MALINOVÉ LÉTO - prolog

Dva muži v drahých oblecích od Armaniho seděli u baru Pearl's. Všude kolem bylo přítmí a jedna ze zdejších zaměstnankyň tančila opodál. Měla ještě spoustu energie - buď začala teprve před chvílí, nebo ji před chvílí navštívil kokainový dealer.
První z mužů, snědý, upravený, s tichým, ale pevným hlasem, asi třicetiletý, o něčem vášnivě diskutoval, a ten druhý, který měl nejvýš dvacet let a byl neuvěřitelně pohledný, ho poslouchal. Zářily mu oči, když hltal každé slovo svého společníka, a sem tam mávnul na barmana, aby jim dolil Martini.
Posuneme se blíž a zaměříme se na monolog staršího muže.


"Projekt Vicála není jenom život inspirovaný virtuálními světy, ale obrovská, rozsáhlá sociologická studie, bude obsahovat spousty nových poznatků o lidské agresivitě dětského věku. O dětské agresivitě, jestli mi rozumíš. Budeme ji moci aplikovat do reálného života, a univerzity nám za to zaplatí. Sice ne tolik, když zjistí, že to nebylo úplně legální - a museli jsme je pochopitelně unést - , ale jakmile uplatíme vládu z peněz, co nám nechají vědci, a nejen vědci, ale i počítačové systémy našeho Kevina, a televize, prostě média, veřejnost bude šílet. A vlastně nikomu neublížíme."
Starší muž si lokl suchého Martini a pak se zeptal:
"Budu tě potřebovat. Nemusím snad připomínat, co z toho nakonec vyleze. Buď do toho jdeš, nebo nejdeš se mnou."
Mladý pohledný muž naprázdno polkl.
"Nemusíš mi odpovídat hned. Vím, že ty asi nouzi nemáš, takže se ti nechce riskovat, ale možná, že kdybys měl víc než Marín, třeba by se k tobě vrátila."
Ťal do živého. Mladý muž sebou trhnul, když slyšel její jméno, a zapochyboval, že by se k němu mohla vrátit kvůli majetku.
Už se jí skoro zbavil. Už dokázal spát skoro celou noc. Nechtěl se pouštět do takového svinstva, jako je kokain, i když věděl, že by se klidně mohl vyspat, kdyby si ho vzal. A ani nevěděl, jestli ji vůbec chce zpátky.
"Ztratil jsem ji," vyjádřil se po dlouhé době. "A už o tom nebudeme mluvit."
Starší muž si odfrkl a pak si zapálil cigaretu. "Když ne z tohoto důvodu, pak mi řekni - ty nechceš být součástí nejgeniálnějšího projektu celého století?"
Mladší muž pohodil hlavou. "Možná," zamumlal, "možná ne." Po vzoru staršího muže si také zapálil cigaretu. "A tohle není úplně bezpečné."
Starší muž se zasmál, protože věděl, že má v rukávech tolik trumfů, že vůbec nemá cenu takhle louze diskutovat, ale tahle hra ho docle bavila.
"A co kdybych ti řekl, že ta tvá... Marín... je právě teď v kontolovaném kómatu v našem lékařském centru v MKC, a právě teď jí píchají do krku stabilizovací tekutinu a odesílají směr nekonečno?"
Mladý muž vytřeštil oči.
"Děláš si srandu."
"Vůbec ne," procedil skrz zuby starší muž. "A o co překvapenější budeš, když se dozvíš, že jedno křeslo jsme nechali volné pro tebe, aby ses tam mohl zcela náhodou objevit a zachránit ji? Tu tvou... holčičku."
Mladší muž už byl celý bílý. Jestli je to pravda - a on nepochyboval o tom, že to je pravda - , právě objevil cestu, jak se může vrátit k Marín. Jak se v jejích očích zase bude jevit jako zachránce, jako někdo, kdo bude vědět víc než ona, a kdo ji vrátí domů, vezme si ji a bude s ní mít děti, což byla jediná věc, kterou od svých sedmnácti let chtěl.


"Takže?" zeptal se starší muž, i když věděl, co mu ten mladší odpoví. Jenom čekal na další zbytečné otázky, aby už mohl celý projekt Vicála spustit.
"Mám tomu rozumět tak, že mě tam chceš poslat?" položil další hloupou otázku ten mladý a jeho společník už doufal, že poslední.
"Přesně tak, příteli," vydechl a bujaře ho poplácal po rameni. "Přesně tohle chci."
A mávl na barmana, aby ještě jednou dolil Martini.