Život se zlomeným srdcem (volné pokračování)

Kapitola 8. Stalo se

13. 4. 2009 14:49 VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ
A tak jsem přepsala svou zelenou kroniku. Dala jsem mu ji, abych mu ukázala, jak se věci mají. No a proč ji zrovna nezveřejnit na literu? Život mi už končí, takže nemám co pokazit.
Nyní mě čeká ono velké těžké rozhodování. Zda vstoupit do stínů temnoty, nebo přežívat jako nadosmrti zlomená žalem. Vyjde to nastejno. Možná s tím rozdílem, že v temnotě nic neucítím a tady ano. Jenže já už nechci cítit! Protože čím víc cítím, tím víc umírám. Nechci zemřít bolestivě. Protože celý můj život byla jedna velká bolest. Jizvy ve mně zůstaly.
Ale proč schovávat svůj žal? Ať všichni vidí, co bolest obnáší! Ať vidí, co žití způsobuje! Ať cítí touhu po smrti. Neboť nic nebolí víc, než odmítnutí od milovaného.
Nestačím mu říct sbohem. Odmítl můj poslední polibek. Přišel poslední pohled zpoza vlhké oči. Poslední dotyk když se mé rameno vzdálilo od jeho ramene. Naposledy jsem cítila iluzi lásky. Už ho nikdy neuvidím, jako jsem ho viděla 9 nejnádhernějších měsíců mojí nedokonalé existence.
Co si před odchodem vybavím? Ne to, proč chci odejít. Ale to, proč jsem tu zůstala těch šestnáct let…
Když jsem poprvé cítila jeho vůni.
Když jsme se poprvé políbili.
Když mi prvně řekl „Miluji Tě“
Když jsem s ním strávila první noc.
Když mi ublížil a poté stíral slzy ze zmučené tváře. Měl černé tričko a něžné rty.
A nikdy nezapomenu na to, když mi napsal, že by beze mě nepřežil.



Kapitola 9. Konec

19. dubna 2009 NEDĚLE
A jak končí stránky deníku, tak končí má láska, mé štěstí, můj život.
Úkol splněn. Dostal dárečky. Jeho rána se zahojila a on už náplast nepotřebuje a nechce. Stejně po mně chtěl jenom jedno. Nezazlývám mu to. Všichni chlapy jsou egoistický, bezlítostný, zlý, nechutný stvůry bez srdce a kouska citu. Ale to všichni obecně vědí.
Vyhledávala jsem smrt. Každý náznak její existence, každý její stín a našla jsem chuť se jí poddat. Jenže ne takhle. Ne tímto. Měla jsem v plánu to udělat sama. Napsat třeba dopis a zkončit to.
Skutečně existuje Bůh a slyšel mě, když jsem hlasitě vzlykala do noci a přála si zemřít? Viděl ty kapky krve pulzující z mé natrhnuté žíly a rozhodl se, že mé přání vyslyší? ..Jenže ne takhle, prosím!
Jestli je to pravda, jestli se od doktorů dozvím, že obavy mé mámy se naplnily, tak to stejně zkoncuju. K čemu bych žila takový život, když mě nechal. Řekl mi,... ON mi řekl, že mu nezáleží na tom, jak se cítím! Na tom co cítím! Pane Bože! Jemu na tom nesejde! Ač jsem si myslela, že nejhorší je zjištění, že mě nemiluje, tohle je stonásobně bolestnější.
Ale co, taková byla celá má existence. Trápení se záblesky třpytivého štěstí.
Poslední půl stránky. Co teď. Nevím, jak to zkončí. Nevím, jaká smrt mě tedy čeká. Ale pořád přežívám.
Stala se ze mě troska. Nevnímám. Nežiju. Nevrátím čas. Cítím. Existuji. Miluji.
A umírám.