliv.
„Tak odkud začít?“ začal Alli.
„Začni od začátku.“
,, To bychom se vrátili v čase moc daleko a na to nemáme čas. Začnu od toho proč jsme tě tak přepadli.“
„To by bylo dobře, protože pořád nevím, kde to jsem, s kým tu jsem a proč tu jsem“
„Tak dobrá, ale uvědom si jedno, až skončím s vyprávěním, nic už pro tebe nebude takové jaké to bylo. Všechno se změnilo. Dali se do pohybu věci, o kterých zatím nevíš, ale ony o tobě ví bohužel až moc dobře. Vše začalo a dnes to mělo skončit. Víme moc dobře, že jsi měl dnes sjednanou schůzku. Ovšem nebyla to schůzka, kterou bys čekal. Pravdou je, že to byla past, do které jsi se měl chytit. Bohužel už jsem tě doma nezastihl, abych tě mohl varovat. Zbylo mi proto jediné, počkat až přijedeš před hotel a vyfouknout tě jim před očima.“
„Jim? Komu?“
„Mužům, kteří tě měli zajmout.“
„Zajmout mě? Proč?! Nic jsem neudělal! Nevidím důvod proč by mě měl někdo zatýkat. Nikdy jsem neporušil zákon, nemají důvod!“
„Nebuď naivní Kalive. Nežijeme v době svobody a rovnosti, i-když se to tak může jevit není tomu tak. Pro nás ne.
„Pro nás? Proč pořád mluvíš v hádankách?“
„Pro nás homosexuály. Vláda nás nikdy neuzná a lidé se nás snaží vymazat. Zahladit všechny stopy, který jsme tu zanechali. Vždy se o to snažila a nikdy spokojeně neusne, dokud nás všechny nevyhladí. Jsme pro ni plevel, který se musí vytrhat i s kořeny. Naštěstí nejsme jen zvířata, která se nechají tak snadno porazit. Nejlepší obranou je útok. Věděli jsme, že sami nic nezmůžeme, proto několik moudrých z nás založili ADK neboli alianci duhové krve. Všichni jsme se zavázali, že pomůžeme všem kdo budou stíhání. ADK má 3 hlavní představitele neboli muže, kteří ji spravují, ochraňují a bojují s vládou. Všechno toto dělají v naprostém utajení, protože jakmile ti soud prokáže vinu homosexuality, výsledkem je jediný trest a to ten nejvyšší. Trest smrti.
Jeden z hlavních tří představitelů jsem já, druhý je ten číšník, kterého jsi viděl dole a třetím byl Ažihad.
„Byl? Jak t-t-t-to myslíš?
„Je mi líto Kalive. Asi před 14 dny se Ažihad v přestrojení vydal na novoroční projev vlády. Tam se však stalo to s čím nikdo nepočítal. Na tom shromáždění Ažihad narazil na svého bratra. Snažil se uniknou, bylo však příliš pozdě. Brat z jeho vlastní krve ho srazil na zem a zavolal ochranku. Pak když ho odváděli mu ještě stačil plivnout do obličeje.
„ C-c-c-c-co?“ Co tím chceš sakra říct?!“
„ Zprávu o jeho zatčení se ke mně dostala asi 2 dny po tom. Nemeškal jsem a vydal jsem se za ním. Do věznice mě pustili bez problémů. Do jeho cely to pak bylo horší. Strážím jsem se představil jako Ažihadův nevlastní bratr, ale ani to nestačilo. Musel jsem teda přistoupit na trochu nečistou praktiku a stráže se mi nakonec podařilo podplatit.
Když mi otevřeli jeho celu, pohled jaký se mi naskytl – Nikdy víc!!! Vůbec jsem toho člověka co ležel na podlaze přede mnou nemohl poznat. Ležel tam jenom ve starých roztrhaných vězeňských teplákách. Po celé jeho hrudi skvěly se hluboké krvavé rány, stopy od pálení, řezání bičování. Tam kde se kůže neleskla krví, byly hluboké modřiny. Tvář měl unavenou, jakoby nikdy nespal.
Z jeho temných očí, jako by se vytratil všechen život. Jeho hnědé vlasy leskly se krví a potem.
Vyrazilo mi to dech.

Naklonil jsem se k němu a začal jsem mu ošetřovat rány. On mě však zastavil.
„Alli nech to tak, jsem ztracen. Mně už nepomůžeš. Ale udělej pro mě prosím něco. Postarej se o Kaliva. Prosím! Nedopusť, aby se mu stalo to co mně. Je to to jediné pro co jsem kdy žil. Ho jsem miloval celým svým srdcem. Nedokážu se smířit s tím, že musím odejít a nechat ho tu samého. Byl mým pokladem, světlem, které vždy svítilo a ukazovalo mi tu správnou cestu. Kdybych tak mohl vrátit čas, kdyby tu byl a já ho mohl naposledy obejmout, naposledy ho políbit. NAPOSLEDY mu říct, že jsem ho vždy miloval a milovat ho nepřestanu.
Ty krysy mě možná dostaly, ale nikdy nedostanou moji duši. Ať se děje co se děje, půjdu s hlavou vztyčenou ať vidí, že jsem pyšný na sebe, že se za sebe nestydím. Slib mi Alli, že se o Kaliva postaráš, slib mi to!!!
„ Slibuji ti to. Přísahám na svůj život, že se postarám o Kaliva a ochráním ho před tímto hrozným osudem. Už nikdo nebude trpět jako ty! To ti přísahám!!!
„Jsi mým bratrem Alli, věřím ti. A teď prosím jdi, chci zůstat sám.“
„Alli aještě něco“. řekl Ažihad a z pod polštáře vytáhl obálku. Dej to prosím Kalivovi. Ať to otevře, když mu bude nejhůř. Je to jenom pro něj. Jdi. Je to vše Mezi námi.
Sbohem!
Když jsem odcházel oči se mi zalily proudem slz.
„ Ne Alli!!. Nevěřím ti. Určitě mi lžeš. Není to pravda. On se brzy vrátí, odjel na služební cestu. Je teď doma, čeká na mě!!! Že to není pravda!!!“
„Bohužel Kalive.“
„Tak proč ho nejdeš zachránit?!!!“ Proč tu sedíš a vše mi to říkáš??!“ se slzami v očích vykřikl Kaliv.
„ Je mi líto Kalive, Ažihad už není Mezi námi.
Asi 4 dny poté mi moji muži oznámili tu strašnou pravdu. Ažihad jako už mnozí před tím, byl postaven před soud a odsouzen k smrti. Rozsudek vykonal jeho vlastní bratr. Zazněly3 výstřely a on padl k zemi. Poslední kapky jeho krve se smísily se suchým pískem popraviště.
Byl konec. Celý vesmír utichl, aby vzdal hold tomuto nesmrtelnému člověku.
„ Né!! Za vše můžeš ty!! Není to pravda. Řekni že to není pravda!!!
„ Bohužel je“