MALINOVÉ LÉTO - 1

Nikdo nevěděl, jak jsem se tam vzali, ale byli jsme tam. Vprostřed pralesa, já, Daniela Hlávová a další z mých kamarádek a Michal Šnek. Vprostřed ráje, kam nás někdo dovezl. Vzduch voněl malinami a my jsme se na sebe dívali.
Měla jsem šaty, střihem z šedesátých let, červené a holky měly podobné.
"Ty jsem vždycky chtěla," prohodila jsem směrem ke svým kamarádkám.
Michal stál o něco dál a díval se na mě. Pak mi došlo, že mé kamarádky zřejmě nezná. Michal Šnek byl totiž někdo, koho jsem milovala už alespoň čtvrt roku, a kdykoli jsem na něho téměř zapomněla a byla ochotná se zamilovat do někoho jiného, zase o sobě dal vědět. Přitom jsem ho moc často nepotkávala a nečekala jsem, že ho potkám zrovna někde na dalekém ostrově.
Který ještě ke všemu neexistoval.
Tohle se mi nezdá, našeptával mi hlas odněkud z azurové oblohy. Tohle je doopravdy.


"Tohle jsou moje kamarádky," začala jsem s představováním. "To je Dana," ukázala jsem na půvabnou, enormně vyvinutou hnědovlásku, "a tohle jsou Michio a Olive," mávla jsem rukou ke dvěma kamarádkám, které tu s námi ještě byly, a doufala, že se Michal nijak nepozastaví nad sílou Olivina intelektu nebo nad roztomilým Michiiným ksichtíčkem a její útlou postavou.
Nebo doufejme, že není šílený po silně vyvinutých děvčatech jako je Dana.
"Těší mě," rozzářil se a natáhl ruku, na které se mu blýskaly hodinky za dvanáct tisíc, ne nepodobné těm, které měl v filmu Casino Royal Daniel Craig. Postupně stiskl ruku každé z mých kamarádek a já jsem dodala: "Tohle je Michal Šnek."
"Né," vypískla Dana. "Ten Michal Šnek? Agáta nám o tobě řekla docela hodně."
Trochu jsem zrůžověla. Michal se na mě překvapeně otočil a pak ztišil hlas a řekl: "Nevěřte tomu, všechno jsou to pomluvy."
Všichni se náležitě zasmáli a děvčata si Michala prohlížela, protože přesně tohle byl kluk, o kterém jsem mluvila už několik týdnů bez přestání.
"Nepřipadá vám divné, že jsme někde pryč, a vůbec se nad tím nepozastavujeme?" podivila se Olive.
"Možná se nám to zdá," navrhla Michio.
"Nesmysl," odpověděla jsem. "To by nidko z nás nemohl uvažovat sám za sebe a všechny bych vás ovládala já, protože by to byl můj sen."
"Třeba jste všechny v mém snu," odpověděl Michal. "Vůbec bych se tomu nedivil. A podle toho, jak vypadáte, to zřejmě není žádná noční můra."
"Leda mokrý sen," zašeptala Dana a já se nervózně zasmála.
"Ne. Na sen je to moc reálné," promluvila Olive. "Ale podívejte se kolem, všechno je jako... jako v kině, chápete? Sice 3D, ale tak zvláštně. Máte pocit, že by vám tím mohla projít ruka."
Zkusmo jsem se dotkla Dany. Až příliš dobře jsem cítila teplo její ruky, její puls. Sen jsem mohla vyloučit. Bylo to příliš reálné. Co jsem dělala včera? zeptala jsem se sama sebe. Rozhodně jsem si nepamatovala, že bych šla spát. Pamatovala jsem si, že nám ve škole řekli, že se máme nahromadit ve vestibulu. Jenom naše třída. Což by docela dávalo smysl. Stála jsem blízko někoho, kdo voněl jako drahá parfumerka. A to byl konec mých vzpomínek.
"Co uděláme?" prolomila ticho Michio.
"Musíme jít a najít ostatní," vyhrkla Olive. Všichni jsme se na ni překvapeně podívali.
"Jak - ostatní?"
Olive se začervenala a řekla: "Myslím, že jsou tu další. A už se stmívá," ukázala na oblohu nad námi. Byly tak dvě hodiny do západu slunce, času dost, ale přesto jsme na to už měli začít myslet.
"Není třeba něco hledat," řekla Michio. "Jestli se nám to zdá."
"Dobře, a co když se nám to nezdá?"
Všichni jsme si vyměnili znepokojené pohledy. Jaká byla možnost, že se nás všech pět objevilo na stejném, děsivém místě, a nikdo z nás si nic nepamatuje? Žádná, nebo ještě menší, než žádná?
"To je blbost," vyjádřila se Dana. "Všechno se mi to zdá. Vy neexistujete." Přešla k Michalovi a vší silou ho kopla do holeně.
"AU!" vykřikl bolestí, chytil se za nohu a začal tancovat na jedné noze. "Co děláš, ty vole?" křičel na Danu a třel si holeň.
Dana pokrčila rameny, ukázala na Michala a řekla: "To hraje."
Michal, který stále ještě slzel bolestí, se otočil na mě, Michio a Olive a řekl: "Nevím, jak vy, ale já jsem právě zjistil, že se mi tohle všechno vůbec nezdá. Bolí to jako prase. A teď jdu dál od té šílené krávy," ukázal na Danu, "nebo mě příště zabije." A pak se otočil a začal odcházet.
Vycítila jsem svou šanci. Bylo mi jedno, jestli je tohle realita, nebo sen, a rozběhla jsem se za ním.
"Nezlob se," řekla jsem, když jsme se prodírali pralesem. "Ale nemůžeš jen tak zmizet. Když se všichni rozdělíme, zemřeme krutou a osamělou smrtí na pobodání nějakým hmyzem."
Náhle se odněkud začala ozývat hudba.
Nandej mi do hlavy svý brouky
A Bůh nám seber beznaděj
V duši zbylo světlo z jedný holky
Tak mi teď za to vynadej
Překvapeně jsme se zastavili. Michal začal kývat hlavou do rytmu, pak vykřikl: "Tudy!" a hnali jsme se vstříc tónům mé oblíbené písničky, na kterou jsem snad zapomněla.
Jenomže jsme se začali zamotávat čím dál tím víc.
"Debilní prales," kopl Michal do liány. Už byl zpocený, nejspíš nervozitou, jeho nádherná tepna mu na krku vystupovala a on těžce oddychoval. "Je tu hrozně vlhko," řekl a posadil se na spadlý kmen. Sedla jsem si vedle něj.
"Bože, ztratili jsme se holkám, a už se nikdy nedostaneme zpátky," začala jsem kňourat.
"Mělas zůstat u nich," řekl a nejspíš netušil, jak mě přitom bodlo u plic.
"Nechtěla jsem," začala jsem nenápadně naznačovat, že bych s ním šla kamkoli.


Chvíli jsme takhle seděli a mlčeli a já jsem myslela na to, že tohle není, absolutně není žádný sen, že nebyl ani od začátku, ale hlavně, že se z toho neprobudím tak snadno jako ze snu.
Ať si už kdokoli z nás myslel cokoli, tohle byla realita.
Zvláštní, ale opravdová.