Author' s challenge II - Ta z metra 22

*Blbec, kretén, debil, idiot.* plýtval nadávkami Praetor. Když se vrátil na hrad, řekl mu hrabě, že mladej někam zmizel. Jeho myšlenky ale neslyšel a necítil. Jednoduše tedy nebyl v tomto čase.
Zaklel sprostě už několikrát. Měl tu zůstat celou dobu. Jenomže kdo mohl vědět, že se jeho schopnosti začnou tak rychle projevovat?
„Zatracená práce.“
Co teď? Kde bych ho měl hledat? Kam by tak chtěl odsud jít?
*No jasně, do svého času.* došlo mu okamžitě a přemístil se do 21. století. Vybral si přesně ten den, kdy se to všechno semlelo a první zvuk, který uslyšel uprostřed naprosto pusté krajiny, protože z bezpečnostních důvodů se přemístil raději doprostřed pouště, byl Honzův křik.
Přemístil se k němu a mínil si na něho pořádně došlápnout. Jenomže situace byla ještě daleko horší než předpokládal.
Předně netušil, že Honza svoje schopnosti ještě vůbec neovládá, takže se přenesl jen zpola. Někde ještě trčela zhruba půlka jeho já. Pravděpodbně zůstala v 11. století.
*S tím je práce jak s harantem, fakt.* Jakkoli mohl čekat, že něco podobného nastane, tak ho to stejně pěkně vytočilo. Musí ho vzít zpátky a to hned.
Jenomže aby to nebylo tak jednoduché, tak zjistil, Honza si zhola nic nepamatuje a jeho schopnosti kamsi zmizely. Mohl se jenom modlit, že zůstaly spolu s jeho „stínem“ v 11. století. Jinak je to všechno v háji.

*Co to je za chlápka to by mě tedy fakt zajímalo. Ňákej divnej.*
Natáhnul ke mně ruku, že by mě snad chtěl někam vzít. No tak to ani omylem. Nepůjdu s nikým cizím vůbec nikam. I kdyby to měl být poslední člověk na světě, který mě vidí.
Jenomže se nedal odbýt. Nechápu jak, ale zkroutil mi ruku za zády a najednou mi před očima zmizel svět. Byla jenom tma a zvláštní divný tlak na moje tělo. Neslyšel jsem nic krom svistu větru, který mě vpravdě ohlušoval. Pravděpodobně jsem omdlel.

Když jsem se zase probral, tak nade mnou stál Praetor. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout, co se dělo posledních pár hodin. Každopádně už byla tma a do pokoje svítil jenom slabý paprsek měsíce. V mém pokoji stál na stole obrovský svícen, který ho osvětloval mihotavým světlem. Praetorovi jsem tudíž do očí přímo neviděl. Ovšem to, že se zrovna neusmívá, mi došlo velmi rychle. Takovou smršť nadávek jsem neslyšel už hezky dlouho.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, jenomže to bylo vyloženo málem jako provokace. Praetor zafuněl vzteky.
„Dávej si laskavě příště bacha na to, co si přeješ. Řekl jsem ti, že jsi nejsilnějším z nás a tvoje schopnosti už se začaly rozvíjet. Dokonce o zhruba 3 týdny dřív, než bych si kdy vůbec představil. Nevim o co ti konkrétně šlo, ale objevil ses ve svém čase, nic sis nepamatoval a veškeré tvé schopnosti zmizely. A to byla ještě klika, že to všechno neovládáš pořádně. Protože kdyby se ti to povedle, tak je dokonale ztracená veškerá časová kontinuita. Jednoduše bys to zvoral. Takže jenom pro příště. Až zase budeš vymýšlet nějaký kraviny, tak mi to dej předem vědět, abych tě stihnul odradit nebo případně něčím dostatečně těžkým majznout po hlavě.“
To moje přání. Tak přece se vyplnilo. Co to ale mele o jaké časové kontinuitě? Vždyť už to, že nejsem ve svém vlastním čase znamená, že tu souslednost narušuju. Haúúú to mi hlava nebere.
„Časová kontinuita znamená to, že máš vykonat cosi, co za tebe nikdo jiný udělat nemůže. Klidně ti mohu sdělit, že v tomto čase jsi měl být. A vím, co máš učinit, ale tuto myšlenku střežím velice dobře. Takže na to budeš muset přijít sám.“
Zase to poslání Strážce? To už se toho nezbavím?
Praetor se na mě podíval tak znechuceně, že jsem se za tu myšlenku málem styděl. Já přeci nikdy nebyl hrdina, tak proč bych s tím měl najednou začínat?
„Jestli se už cítíš líp, tak na tebe čeká tvůj trest. Sedí v knihovně. A být tebou tak sebou pohnu. Opravdu nebývá trpělivá!“
Ach ano. Saša. Pardon. Alexandra de Nosferattu ve věku 12 let. Bůh mi pomáhej.