Lilith's diary

Prolog
Tenkrát to bylo všechno jinak. Jeho pohled mě dokázal zmrazit, rozplakat i přivodit mi záchvat vzteku. Nikdy mě nerozesmál. On sám to nikdy nedělal – nesmál se. Nebyl to žádný Edward Cullen o němž jsem ve třinácti tak teskně a hltavě četla a představovala si, jak by bylo krásné zažít něco takového...
Ve svých dvaceti jsem odmaturovala s odřenýma ušima a můj život se měl ubírat cestou plnou otazníků. Nebylo to tehdy nejšťastnější období, otce jsem prakticky neměla a matka na tom byla finančně špatně. Její plat knihovnice byl stejně mizerný jako můj život v podnájmu, na který vlastně nebylo jak si vydělat. Matka bylela sama v bytě 2 + 1 ve městě, já si našla podnájem v garsonce na kraji města a práci u jednoho místního úředníka. Byl to chlap kolem čtyřiceti, bohém, který si nejspíš myslel, že mu patří svět a pořádně mu to v tom jeho chlípném mozku zakotvilo. Párkrát za týden jsem mu porovnala kancelář, udělala pořádek v papírech a modlila se, abych se s ním nepotkala. Všechny rozhovory, které zpravidla začínal on, se totiž točily kolem jednoho a toho samého tématu a to: jak mám v těch leginách krásné nohy, jak mám pevná stehna, proč nenosím větší výstřih, že mám co ukazovat... Na druhou stranu mi jeho povaha nahrála do karet, protože tak výstřední bytost, jako jsem já, by jen tak někdo nezaměstnal.. Na styl, jakým jsem žila a jak jsem se oblékala, si v tomto městě už leckdo zvykl, ale špinit si se mnou ruce pochopitelně nechtěli.
Občas jsem šla vypomoct matce do knihovny s rovnáním knih nebo jejich balením, s besedami nebo prostě jen si popovídat. Městská knihovna byla vysoká, robusní novorenesanční budova pár ulic od hlavního náměstí, v takové temné čtvrti.
Jednou, později k večeru jsem rovnala nějakou beletrii do regálu v oddělení pro dospělé, když se ke mě nachomítl, aby mi zničil život, a na jeho ruinách pak s veškerou sebestřednou poctou spokojeně zemřel...
Tento příběh rozhodně není čtením pro výhradné milovníky zamilovaných vegetariánských upírovek typu Twillight. Posuďte sami...
Lilyanne Wayneová

"Sakra.." zamumlala jsem krátce poté, co se mi knihy vysypaly z náruče, jak jsem se ho lekla.
Stál a čekal, sledoval jak se skláním a sbírám knihy zase na hromadu. Nenapadlo by ho pomoct mi. Nebo ho to napadlo, ale třeba je stejně překvapený jako já.. Myslela jsem si tehdy ještě naivně.
Konečně jsem zase chytla balanc a i s knihama se vrátila do normální pozice. Neznámý na mě civěl s pořád stejným výrazem – chladným a naprosto bez zájmu. Čekal, až to posbírám a vypadnu, aby si mohl z regálu vybrat knihu, pro kterou sem mířil. Rudá a s nervy na dranc jsem kolem něj vyklopýtala z uličky a zapadla za roh. Tam jsem knihy položila na stolek a mlátila se do hlavy, co že jsem si to zase přivodila za nepříjemný trapas. Lekavá jsem, to ano, ale..moment. Zvědavě jsem vykoukla zpoza rohu a podívala se jeho směrem. Takového návštěvníka jsem v knihovně ještě neviděla. Hlavně v tomto městě. První, co mě zaujalo byl dlouhý černý kabát, na zadní straně od pasu dolů rozdělen napůl rozparkem, po stranách od rukávů až dolů byly šněrovačky.
"Někdo tady zřejmě nakupuje gotické oblečení na internetu.." zavrčela jsem si sama pro sebe potichu a s jistou dávnou opovržení.
Přesto, že to nemohl zaslechnout, se na mě přes rameno podíval přísným pohledem. Viděla jsem jen krátce jeho oči než jsem zase vyplašeně stáhla hlavu za regál, popadla knížky a zbaběle utekla za matkou k výpujčnímu regálu.
"Copak, nepodařílo se zařadit?" podívala se na mě tázavě, když viděla, že se vracím s pohledem totálního zoufalce.
"Kdo je ten divnej ... tam za rohem?"
Nevěděla jsem, jak přesně ho nazvat. Ani jsem si nestačila všimnout, jestli je to nějaký mladý sopel nebo dospělý chlap. Výšku na to ale měl a postavu zrovna tak.
"To je jeden umělec, co má tady ve městě v galerii zrovna výstavu. Slyšela jsem, že jsou to dost nechutné fotografie, ale tobě by se nejspíš líbily. I on vypadá, že by se ti mohl líbit." řekla uštěpačně.
To už se ale z uličky od regálů ozvaly těžké kroky. Jakto, že jsem ho předtím neslyšela, napadlo mě.
Myslím, že matka nebyla daleko od pravdy.. Byl asi 190 cm vysoký, měl dlouhé, černé, jemně zvlněné vlasy až po pas (při pohledu na ně jsem zbledla závistí) a jeho oči (zprvu jsem myslela, že měl čočky – ale dnes již vím,že neměl) měly jasně zelenou barvu se skoro až smaragdovým lemováním. Jeho obličej byl úzký, bílý s tmavými kruhy pod očima, jeho postava víc než štíhlá, ale už od pohledu pevná a pružná. Ty kruhy má nejspíš z bohémských flámů..
Pod kabátem měl nahrubo pletený svetr, který se tvářil, že už měl něco za sebou s početnými dírami a zatrhlými oky, ale ve skutečnosti vypadal, že je to spíše avantgardní výtvor potrhlého módního návrháře. Kalhoty měl kožené, boty těžké s okovanými podrážkami.
Nic si nebudeme namlouvat – přesně můj typ. Navíc, a to už vás určitě napadlo, vypadal jako předloha pro naivní román s upírským tématem. Zapátrala jsem v paměti, jak krásné byly všechny ty naivní příběhy, které slabším povahám hodně zamotávají hlavy, ale probral mě jeho hlas:
"Mohl bych si to půjčit do zítřka?"
Byl hluboký, hrubý, až arogantní.
"Normálně knihy půjčujeme jen registrovaným čtenářům, ale věřím, že někdo jako vy by si nechtěl utrhnout ostudu, že není schopen vrátit hloupou knihu.." skryla matka výhružku umně.
"Hmpf.." zavrčel tiše cizinec a položil knihy na pult, aby je matka mohla zapsat.
Při tom se podíval na mě. Oba jsme vypadali jako reklama na kýčovitý internetový obchod s oblečením pro potrhlé fandy undergroundu nebo gothicu. Já měla na sobě své klasické oblečení, kterým mé okolí tak rádo opovrhovalo..
"Přijď se podívat na výstavu.." vypadlo z něj, a znělo to spíš jako příkaz než milé pozvání.
Matka na mě významně pohlédla a podávala mu zpět knihy tak, abych si všimla titulních stran.
"ČERNÁ MAGIE, OKULTISMUS, SKRYTÁ TAJEMSTVÍ MAGIE, PSYCHICKÝ VAMPYRISMUS, TIBETSKÁ KNIHA MRTVÝCH – VÝŇATKY V SOUHRNU.."..a tak dále.
Jak tedy asi musí vypadat jeho fotografie, prohnalo se mi hlavou a začalo mě to pochopitelně zajímat, protože jsem – sic amatérsky – tíhla ke stejným tématům.
Už tehdy jsem věděla, že na tu výstavu půjdu..jen jsem nevěděla, že si tím zničím život...
"Naviděnou.." zazněl temný bas a jeho plášť naposledy zavlál ve dveřích.
"Když zíráš, zavři alespoň pusu.." šťouchla do mě matka loktem.

Toto je první kapitola. Vím, že se to asi nesmí, a že je to dokonce troufalé, ale zvědavost je silnější.. další kapitoly jsou na www.fukainoyumi.svetu.cz :)