Láska k pronajmutí - 3. kapitola

Po příchodu domů ze školy jsem zralá tak akorát na to dát si voňavou koupel a zalézt do peřinek. Láká mně k tomu i plyšový kocour, hovící si na mé posteli pod oknem v pokoji, který sdílím společně s mladší sestrou Jíťou. V našem bytě 4+1 bydlí kromě mě, čtyřleté Jitky, matky a otčíma ještě brácha Tom, ale ten se tu vzhledem k jeho početným a stále se rozrůstajícím známostem a přátelům moc nezdržuje, přesto má jakožto dvacetiletý hoch právo mít místnost sám pro sebe. Nevadí mi to, Jitka je andílek, neplakala když byla mimino a nevynucuje si křikem věci ani teď. Kolikrát se stane, že když se máma s Jirkou hádají, přitulí se ke mně a nechá si zacpat uši. V takových chvílích na ní ještě pro jistotu dělám různé obličeje, to abych ji rozveselila a ona nemusela myslet na trable dospělých, jako jsou například Jirkovy stále častější výlety do hospod, máminy sedánky s kamarádkami a obojetná neschopnost alespoň jednou za dva dny nakoupit.
Ačkoliv na mne poležení v posteli koketně pomrkává, odolám a radši naberu směr kuchyň, kde se u ledničky snažím projevit snahu o nalezení něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo jídlo. Žádná sláva, mraznička sice skrývá guláš ze včera, leč ten já nejím, vždycky mne odrazovaly velké kusy masa plavající v tmavé omáčce, takže nešlo pořádně poznat, zda jde o kousek libový či nechutně kluzký a mazlavý, dále objevím salámy a jeden bílý jogurt. No vida, a pak, že tu nic není. S živými kulturami vtěsnanými do umělohmotného kelímku a učebnicí němčiny se posadím k psacímu stolu a až do čtyř hodin, než se z práce vrátí máma, přitáhnuvší také Jitušku ze školky, mám o zábavu postaráno. Skoro nastejno s klapnutím vchodových dveří mi začne zvonit telefon. RADEK, hlásá displej.
"Prosím?", přijmu hovor.
"Ahoj Anet. Mám pro tebe na dnešek práci. Pamatuješ si na toho Němce, který tě pozval do Krystalu?", připomene mi schůzku, jež se konala zhruba před třemi měsíci. Strávila jsem půldruhé hodiny obšťastňováním staršího blonďáka z Německa a po tom, co jsem se spěšně oblékla a s výplatou chtěla odejít, mě pozval do restaurace. Ačkoliv německy moc dobře neumím, jeho posunky a náznaky jsem pochopila. Ten večer jsem měla hrozný hlad a vyhlídka jídla, o jehož výrobu bych se nemusela nikterak přičinit, se mi líbila, tudíž jsem souhlasila. A on mne zavezl do Krystalu, velmi luxusní restaurace.
"Jo, jasně", odpovím s lehkým úsměvem.
"Chce tě zase vidět. Dohodl jsem vám schůzku v Koloušku, buď tam chvíli před osmou. Pokoj číslo 109.", dopoví a hovor se přeruší.
Fajn, jak to tak vypadá, penízky se jen pohrnou! A třeba opět přidá pozvání někam na jídlo.
"Aneto?!", zavolá na mne mamka z kuchyně. "Pojď mi pomoci s večeří, za chvíli přijde Jirka a nějak nestíhám."
"Nemůžu, mami. Mám práci."