V zajetí vzpomínek

Kapitola šestá: V ohrožení II.

„Cože!“ její výkřik se odrážel od stěn domku.
Večer, když šla spát dveře pečlivě zamkla. Probudilo jí prásknutí, to průvan vrážel do dveří, jenže teď byly odemčené a klíč byl zlomyslně stále strčený v zámku.
„Ne, ne, ne! Tohle není možný.“ řvala hystericky
Při představě, že je někdo odemknul a v klidu sledoval, jak spí jí lezl mráz po zádech. Na druhou stranu tu byly i jiné možnosti, mohla být náměsíčná a náhodou si odemknout. Nebo zámek prostě povolil.
Obešla domek, sledovala, jestli v půdě nezůstaly například nějaké otisky bot nebo něco podobného. Nenalezla žádný důkaz toho, že tu byla nezvaná návštěva.
Chtělo se jí křičet, něco se tu dělo, a ona netušila odkud vítr fouká. Dala se do pucu a vyjela na ranč, optat se, jestli se neztratil rezervní klíč od domku.
Neměla zdání, jak dobře dělá její hysterie postavě v křoví.

Na dvoře se srazila s Madison.
„No bezva,“ řekla otráveně. „teda nazdar.“
„Ráda tě vidím Vicky, chci se ti omluvit za to, jak jsem se chovala. Je mi to opravdu líto, přijmeš mou omluvu.“
„Jasně, bez problému, když nezačneš zas šišlat.“ ucedila.
„Dean s rodiči je nahoře, asi je hledáš. Tak zatím.“
Musela uznat že na sestřině chování je něco hodně divného. Měla něco za lubem, něco co se jí nebude vůbec líbit.“
„Tati, mami, kde jsou klíče?“ zavřískala.
John se zachmuřil. „Co se děje?“
„Prosím tě, kde jsou ty klíče?“
„Jako obvykle v ošatce pod šatníkem.“
Vyběhla do chodby, zalovila s mističce. Byly tam, takže buď bylo odemčeno jejím klíčem, nebo si někdo půjčil rezervní a potom ho zase vrátil.
„Uvažuj.“ zašeptala.
Jestli to byl kanadský žertík, tak dost stupidní.
Došla nazpátek do obýváku, Clara jí uvařila bylinkový čaj.
„Na nervy.“ podala jí ho a Victorie ho do sebe nalila jedním lokem.
Všichni seděli mlčky a čekali vysvětlení. Dean, to nijak nekomentoval a zapnul televizi.
„Dneska ráno jsem se probudila a dveře byly otevřené a klíč v nich. Jsem si stoprocentně jistá, že večer jsem všechno pozamykala. Vždycky to před spaním ještě jednou překontroluju.“
John se zachmuřil. „Jestli si našla klíč tady, tak s ním nic nikdo nemohl dělat. Musel někdo hýbat s tvým klíčem, a jestli jsi byla sama...“
„Samozřejmě, že sama.“
„Tak,“ pokračoval John. „musela jsi s tím klíčem hýbat ty.“
„Ne,“ řekla prostě a naštvaně Victorie, „jsem si totálně jistá, že jsem se v noci ani nehla z postele, mám docela tvrdé spaní. Já s tím klíčem nic neudělala.“
„Ale zlato,“ konejšila jí Clara. „To se někdy stává, vůbec si to nemusíš pamatovat.“
„Ne mami, já jsem ty dveře neodemkla, myslíš že bych jinak tolik plašila?“
„Ale je tu taky jiná možnost,“ ozval se Dean, a všechny tři hlavy se rázem stočily k němu.
„Možná ten klíč někdo sebral, vyděsil tě a zase ho sem ráno vrátil, nebo v noci, to je jedno.“
Victorie se zamračila, „jasně a jediný, kdo to mohl udělat, aby nebyl nápadný je někdo z domu, protože se tu večer zamyká a nedostal by se nazpět, nehledě na to, že je sobota a personál je pryč.“
„Co tím chceš říct,“ optal se John.
„Madison, no jasně, vždyť je to jasný jak facka. Od doby co jsem se vrátila, mi to tady chce co nejvíc znepříjemnit, určitě mě chtěla vyděsit. Udělala to schválně, stane se to první noc, co je tady...“
„Victorie, počkej...“ přerušil jí Dean. „My byli včera celý večer spolu, nemohla se jen tak vyplížit, aniž bych o tom nevěděl.“
„Tak někoho poslala, já tady na to nemám nervy, fakticky ne a moc dobře vím, že v tom má prsty.“
„Mějte se.“ odešla bez jakéhokoli vysvětlení.

Seděla na lavičce uprostřed parku. Kolem byla docela rušná ulice. Cítila smog a prach, ale byla obdivuhodně v klidu. V ruce držela roztátou zmrzlinu a sledovala ruch ulice.
Když se začalo stmívat, zvedla se a pomalým tempem se ploužila k autu. Napadla jí jediná myšlenka, co tady dělám? A hned poté odpověď, nemáš kam jít...

Z dálky uviděla u domku zaparkovaný landover. Sam, blesklo jí hlavou. Seděl na lavičce a čekal na ní. Když vyskočila s auta, natočil k ní hlavu.
„Chci s tebo mluvit, slib že neutečeš.“
„Zatím nemám důvod, zvedla tašku s nákupem a rvala jí dovnitř.“
Zvedl se, aby jí pomohl. Odbyla ho rázným „ne.“
„Sedni si, dáš si čaj, kafe?“ zeptala se zúčasněně.
„Sklenice vody by bodla.“
Postavila na stůj pití, sobě nalila džus a Samovi podala vodu.“
„Kde začít...sedni si ke stolu.“
„Uhýbáš od tématu, to vyděsí.“ posadila se naproti němu.
Opřel si ruce za hlavou. „Alisha ti posílá nějaký fotky. Tady.“ podal jí starou obálku.
„Ale kvůli tomu nejsi,“ snažila se zjistit co má na srdci.
„Ne,“ řekl jen.
„Sakra, kde je tvoje šílená upřímnost, co se zas stalo?“
Opřel se loktem o stůl, „byl jsem si zas dneska vyjet venku s Deanem. Znáš to probíráš koně, obchody, ženský. Dozvěděl jsem se věci, který se mi vůbec nelíběj.“
„Jo jasně chápu, to ráno jsem trochu přehnala, ujely mi nervy. Budu se jim muset omluvit. Vlastně se vůbec nic nestalo.“
„Někdo ti v noci odemknul dveře a nic se nestalo? Já bych šílel jak blázen.“
„Taky jsem šílela.“ usmála se. „Ale je to v pohodě.“
Přešel do části obýváku. „Otevřu okno, nic proti, ale je tu děsný smrad.“
„V pohodě.“ sledovala jak přešel oknu a tam se zastavil.
„Co je zas?“ zvedla obočí.
„Nic.“
„Co to tam děláš.“ přešla k němu rychlým krokem. Žmoulal v ruce kus papíru, „sakra dej mi to.“
„To nic není, to jsem jen našel kus papíru přivřeného v okně.“
„Co to je?“ zuřila, vytrhla mu papír a přejela očima text.

JEŠTĚ JSME SPOLU NESKONČILI

Ztuhla, cítila jak jí opatrně dostrkal na židli, ale neměla sílu reagovat. Složila ruce na stůl a posléze si položila hlavu na stůl.
„Třeba je to jen vtip.“ zamumlala.
„Dobře víš, že to není jen vtip.“ přisedl si k ní.
„Teď se jen zamysli, kdo ti chce znepříjemnit život...“
„Nikoho tu neznám.“ vydechla.
„Zůstanu tu dneska přes noc, myslím, že nechceš trávit čas s Mad, ani s mojí dotěrnou mámou.“
„Ne v pohodě, já to zvládám. Dokážu se postarat o sebe.“ řekla svébytně.
„To je ohraná písnička, a nezní to moc přesvědčivě, když máš před sebou výhružný dopis.“ poklepal si na čelo.
Na to neměla odpověď.
„Použiju tvojí koupelnu, jsem cítit jak tchoř. Jak mi to Dean vyblil jel jsem hned sem. Zamkni se.“
odmlčel se. „A zamysli se, jak se chováš ty ke mně a já k tobě.“
Když zmizel pozavírala okna a zamkla dveře. V kuchyňce dala vařit vodu na špagety. Do hrnečku vedle vyklopila jednu z omáček z konzervy a nasypala k tomu hrst koření. Nastrouhala zbytek sýra.
Pobaveně ho sledovala, jak se po pachu vyplížil s koupelny. Měl na sobě jenom oklepané džíny a ručníkem si sušil vlasy, košile hnědá od prachu byla pověšená na sušáku a crčela z ní voda.
„Áa voní to moc dobře, to kdybych věděl, tak jsem tu častěji.“
Mrkla na něj, už si nepamatuješ Alishino heslo ke tvé stravě? Nemusí být dobré, stačí když je hodně.“ prskala smíchy.
„Držím se toho pořád, ale tebe zrovna vyžrat nechci.“ zazubil se ironicky.
„Klidně můžeš dala jsem vařit pro pět lidí, počítám, že to zvládneš.“
„No nevím jestli bude co,“ ukázal směrem na hrnec, který udělal prsk, poklice odletěla a po vařiči se začala přismahávat slaná voda.
„Néé,“ začala zbrkle vysávat vodu a spálila si dlaň.

O čtvrt hodiny déle před něj položila hluboký talíř s hordou špaget, mlsně se olízl. V ruce držela mražený špenát. Snědla pár soust a zbytek vyhodila do koše.
„Myslím, že moje chuť k jídlu se průměruje s tou tvojí.“
„Divíš se mi?“ podívala se smutně. Takovou jí neznal, převálcovanou.
Bylo něco k deváté, umyla nádobí a on ho vedle ní utíral, neprotestovala a nechala věci plynout. V půl desáté zmizela v koupelně a vrátila se v noční košili s rozpuštěnými vlasy.
„Chceš jít spát,“ zeptal se.
„Lehnu si, necítím nohy, můžeme si povídat.“
„Dobře, zavolám Alishe, je zvyklá že se domu přiřítím pozdě, ale dneska jsem večerku asi už prošvihnul.“ podrbal se ve vlasech. „ta mě spaří.“
Usmála se.
Když se vrátil, měl rozestláno na druhé části gauče.
„To je dobrý lehnu si na zem, na tu matraci.“
„Ne, mně to vážně nedělá problém.“ zavrtěla hlavou.
„Nespala bys, na to jsi moc opatrná.“
„Divím se, kde se bere tvoje ohleduplnost.“ řekla se smíchem.
„Řekni rovnou, že tě děsí, že ti vidím, až do žaludku.“ zvedl od stlaní matrace hlavu k ní.
„Ne, to nejmíň,“ řekla a přitáhla si peřinu pod bradu.
Potom se zvednul a obešel dveře a okna. „Zhasínám,“ oznámil a byla tma.
„Asi bych se ti měla omluvit za posledních pár dní, co?“
„Nesnaž se omlouvat za to jaká jsi.“ oponoval.
„Nemusel jsi tu zůstávat, já bych to zvládla.“
„To známe, počůraná strachy s nožem pod polštářem.“
Viděl, jak se ve tmě zazubila. „Sehnala bych si i pistoli.“
„Tak to bych předem litoval všechny veverky a králíky v okolí.“
„Zlehčuješ to,“ vydechla.
„A co s tím mám jinak dělat?“
Chvíli bylo ticho. „Proč si nechal Amandu?“
„Měl jsem až dost důvodů, ale už mi lezla krkem. Alisha ti určitě řekla, že je slepice ne? Nechci se o ní bavit.“
„Chápu to. Myslela jsem, že zůstaneš s Madison, když jsem odjížděla. Možná jsem v to spíš doufala.“
„Byla dítě, a je i teď.“ Mozek mu pracoval na plné obrátky, copak chceš Victorie slyšet, že od té doby, co jsem tě uviděl ve stáji mě nějakým stupidním způsobem přitahuješ jako vosu na med?
„Když už jsme u toho vytahování karet, abych vás s Nickem načapal ve stáji, to jsi zintrikovala viď?“
„Jo, co jsi čekal,“ zařehtala se. „Že mě Nick dotáhne do stájí a tam se na mě začne sápat?“
„No tak tohle asi vážně.“
„Dobrou.“
Otočila se na bok a zavřela oči, za malou chvíli ho slyšela pravidelně oddechovat. Stačilo by jediné slovo, jediný krok a nemusela by jít spá sama. A to jí strašlivě děsilo.