V zajetí vzpomínek

Kapitola šestá: V ohrožení IV.

Madison!
Musela to být Madison, nikdo jiný se během dne nevzdálil. Byla dopoledne pryč, klidně si mohla vzít náhradní klíč, rozházet to tu a zase to zamknout.
Když sbírala jeden ze střepů pořezala si ruku. Běžela do koupelny, aby si ránu vyčistila, v té rychlosti si nevšimla vzkazu přilepeného na dveřích. Všimla si ho až když se vracela s ovázanou rukou nazpátek. Otřásla se a nevěřícně civěla na vzkaz, tělem jí otřásla zimnice.

UŽ MI NEUTEČEŠ!

Zasténala a posadila se, neustále se ohlížela po místnosti, jako by se tam mohl někdo ukrývat. Zvedl se jí žaludek, doběhla do koupelny a horečně zvracela do záchoda.
Snažila se žaludeční slabost rozdýchat. Je to jenom Madison, chce z tebe udělat blázna. Všechno je v pořádku. Je to jenom hloupý vtípek, teď se tomu určitě směje. Dýchej, napomínala se. Bránice se jí zvedala a dráždil jí kašel.
Posadila se do křesla a lapala po vzduchu, jako malá trpěla na astma. Jen to rozdýchat.
Byla to Madison, Madison, Madison...
Po pár minutách jí bylo líp, byla skálopevně přesvědčená, že to dělá Madison.
Uklidila všechen nepořádek a uvařila čaj. Zametla si před vlastním prahem a dělala jako by se nic nestalo. Přece se nemůže jen tak složit.
„Jsem tvrdá.“ řekla si.
Znělo to hodně směšně, ale stále se držela verze, „za všechno může Madison.“
Zazvonil jí mobil. Vzala hovor, bylo to neznámé číslo.
„Halo.“
Nic. Ozvalo se cvaknutí a to bylo všechno. Ta mrcha.
„Ale já se vyděsit nenechám!“ skoro křičela.
Bylo něco po desáté, rozhodla se, že půjde spát. Znovu, jako obvykle překontrolovala dveře a zajistila okna. Závěsy byly zatažené, venku černá tma.
Posadila se na postel, bez ochoty vypnout lampičku. Civěla na světýlka na stěnách a přemýšlela o prudkém úprku, potom co jí nazvala Madison cvokem, bylo to skličující.
Ale nemuselo jí to tak sebrat.
„Měkneš,“ zašeptala rozladěně.
Nakonec zhasla lampičku a po pár minutách se poddala osvobozujícímu spánku.

Zamžourala očima. Uslyšela cvaknutí zámku, po tmě podvědomě vytáhla z pod polštáře velký nabroušený nůž. Posadila se na postel a potom se pomalu vydala ke dveřím.
Možná se mi to jen zdálo, projelo jí hlavou.
Po špičkách se blížila ke dveřím. Pomalu vzala za kliku, připravená vyřítit se na kohokoli ze stínu. Nepřipouštěla si strach. Klika cvakla a dveře se s vrzaním otevřely.
„Do háje.“ zaklela tiše, jestli tu byl, tak na sebe už upozornila.
S nožem napřaženým před sebou vyšla ven. Srdce jí prudce bilo a kapky potu jí stékaly po zádech. Byla napnutá jako struna a snažila se zůstat ve střehu.
Obcházela po malých krocích domek a větvičky jí křupaly pod nohama. Byla nervózní a kolena se jí třásly, ale celý život bojovala se strachem a dokázala se vždycky přemoci a nechovat za jako zbabělec.
„Uf,“ všude bylo čisto. Rozhodla se vrátit do domku a přemýšlet v dalším čase o tom, že by asi opravdu měla navštívit psychiatra.

Daleko odtud, na Cartonově ranči ležel v posteli Sam a těžce se převaloval. Nemohl usnout, měl nějaké tušení. A jeho tušení se vždycky slučovaly s realitou.
Natáhl si kalhoty a nandal si jedno obzvlášť vytahané oblíbené tričko, seběhl po schodech dolů, přičemž minul Alishu, která si ho změřila kritickým okem.
„Kam se řítíš?“ zeptala se příkře.
„Kdybys mě hledala jedu za Johnem, teda na Richardsonův statek, musím ještě něco vyřídit...“
„Takhle pozdě? No dobře dávej na sebe pozor....víš že mám o tebe strach...“
„Jasně mami.“ políbil Alishu na čelo.
„Měj se, otci to nevyzvoním, šel už spát.“
„Díky,“ otočil se na matku naposledy.

„Nazdar Johne, promiň, že otravuju v tuhle noční hodinu, musím mluvit s Victorií.“ řekl, měl výčitky z toho, že jí víc neupozornil a neřekl jí o nočním překvapení. Rozleželo se mu to v hlavě a usoudil, že by jí měli všichni hlídat, když se tu někdě potlouká šílený psychopat.
„Není tu..“ odpověděl John prostě a mžoural rozespale.
„Cože?“ zařval Sam vztekle. „Copak jsem vám zásadně neřekl, že jí nemáte nikam pouštět!“ vřel vzteky.
„Utekla, nějak se nepohodla s ostatními. Madison jí řekla, že je cvok...Tak se zbalila a utekla.“
„Do prdele.“ zaklel vztekle.
„Sakra Johne, chápeš vůbec že se tu někde potlouká nějakej psychopat, co jde asi po tvojí dceři?“
„Prosímtě Same, nedramtizuj to, ona všechno přehání. Bez tak si ty dveře odemkla sama.“
„A co ten vzkaz?“ prohodil rozladěně. „Krom toho jsem tam včera v noci viděl někoho s baterkou, jak obchází...“
John zakroutil hlavou. „Děti...“
„No jasně, hele určitě je zase v tom domku, zajedu se tam podívat.“
„Jak myslíš, jestli tě to potěší.“
„Tohle radši nebudu komentovat, jsem naštvanej a napadá mě spousta sprostejch slov.“ Otočil se a pádil k autu.

Přesně v tu chvíli se naprosto klidná Victorie vracela do domku. Nůž si strčila do kapsy a naučeným způsobem zamknula dveře. Byla velká tma, nov. Zpaměti se otočila a šouravým krokem se vydala k posteli.
Udělala dva kroky a pak se zastavila. Něco nebylo v pořádku. Její intiuce vypovídala, že se něco děje.
Otočila se a než stačila vykřiknout tmavá postava jí k ústům přitiskla kapesník a když se snažila zběsile nadechnout, nasála nasládlou vůni éteru.
„Vida, vida pěkně ses to vyvětrala Victorie. Asi si zapomněla, že máme nevyřízené účty.“
To byla poslední slova, která uslyšela. Věděla, kdo je únosce a to jí vehnalo do očí slzy, než ochabla pod vlivem éteru.
Postava sebrala Victorii a s hlasitým smíchem jí odnášela pryč.
„Victorie....ty se nikdy nepoučíš. Nikdy ti nedojde, že když se budeš chovat jako zlobivá holčička, bude následovat trest. Jenže já ti to teď budu muset vysvětlit, víš? Protože už budeš muset přestat zlobit. Kdyby byly všechny holčičky zlobivé jako ty, to by byl mooc ošklivý svět. A tebe teď čeká Victorie trest, chápeš? A některých zlobivých holčiček se musíme zbavit, aby byl svět lepší.....Já jsem to tak nechtěl Victorie....To sis zavinila sama.“
Šeptala postavu, když odnášela bezmocnou omámenou Victorii hluboko lesem.

Sam vyskočil z auta. Krev mu bušila ve spáncích a cítil že něco je v nepořádku. Práskl dveřmi a už z dálky viděl odemčené otevřené dveře. To by ona nikdy neudělala.
„Do hajzlu!“
Doběhl až ke dveřím, nahmatal v kapse pistoli, kterou si vzal pro jistotu a vešel dovnitř. Rozsvítil, po nikom ani stopy, prošel pokoj a potom si všiml papírku přilepeného na posteli, zůstal nehnutě stát a zíral na něj.

NEHLEDEJTE JÍ, STEJNĚ UŽ NEBUDE CO HLEDAT...

Projela jím vlna strachu, potom hořkosti a vzápětí ucítil vztek. Zvedl se, postel ještě nebyla úplně vychladlá, stejně jako krb, v kterém stále plápolal oheň, byť slabounce. Museli být pryč pár minut.
Rychle vyťukal číslo na Johna.
„Máme problém,“ vychrlil. „Někdo jí unesl a nechal nám tu pěkně šťavnatý vzkaz, to je proto, že jste všichni zabedněnci a neposlouchali jste mě. Sakra už mi to leze krkem, budeš muset zmobilizovat pár lidí, určitě jí odtáhl do lesa. Je tu nejblíž nějaká stavba, jeskyně, skrýš?“
John vypadal na druhé straně drátu zděšeně a slyšel Claru, jak pláče
„Já...zavolám sousedům. Jediná stavba o který vím, je ten starý mlýn, ale ten se rozpadá a mraky let se nepoužívá.“
„Jedu tam...Johne přijeďte rychle, nevím co za cvoka tady tahá tvojí dceru, nehledě na to, jakým způsobem jí odtáhl, cítím tu všude éter.“
„Jo...“třásl se Johnovi hlas. „jdu to zařídit, doufám, že se jí nic nestane.“
„To doufám i kvůli tobě.“ ukončil hovor a vydal se pěšky pročesávat les k starému mlýnu.

V tu dobu, někde hluboko uprostřed lesů se začala probírat Victorie.