Author´s challenge II - Ta z metra 21

„Na to okamžitě zapomeňte. Žádné odpojení nepřipustím. Pokud vím, tak není klinicky mrtvý. Jeho mozek funguje. Ne úplně naplno, ale mozková aktivita tam je. A já vám to nehodlám dovolit.“ Zvedala postupně hlas Saša na ošetřujícího lékaře.
*To je vrchol drzosti.* pomyslela si ještě rozhořčeně.
Doktor se podíval bezmocně na sestru a ta jenom pokrčila rameny.
„Pani Malá, je mi to líto, ale jeho šance na probuzení jsou jedna k milionu. A i kdyby se nakrásně probral, pak není nikde psáno, že nebude mít poškozený mozek a že bude stejný jako předtím. Vždyť už tu leží přes rok a jeho mozková aktivita se nezlepšila, spíše právě naopak. Já chápu jak vám je, ale věřte mi, nemá to už cenu. My mu nemáme jak pomoct.“ Snažil se jí to konejšivě vysvětlit. Hrozně nerad vždycky oznamoval smrt pozůstalým a to i v případě, že byla vymodlená. Ale tohle bylo snad ještě horší. Měl přemluvit mladou ženu, aby nechala odejít svého manžela v klidu na věčnost. I kdyby to podal sebediplomatičtěji, nikdy to nemohlo dopadnout dobře.
„Kulový chápete jak mi je.“
Každý člověk je nějak silný, ale ona už nemohla. Bylo toho na ni příliš. Starala se o jejich nedávno narozenou dceru úplně sama a nemohla mu ani říct, že se narodila zdravá.
Kristýnka. Její jediné sluníčko. Všechno na světě. A Jan by byl tím nejlepším tátou.
„Řekla jsem ne.“ Stála si za svým.
Lékař to vzdal. Všichni opustili pokoj a nechali ji tam samotnou.
Malá zaplakala a tak si sedla k posteli, vyhrnula ňadro a začala ji kojit. Mluvila na ni celou dobu a druhou rukou hladila Honzu po ruce. Po tvářích jí tekly slzy jako hrách.
„Honzíku vrať se mi. Potřebuju tě tu.“ Zaprosila do ticha pokoje jako už tisíckrát předtím. A bohužel ani tentokrát se nestal zázrak. Honza dál ležel nehnutě a dýchaly za něho přístroje. Pěkně nahoru a dolů, nahoru a dolů. Do ruky zapíchnutá umělá výživa. Bezútěšný stav. Ale té maličké to nevadilo. Ta měla svou baštu.
Políbila ji na čelíčko.

No co je ksakru zase tohle?
Podíval jsem se na svoje ruce a byly stejné jako vždycky. Celý jsem byl jako vždycky.
Přijelo další metro a z něj se vyvalil dav lidí. Chtěl jsem se jim vyhnout, ale tolika lidem se nedalo. V jednu chvíli už jsem si myslel, že do mě narazí obrovský tlustý chlap. Jenomže k mému zděšení mnou bez problému prošel. Vůbec mě neviděl.
Tak tady jde veškerá sranda stranou. Co to má znamenat? A jak jsem se tu vlastně octnul? Vždyť jsem ještě před chvílí byl přeci s kámošema na pivku a pak jsem potkal tu divnou holku a pak ... . Kruci co bylo pak?
V hlavě vymetýno. Pak jsem se octnul tady. A zase ona. To se ten svět zbláznil?
Poodešel jsem stranou než se trošku vzpamatuju. Když vámi někdo prochází, není to právě nejpříjemnější pocit.
Byl jsem zmatený a naprosto netušil, která bije. Co mám teďka jako dělat? Napadlo mě jediný. Jednoduše půjdu domů. Třeba pak bude všechno vpořádku.
Už už jsem se otočil, že vyjdu, když se přede mnou najednou objevil divnej vousatej chlápek a začal se mnou docela navztekaně konverzovat.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde ses tu vzal? Člověk aby tě furt hlídal jak malýho parchanta.“
„Promiňte, my se známe?“ ten chlápek mi nebyl ani trochu povědomý. Bezvadný.
Zjevně jsem ho rozhodil, protože tam stál vyjeveně a zíral na mě.
Pak ale vytočil oči v sloup a odevzdaně se klepl do čela. Vypadal nějak zdrceně. Ale když jsem ho neznal, tak jsem pochopitelně nemohl tušit, co se mu tak hrozného stalo.
„To je vůl.“ Pronesl na mou adresu, což mě poněkud naštvalo.
„No dovolte.“ Řekl jsem zase já na svou obranu a dál jsem si ho mínil nevšímat.
Prošel jsem kolem něho a chystal jsem se jít domů.
*Všechno bude vpořádku. To bude v pohodě. Všechno se to vysvětlí.* Uklidňoval jsem se.
„Nic nebude vpořádku. NIC rozumíš? Ty jsi narušil veškerou časovou rovnováhu.“ Křičel na mě ten člověk a já jsem si říkal, že mu snad přeskočilo.