predmluva

Už za středověku lidé věřily v nadpřirozené síly. Už s prvnimy lidmi přišla vira. Vira v naprirozeno. V každém staletí se k ni přistupovalo jinak. Ve starověku mocné vládkyně matriarchátu vykonávající svou magii pomoci bylinek byli uctivane, ve stredoveku stejne dcery Eviny, co neodpovídali normám tehdejší doby byli upalované a nemilosrdné cirkvi vyhlašované za čarodějnice.



Lidé se naučily prirozene se vysmivat abnormálním jevům a stejně tak I carodejnice prestali lecit svymi bilinkami a pomahat svymi schopnostmi a stahli se do ustrani. Behem dalsiho stoleti se naucily se sve schopnosti schovavat. Naucily se dedit tajne svou kulturu z generace na generaci aniz by si toho jiny stihly povsimnout. Hraji si s panenky a auticky jako jine deti, chodi do skoly, musi psat ukoly, kdyz dospeji musi poctive pracovat jako obycejni lide a jako vzorni rodice I vychovat dalsi generace. Ale I presto v jejich srdcich stale proudi ta jina krev, ktera umoznuje jejich telum delat veci, o kterych lide dnesniho uspechaneho sveta nemaji ani poneti.







Mala divka stala ruku v ruce s jejim otcem u vytriny v muzeu a prohlizela si korunovacni klenoty Karla ctvrteho.



"Tati, jen nachvilku, jen si ji skusim a polozim ji zpatky."poprosila znovu a zaborila ty sve krasne psi oci do otcovych.



"Tak dobrá."povolil nakonec. Dívka si drohnou ručičkou prohrábla huste splihave blondate vlasky a jemne si povyskocila. Otec se usmal a rozhlidl se kolem. Pak sklopil oci na divku a dal ji nenapdany pokyn. Aniz by si jich kdokoli vsiml, oba nachvilku zmizeli. Děvčátko melo stale mensi problemy udrzet se neviditelne a tak se jen nepatrne dotkly klenoty a vrátili se aby se znovu zvitilelnily pro zbytek sveta.



"Tyjo! Krasa!"zasla ta mala zatimco si srovnávala dech. Cítila, jak ji srdce busi o zavod, tak strasne rada mela, kdyz mohla byt neviditelná, ale ani jeden z rodicu ji to moc neschvalovali, bylo to nebezpecne-ale tak krásné.



"Ne že o tomdle řekneš mamince."řekne otec s klukovskýma ulycnitcskyma jiskriskama ve starších vlaskami krasy oramovanymi ocich.



"Prosime všechny návštěvníky muzea aby ukončily jejich návštěvu, muzeum se zavírá."ozve se hlaseni.



"Cas jit domu."oznami sklesle holcicka a otoci se k odchodu:"A zrovna to zacinala byt sranda."



"Jednou me dostanes do poradneho prusvihu!"pronese otec, kdyz dcera zmizi z dohledu.



"Ale to me nedriv budes muset chytit."jeji hlas se nese v prazdnem muzeu jeste tajemneji nez kdy driv a divce to pridava na adrenalinu. Kdyz v tom ji neco zarazi-nejsou sami.



"Pane, stujte, musime s vami mluvit!"slysi za sebou a rychle se otoci. Mela chut kricet, ale nemela hlas. V tech muzich bylo neco, co ji desilo. Slysela, jak otec neco namita a videla, jak se nachvilku straci. Ale jeden z dotycnych muzu se zadal smat a udelal neco, co divka nikdy predtim nevidela. Jako kdyby sahl do jejich sveta, sveta co znal jen jeji otec a ona a vytahl ho zpet.



"Utec!"slysela otcuv hlas. Utec? Nemuze utect-ne bez neho. Zviditelnila se, a rozebehla se otci na pomoc, ale on ji jasnym gestem zastavil:"Utec!"rekl durazneji a silne ji od sebe odstrcil. Divka zavrela oci, aby zpomalila tlukot srdce a zacala utikat. Slysela za sebou hlasy a rany, ale nezastavovala se. Běžela, dokud necítila oběti své matky.



"Co se stalo, Taro?"uklidnovala ji matka, zatimco líbala jeji vlasy.



"Policiste, policiste chytly otce. Je pric!"křičelo děvče. Vědělo co se stálo jejimu otci, věděla to stejne tak dobre, jako věděla, ze tito lide pujdou teď I po ni. Porušila pravidla:"Je pric."



Matka nepotrebovala vice slov. Sebrala batoh, v kterém meli vzdy pro pripad zabalene vsechny penize a doklady a s cerou v naruci nastartovala auto a ujizdela pric. Hledat místo, kde bude její dcera v bezpečí.