1.kapitola

Zase jsem jednou seděla za pultem malé samoobsluhy-jediné, co byla v centru Malesovic, města, kde jsem studovala a jen vzpomínala.
Už je to dávno, co jsem si slíbila, že se nezviditelním. Už jsou to roky, co v sobě duším něco, co mi je tak přirozeně. Připadala jsem si jako ryba bez vody, chleba se soli bez másla, kytka bez slunce. Abych sama sebe zastavila od nápadů zvyditelnovat me snažila jsem se být co nejvíc mezi lidma-po škole jsem si dala pár koníčku, po koníčcích s partou sla kamkoli, kam jsme ten den měli namířeno. A tak to chodilo celou základku. Od té doby, co bydlím na intru, nějak jsem zlenivěla. Jediné co se donutím dělat je dojít do práce a pak unavená zase zpět a učit se. Precejen, gymnázium dá zabrat.
"Dobrý den."slušné jsem pozdravila starou paní Novou, naší stálou zákaznici.
"Zase stě zdražili jogurty! Vydřiduši!...kde na to clevek s mým důchodem má brát- o jednu korunu!"nadávala a položila předeme košík. Na staré kaše jsem vyťukávala ceny potrávím a rovnala je do papírových tašek.
"Já za to nemůžu paní Nová, to musíte za panem šéfem, já to tu nevedu."postesteskla jsem si:"A za to, co mi davaj bych tu ani na ten jogurt neměla, buďte řada za vás důchod. Je to 68."řekla jsem a podívala jsem se na ní. Zařazené se dívala do kabelky, jako by ji někdo zmrazil. Podívám se na další osobu ve frontě, která zařazené sledovala hodiny nad moji kasou, které staly na 16:45. Opravdu bylo všechno zmrazené až na mě? Jestli ano, proč jsem slyšela to hvízdání? Byla jsem si jistá, že to vychází z mrazáku. Na žídly jsem se naklonila tak, že jsem byla schopna spatřit toho hvízdalka v cepicy cpajiciho si do kapes láhve sody. Nachvilku jsem jen sledovala toho "zločince". Co je zas? Je on ten, kdo zmrazil čas? Přece taková věc není možná-I když pokud ja jsem schopna udělat se neviditelnou-
Chlapec se otočil přes rameno a oči zabořil směrem k pultu. Cítila jsem jak moje tělo automaticky mizí, ale neměla jsem čas nad tím více přemýšlet, byla jsem utopená k jeho pohledu. V Krásných očích na jejíž síle dodávalo husté skosené obočí a I na dálku rozpoznatelné dlouhé rasy. Kousl se do rtů a otočil se zpatky k geralu-jako by nad něčím přemýšlel a pak už si jen pamatuju, jak se všechno zase spustilo a já čuchla se židle, čímž jsem se zase zviditelnila:"Au!"zanadávala jsem a trela jsem si narazenou brnavku.
Nemoitorne jsem se postavila, ale kdyz jsem se otocila k regalu, kde predtim stal, byl přič.
"Co si říkala? Nějak jsem té přeslechla. Mám naslouchátka, víš!?"
"68"zopakovala jsem a ani neprepocivala drobné, co mi na pult vysypala.
"Děkuji, preji pekny den."řekla jsem stále jak v tranzu. Tak já nejsem jediná-opravdu existuje víc lidí- nebyla to jen pohádka mého otce-Tak štastná jsem si nepřipadala ani nepamatuji. Byla jsem stastná jako pokaždé, když jsem zmizela. Pokaždé, když jsem měla pocit, že mužů být já!
Hned jak jsem přišla na intr moje spolubydlící poznaly, že se mnou něco je.
"Asi jsem se zamilovala."řekla jsem a plácla sebou na postel. Moje spolubydlící si vyměnily pohledy.
"Ty? Je to vůbec možný?"provokovali ale mě dneska nic z míry nevyvede.
"Jak vypadá? Kdo to je? Je z naší školy? Jak se jmenuje?"zajímaly se a já se jen bláhové usmála a pokrčila rameny, sáhla po svých velkých sluchátkách a nechala se unést do světa hudby, moji nejlepší přítelkyně.