V zajetí vzpomínek

Kapitola šestá: V ohrožení

Zapnula si na počítači televizi a sledovala jeden díl seriálu, rodinné ságy asi s osmi sty díly. Když byla v nejlepším, zazvonil jí budík u trouby. Vytáhla svojí oblíbenou vegetariánskou margaritu a začala ji krájet na porce. Posadila se nazpátek k seriálu, pizzu měla na klíně a ještě horkou jí hltala. Když snědla i poslední drobek, šla najít něco studeného, čím by to zapila, protože si opařila půlku úst.
Když do sebe nalila přibližně litr vody, už neměla chuť dosledovat film. Zaklapla notebook. Ze skříně vytáhla dlouhou noční košili a převlékla se. Ušpiněné oblečení skončilo poházené po židli, pokud šlo o úklid, jí samotné nepořádek nevadil. Když někde žila s někým, měla potřebu po sobě uklízet, brala to jako omezování té druhé osoby.
Nohou skopla přehoz z postele a rozhodila peřiny, svalila se do pelesti a zhasla lampičku. Od incidentu s ovcemi uběhl přibližně týden, všichni ostatní sousedi byli zmobilizování, ale nic podobného se neopakovalo. To jí připadalo dost podivné, jaký smysl mělo vyhnat jim ovce do hor?
Ještě jednou se zvedla a šla zkontrolovat dveře, byly pevně zamknuté, okna měla bezpečtnostní kliky.
V poslední době se tu necítila nejlépe, neustále měla pocit ohrožení. Nedokázala se zbavit chorobné představy, že jí někdo pozoruje. Svalovala to na svoje nastávající mateřství, rukou si přejela po břiše. Její těhotenství už bylo jasně poznatelné, musela ze skříně vyřadit úzká trička a kalhoty a nosila volné splývavé věci.
Hodně času trávila stále s rodiči na statku, když nepočítala víkend s Madison, to se vyhýbala statku několikakilometrovým obloukem. Dostala zákaz dělat cokoli namáhavého, takže Clara lamentovala i u utírání nádobí. Prosadila si krátké ranní projížďky, ale John s ní stejně někoho poslal, aby jí ohlídal. Opatrnost nade vše.
Bylo jí nanejvíš hloupé pozorovat ostatní, jak dřou a sama si válet šunky. Ale přesto jí někdy samota lezla krkem a potřebovala mezilidskou kominkaci. Clara jí vždycky vypověděla nejnovější nashromážděné klepy a Victorie ráda poslouchala, komu kdy utekly slepice a kde hořelo a kdo s kým čeká dítě.
Zavřela oči. Najednou impulzivně oteřela oči. Zdálo se jí to, nebo se venku mihla baterka?
Paranoia. Co by tady někdo dělal v tuhle noční hodinu. Došla k oknu, neviděla žádný pohyb ani světlo. Pravděpodobně se vyděsila zbytečně.
Lehla si na postel, ale cítila strach. Venku se ozvalo vzdálené šustění. Otřásla se. Přes stěny, které byly z tenké dřevotřísky bylo slyšet všechno. To byla určitě kočka, toulá se jich tu spousta.
Obratila se na bok ke stěne a ponořila se do vlastních myšlenek ohledně zítřka. Urovnala si polštář a za pár minut usnula.
Neviděla postavu, která jí stále sledovala oknem.

„Nazdar Nicku,“ zahulákala do telefonu.
„Ahoj Victorie!“ ozval se Nick.
„Chci se zeptat, dneska odpoledne nemám co dělat. Máš čas?“
„No udělám si ho, co máš v plánu?“ optal se optmisticky.
„Ták, zaprvé buď v deset u našich, já něco vymyslím, to mi vždycky šlo.“
„Souhlasím, ahoj.“ zaklapl telefon.
Victorie se zazubila, Nick přijede v deset, to má do jedenácti hodinu na to, aby jí Sam našel muchlající se s Nickem. To naštve. Zasmála se.
Teď jen nastává otázka, jak to navlíct tak, aby to vyšlo.
Sam vozí obilí, po jedenácté, a bere valník, takže bude slyšet z dálky. Musí donutit Nicka, aby se nevzdálili někam daleko, aby je Sam mohl načapat. John bude tou dobou s Clarou ve městě, a ona se bleskurychle uvolila, že oves převezme, takže v okolí nebude živáčka a Sam bude hledat někoho, komu předá náklad. Perfektní.
„Vicky, ty jsi ale mrcha!“ řekla sama pro sebe.
Ráda štvala lidi, a teď jí to vycházelo nějak úplně samo. Už teď se těšila na Samův obličej, bude zuřit, bude hodně zuřit.
Vytáhla s kosmetické tašky šminky, bude jí to slušet. Zelená halenka s upnutím pod prsy skrývala její těhotenství a upnuté džíny vyzvdvihaly její štíhlé nohy. Přestříkla si leskem vlasy, perfketní.

„Ahoj Nicku, moc ráda tě vidím.“
Měla chuť se hlasitě smát, protože Nick se taky evidentně vyfiknul, sledovala jeho vyžehlenou košili zasoukanou v kalhotách, které mu Mildred určitě před odjezdem vyžehlila, v tomhle ošacení by mohl jít klidně na úřad, na svatbu nebo na pohřeb. Okatě se zazubila.
„Nazdárek Victorie, tady...jsem přinesl malou pozornost, vytáhla kytici kopretin.“
„Děkuju,“ zacukrovala, kopretiny byly jediné květny, které nesnášela, protože dráždily její astma. Položila je na stůl a nechala je bez povšimnutí.
Posadili se, Nick jí neustále pozoroval a mlčel, což bylo ješt horší.
„Tady jsem našla v lednici limonádu, určitě si rád dáš.“ nalila obě sklenice vrchovaté.
Svojí sklenici v sobě hned otočila a pak sledovla Nicka, jak pomalu upíjí.
„Co děla Mildred s Jamesem?“ zeptala se.
„No, takže obchod prosperuje, co bych na to řekl, dovážíme produkty z rančů. Lidé bueou vždycky potřebovat jídlo. Binchovi dělají skvělou mouku, tvoje máma jí od nich taky bere. Od vás padne na podzim trocha brambor a pšenice, vlnu si prodáváte sami. Někdy ti dovezu, prodáváme skvělý čaj a kávu, myslím, že tyhle dvě plodiny máme v okolí nejvkvalitnější. Co se týče tvého otce, nechápu, jak to všechno zvládá, statek a ještě svojí veterinu...“
„...A nezbednou dceru.“ usmála se nevinně.
„Myslím, že zvládat hodnou krásnou pracovitou dceru není takový problém.“ usmál se.
To tak, proběhlo jí hlavou, Nicku, ty vůbec netušíš s kým máš tu čest. S největší lhářkou v okruhu sedmdesáti kilometrů. „I ty lichotníku.“ začepýřila se. „Ještě mi něco vyprávěj, ráda tě poslouchám, protože jsem z toho kolotoče vypadla a chtěla bych pochopit jako to tu chodí.“
„Jistě,“ spokojeně Nick, vzedmutý pýchou nad svou důležitostí začal rozvíjet teorie zisků v obchodu, o křivce zisků a propadů, úrody plodin a ceny dobytka.
Postupem času, jeho stereotypní monolog vypouštěla, pozorně sledovala hodinky, bylo něco před jedenáctou.
„Nicku, to jsem ti chtěla ukázat narodila se nám nová hříbátka, nechceš se podívat? Jsou vážně roztomilá, některá mají už jména.“
„No jestli mi je chceš ukázat.“
Chytla ho za ruku a táhla do stájí.
„Vidíš to Jasperm, jsou mu dva týdny, a Anglice, tu bude táta brzy prodávat, připouštěl jí moc draho, mohl by z ní být prima závodní kůň, má pro to velký předpoklad.“
„Víš, já koním moc nerozumím.“ pronesl omluvně.
„To nevadí, ale stejně jsou roztomilí.“
Pokýval hlavou, aby jí udělal radost.
Uslyšela z dálky hřmot, Sam se blíží.
„Já budu muset jít něco zařídit, ráda jsem s tebou strávila čas.“ zamrkala řasami a medově se usmála, nenápdaně se přesunula blíž k němu.
„Tak já půjdu,“ řekl a otočil se.
„Ne, počkej.“ chytla ho za ruku.
„Ráda s tebou strávím i víc času.“ šeptala, sklonil se k ní, aby jí líp slyšel.
Bleskurychle využila příležitosti a omotala mu ruce kolem krku, překvapeně ztuhnul. Nastavila obličej a začala ho líbat. Její polibky opětoval, přitáhla si ho blíž k sobě. Za svými zády ucítila kroky, Sam prolítlo jí hlavou. Přitáhla si ho blíž právě ve chvíli, když se otevřely dveře.
Mlhavě uviděla Sama, který se zastavil ve dveřích. „Ksakru.“ zamumlal překvapeně a zabouchnul dveře. Jeho obličej si bude pamatovat ještě dlouho.
Odtrhla se od Nicka, „budu to muset vyřídit, dovezl obilí. Asi bys měl jet.“
„Chápu,“ stáhl ruce zpět a odešel.
Opřela se o dřevěnou kój, cítila pocit vítězství, ale bylo jí ze sebe zle. Vlastní zlost jí vysávala, po pár minutách se posbírala a šla ven.

„Vyklop to za stáje.“ odpověděla prostě.
„To mě ani nepozdravíš, to musíš být hodně naštvaná, že jsem tě přerušil.“ usmál se ironicky Nick.
„Nejsem, já viděla spíš ve tvých očích překvapení.“ zvedla hlavu výmluvně.
„Ne, chtěl sem mu rozbít hubu.“ řekl drsně. „Jdu vyklopit to obilí.“
Jak tohle můžou být kamarádi, vždyť oni jsou totální protiklady, ať vzala Nickovo uhlazené chování. Naopak vůči tomu, Sam a jeho výbušnost, Sam co řekne všechno na plná ústa. Nick čistě oblečený ve vyžehleném oblečení. Otočila hlavu na Sam, měl na sobě děravé džíny a rozhalenou omšelou košili. Tmavovlasý hnědooký Nick versus světlovlasý zelenooký Sam. Mohla to donekonečna srovnávat. Našla by tisíc rozdílů.
Seskočil ze sajtny, kterou vracel na původní místo. „Můžu se podívst na hříbata?“
„Jasně,“ šla za ním.
Vlezl do jedné kóje, „pěkná jména, mě se líbí ta klisnička. Ještě spousta klisen neporodila. Budete tu mít veselo.“
„To jo.“ sledovala ho jak probíhá mezi boxy.
„Veselo tu máme pořád zahuhlala.“
Zastavil se před vchodem. „Proč jsi to udělala?“
„Co?“ zeptala se nechápavě.
Přešl k ní, sledovala jeho výšku, nemohla odtrhnout zrak od očí.“
Usmál se, „proč jsi to narafičila, abych vás našel. Udělala si to schválně ne? Chtěla si abych vás našel, žárlil a naštval se.“
„Ne, náhoda.“
Naklonil se k ní, mohla cítit jeho vůni. „Sama, jsi mi jednou řekla, že na náhody nevěříš.“
Neměla odpověď. Otočila se a šla pryč, začalo tu být nějak dusno.
Stačil jí chytit za zápěstí, zadržel jí. „Jsi agresivní.“
Zakroutil hlavou, „Jen, nenaštvala jsi mě...,“ pobaveně zvedl obočí a pustil jí. Nejistým krokem šla pryč a slyšela za sebou jeho poslední slova.
„...dobře víš, že když něco chci, tak si to vezmu.“
Ta věta nad ní visela jako neviditelná síť.