Labyrint II: Sářin návrat - 20. kapitola

Amanda zaslechla zvuk motoru.
Konečně se probrala ze svého strnulého postoje a opatrně přistoupila k oknu.
Ještě opatrněji vyhlédla.
Auto se opravdu kolébalo směrem od domu po rozblácené příjezdové, trávou zarostlé, cestě na silnici.
Jakmile se jí dotklo, prudce zatočilo doprava a bylo to tam.
Ale Amy ještě hodnou chvíli stála a dívala se za ním, ačkoli vidět ani slyšet jej už nemohla.
Nechápala.
Co to vlastně mělo znamenat?
Nebyla zvyklá na hádky se Sárou, to se vůbec nestávalo často. Občas ano, jistěže ano, ale žádná nikdy nedosáhla takové intenzity…
A kvůli takové hlouposti… Kvůli kostýmu… a nepořádku, jistě, nejspíš hlavně kvůli němu…
Měla si sice uklidit, už dávno, věděla to, jenže.. přece není taková hrůza, že to neudělala… může to udělat kdykoliv… Každopádně teď už musí co nejdřív, nejlépe teď ihned okamžitě… Ale přece to není nic, kvůli čemu by matka musela tak vyvádět…
Musela se asi špatně vyspat. Nebo jí něco přeletělo přes nos… Nebo se stalo něco včera při večeři s Jasonem, ale ona si ničeho nevšimla, přestože s ní mluvila, když večer přišla domů.
Mluvila, jo, ale všimnout si nemohla, protože… no… protože… protože… četla…
Ale co!
Přesto to není důvod k takovému záchvatu zuřivosti!
Dát jí domácí vězení?
Zabavit klíče?
Zakázat jakékoli setkání s Mishou…?
V jejím věku?
Směšné!!
Věděla, že se teď Sára jela uklidnit a pokud Amy chtěla, aby se po jejím návratu hádka neopakovala či dokonce nepokračovala, měla by konečně opravdu uklidit…
Rozhlédla se po pokoji.
Pravda, byl tam opravdu – jak to matka říkala? – chlív… A kostým v něm samozřejmě žádný neměla, to byla velice hloupá a průhledná lež…
Na půdě však byla, aby nějaký pohledala, tímto směrem nějakou aktivitu vyvinula. Jenomže v těch několika krabicích se Sářiným mládím bylo tolik zajímavějších věcí, o nichž by si nikdy nemyslela, že by ji mohly zaujmout…
Ale bylo to tak.
Knihy, obrázky, nějaké staré fotky, plakáty ze zdí se zbylými kusy lepící pásky na rozích, různí plyšáci, hlavně ten rozkošný medvídek… starý, oškubaný a odrbaný, přesto něčím zvláštní… a ano, také nějaké ty kostýmy, staré Sářino oblečení, dětské divadelní rekvizity…
Jedny z šatů si přeci jen vybrala… takové dlouhé, bílé… přesně si v nich sebe sama dokázala představit… v takových by jako Julie jistě mohla vystupovat, byly… to prostě ony…!
V pokoji měla Amanda nehorázný binec, ale ať se dívala jak se dívala a ať pohledem pátrala kdekoliv, nikde je neviděla…
Zřejmě je z půdy nepřinesla… Zvláštní…
Našla tam však ještě něco, co ji zaujalo… co ji zaujalo snad nejvíc… tu knihu. Ona a plyšový medvěd ležící teď v rohu její postele… Ani nevěděla, proč ho tam dala, v životě nikdy s žádným plyšákem nespala…
A knihu stále pevně tiskla na prsou, jako by se bála, že jí ji někdo vezme.
Proč ji vlastně Sáře nedala? Nebo neukázala?
Nevěděla.
Jako by tušila, že by se matce nelíbilo, že právě tuhle knížku ze všech, co tam byly, si přinesla a přečetla.
Byla tak… fascinující!
A přitom naprosto obyčejná, nic zvláštního, žádný bestseller nebo naopak světově známá klasika některého světově známého autora…
Zaujala ji a to se Amy nestávalo často. Vlastně skoro vůbec.
Mohla se u ní zasnít, představovat si, fantazírovat… Dělala přesně to, co nikdy neměla nijak moc ráda…
Jak strašně moc právě v tuhle chvíli cítila s hlavní hrdinkou. Ta měla nevlastní matku, což se Amy netýkalo, zato Sáry ano. Ta svou maminku nepoznala, jen dědečkovu druhou ženu Steph, které Amy odjakživa říkala teto.
Tato hlavní hrdinka se ihned na začátku příběhu pohádá se svou nevlastní matkou a cítí se dotčena a uražena.
Stejně jako Amy teď.
A v návalu vzteku popisuje své myšlenky a pocity…
Hmmm, pořádek je jistě důležitý a Amanda ho uklidí, opravdu to tu vypadá hrozně, ale co musí udělat ještě dřív, je uklidnit se. Není přece ledovou sochou, také to potřebuje.
A ví jak!
Amy horečně otevřela knihu a zběsile zalistovala, dokud nenarazila na pasáž, v níž se hrdinka hádá s nevlastní matkou…
Myslí jí prolétlo, že je možná zvrácené chtít se uklidnit vědomím, že není jediná, komu se děje příkoří, tím spíš, že ten někdo je jen postava z knihy, ale přesto… Věděla, že ji to nějakým podivným způsobem uklidní.
Konečně tu pasáž našla a chtěla se začíst, ale vůbec si nevšimla, jak se venku zase zatáhlo a ona do knihy pomalu vůbec nevidí.
Nebe za oknem už nebylo světle šedé, ale znovu tmavé, pomalu černé, mraky jako by se kupily přímo nad jejich domem, blesky po obloze snad někdo doslova metal a příšerné hromové dunění se vracelo odněkud zdáli se stále větší intenzitou ve stále kratších intervalech.
Hrozilo to pořádnou bouří.
Amy vlezla zpět do své rozkopané postele a rozsvítila lampičku, kterou měla na zdi nad ní.
Světlo pokoj okamžitě trochu prosvětlilo a do všech koutů začalo vrhat strašidelné prapodivné stíny bizarních až pitoreskních tvarů.
Až jí přejel mráz po zádech.
Začetla se.
Začetla se a cítila, jak jí srdce tluče stále rychleji a zběsileji, jak rychleji a přerývaněji dýchá a jak na ni ten příběh silným způsobem působí! A to už jej jednou přečetla…!
Tak se ponořila do opětovného čtení té konkrétní pasáže, že si ani neuvědomila, že slova, která četla nejdříve očima, jí pomalu v jemném šepotu plynou ze rtů a mění se z něj postupně v hlasitou četbu a nakonec procítěné přeříkávání – dokonalý monolog!
A pasáže v uvozovkách označujících přímou řeč náhle odříkává tak nahlas a s takovým zápalem, jako by sama byla tou hlavní hrdinkou příběhu (ačkoli ta si nestěžovala na nesoudnost macechy ve spojení s nepořádkem v pokoji…).
Poslední větu přímé řeči – klíčovou – celé inkriminující pasáže Amy vykřikla tak nahlas, již dávno nezabořena v posteli, ale stojící uprostřed pokoje, jako by chtěla, aby ji slyšel snad celý svět.
Aby ji slyšela Sára.
Hlavně ona.
Jako by tady teď stála vedle ní a vše slyšela. Jako by Amy mluvila přímo k ní. Amy totiž měla pocit, že mluví přímo k ní – že jí křičí všechny své pocity z dnešní křivdy přímo do tváře. Všechna svá obvinění…
A vtom se nebe zatáhlo do takřka neproniknutelné černi, již vzápětí osvítil fialový blesk a mohutně zahřmělo…