V zajetí vzpomínek

Kapitola šestá: V ohrožení III.

Po špičkách docupitala do koupelny, po cestě posbírala oblečení a zavřela se. Sam ještě poklidě spal a nechtěla ho budit. Pořádně si vyčistila zuby a oblékla se.
Bylo sedm hodin, došla k rozvalenému Samovi s úmyslem ho vzbudit. Sklonila se k němu a medově zašeptala, „Je ráno, čas vstávat.“
Odpověď jí bylo hlasité mručení a vzápětí se převalil a poslepu jí strhnul na sebe.
„Ještě máme čas,“ zamumlal rozespale.
Začala se smát, seděla na něm a rukou se opírala o jeho rameno. Její smích ho donutil konečně otevřít oči.
„Ježíši..“ ucedil.
Svezla se z něj. „Mám dojem, že si mě pleteš se svými nočními známosti.“ uchichtla se a nalila si sklenici ledového čaje.
Neochotně se zvedal z lůžka, spíš hromady povláků na polštáře a zmuchlaných peřin.
„Koukám že jsi měl taky divokou noc.“
„Jo to jo,“ zabručel a odploužil se do koupelny.

Opláchl si obličej studenou vodou, bezesnou noc opravdu měl. Usnul až někdy k ránu. Zhruba po půlnoci uslyšel šramot v zámku a potom uviděl venku blikot baterky. Bylo naprosto jasné, že někdo obchází kolem a podle auta zjistil, kdo tu nocuje.
Nechtěl Victorii vyděsit, ale dělo se tu něco nedobrého. Zbytek noci hlídal, spánek přišel až s prvními paprsky a potom ho pronásledovaly staré noční můry.

„Snídaně,“ zahlaholila vesele.
„Čaj nebo káva?“
„Silný kafe a dvě kostky cukru.“ zamumlal.
„To tě zničí, hele udělala jsem lívanečky, jsou sice z prášku, ale to ti snad nevadí. Je tu na ně marmeláda. Kdybys to nechtěl, mám tu tousty.“ usmála se.
„Ne, to bude fajn,....jsi skvělá.“ dodal když mu strčila pod nos kouřící se kávu.
Přisedla si k němu a začala do sebe házet lívance. „Já ti říkala, že tu nemusíš zůstávat, všechno to bylo v pohodě. Akorát ses tu špatně vyspal a budeš mít problémy s Alishou.“
„Jsem klidnější, že jsem tě pohlídal.“ zamíchal kávu lžičkou a usrkl.
„Jak myslíš, můj názor je že tohle je náhoda, nebo kanadský žertík, ten lístek jsme mohli strčit děti.“
„S tím teda zásadně nesouhlasím, buď opatrná, dneska přespíš u tvých rodičů, abych měl klidné spaní. Jasný?“ řekl ostře.
„Chováš se jako můj otec, jo jasný. Když chceš abych trpěla se svojí roztomiloušškou sestrou.“
„Nedramatizuj to, je to tak složitý skončit s tím handrkováním?“ zeptal se obrazně.
„Jo,“ zakousla se do lívanečku a polkla. „Je to velký problém.“
„Vidíš a já celý život trpěl tím, že jsem jedináček.“
„Tak to jsi trouba, nezažil si druhou stranu věci.“ řekla kysele.
„No jo, když říkáš, já zapomněl, že ty musíš mít vždycky poslední slovo.“ zazubil se nevinně.
„Ale to je chyba, to by sis měl pamatovat do konce věků.“
„Už si dám pro příště pozor,“ zvedl se a odnesl šálek do dřezu. Automaticky začal napouštět dřez a umývat nádobí.
„Tohle bych si nechala líbit.“ zaculila se.
„Kup si myčku, jo a hoď sebou hodím tě k vašim, ať mám jistotu, že se někam nevypaříš.“
„Paráda,“ prohodila. „Připadám si jako nesvéprávná!“
„Já nikdy netvrdil opak...“ zazubil se.
„Pitomče,“ smála se hlasitě.
„Děkuji za pochvalu.“ zašklebil se.
„Jo a víš za jakýho pitomce budou mít mě rodiče, absolutně mi nevěří. Myslím, že mě chtějí poslat ke cvokaři s paranoiou.“
„Ale to by ti neuškodilo!“ prohodil.
„Haha, to bylo vtipný. Radši si obleč košili, já jsem zvyklá ale jinde bys mohl budit pohoršení.“ řekla s úsměvem, ale jí osobně jí to nevadilo, spíš se jí to líbilo.
Utřel si ruce a došel si pro košili. „Ale neříkej, že se ti to nelíbí, vidím jak tě to rozpaluje.“ Opřel se o dveře. V tu chvíli vyletěl pant a dveře se sesuly na Sama.
„No nevím, koho tady co rozpaluje.“ řehtala se.

„Měj se,“ pozdravil jí, když odjížděl. Otočil se k ní ještě jednou, „fakticky dávej na sebe pozor, mám nějaký blbý tušení.“
„Budu se opatrovat, nešil tak!“ usmála se.
„Dobře, ahoj.“
Zamával jí a odjel, podívala se na hodinky, bylo něco po osmé. Sam předtím než odjel mluvil s Clarou a Johnem a snažil se je přesvědčit, že Victorii není potrhlý šílenec. Což se mu stejně nezdařilo, ale byli rádi, že dcera je zase na chvíli doma.

Zalila zahradu, bylo parno. Studna na statku nikdy nevysychala, ale jestli bude parné léto, budou muset šetřit.
John zmizel někde v ohradách. Šourala se za ním pomalým krokem. Když ho našla, kývnul na ní hlavou. Cvičil jednoho ročka, kterého si chtěl nechat pro chovné učely. Posadila se na ohradu a sledovala ho. Po pár minutách, kdy začalo hříbě zlobit jí vzal do stájí. Vyvedli několik klisen do venkovního výběhu a začali čistit stáje. Vozila kolečkem hnůj a pomáhala roznášet čestvé stelivo. Byla to práce na kterou byla zvyklá.
Na oběd se vydala s úsměvem, Madison a Dean jedli mlčky a ona se k tomu přidala. Tichá domáctnost. Odpoledne strávila venku s Clarou a probíraly nejnovější drby.

Všichni společně zasedli k večeři. Clara udělala výtečné zapečené brambory a jablkový koláč.
„Je to moc dobré, mami.“ řekla slušně.
„Děkuji,“ odpověděla Clara a podívala se na Madison. „Umeješ nádobí.“
„Proč, Victorie to udělá ráda, stejně nechápu co tu dělá...zase.“ zasyčela.
„Já to udělám, fajn.“ ozvala se Victorie.
„Ne zlato, jste jako děti, udělá to Madison.“
Dean a John je mlčky sledovali.
„Mami,“ zaskučela Madison. „Já nemůžu za to, že ona je magor, nemůžu přebírat kvůli tomu všechny povinnosti. Já chápu, že jsi mi říkala, že když je cvok, že se k ní budeme chovat hezky. Ale já už to nemůžu vydržet. Je nesnesitelná, a už bys jí měla dovézt na tu návštěvu k psychiatrovi.“
„Madison, běž okamžitě do svého pokoje, Deane ty si to běž vyřídit se svojí cynickou polovičkou a zkus jí vysvětlit, jak se má chovat.“
Madison utekla po schodech nahoru a Dean šel za ní s omluvným výrazem.
Victorie kroutila hlavou a zadržovala slzy vzteku.
„Mějte se, omlouvám se, ale á to s vámi nemůžu být...“
Zvedla se a prošla verandou ven, nastoupila do auta a jela do zahradního domku. Měla trochu výčitky, že se nechová férově vůci Samovi, ale co se dalo dělat.
„Venku bylo stejně dusno jako uvnitř.

Odemkla si dveře od domku a vyjekla, uprostřed hlavní místnost byly rozházené věci. S úlekem sledovala vyházené oblečení s komod, poházené noviny a nastartovaný notebook. Rámeček v kterém byla s rodinnou byl pohozený uprostřed pokoje a rozbitý. Sbírala střepy a bylo jí do breku. Otřásla se pocitem hrůzy z toho, že ten člověk za sebou zase nechal zamčené dveře.
Začala uklízet nepořádek a snažila se zapomenout na to, co se tady stalo a snažila se sama sebe přesvědčit, že je paranoidní a že všechno je v pořádku....
Nešlo to.