Labyrint II: Sářin návrat - 21. kapitola

Sára zatím hnala auto slušnou rychlostí, ani nevěděla, kam vlastně.
S tichou zuřivostí, která ji spalovala zevnitř a otupovala mysl, křečovitě svírala volant a tlačila na plyn. Předjížděla všechna auta před sebou, proč se proboha všichni plazí jak šneci???, ze zelených přivřených očí pod zamračeným obočím šlehaly blesky jako by těch venku bylo málo, a rty tiskla do tvrdé tenké linie.
Občas, když už přes sklo nic neviděla, použila stěrače a hnala se dál. Kamkoliv.
Cesta bez cíle.
Musela ten vztek prostě vyjezdit.
A pak, zničehonic, když svištěla po dálnici, stočila volant a vhrnula se na malilinkaté parkoviště, které jako by někdo k dálnici přilepil úplně beze smyslu.
Vlastně to ani parkoviště nebylo. Spíš malý opuštěný plácek, na kterém se auto zastavilo nanejvýš párkrát do roka a to ještě jen pokud si ho řidič na poslední chvíli všiml.
Tam teprve dupla Sára na brzdu, až se auto smykem pootočilo a se zaskřípěním zastavilo.
Naštěstí tu nikdo nebyl a ani dálnice nebyla v tomto počasí nijak frekventovaná, tudíž si jejího husarského kousku nikdo nevšiml.
Položila si hlavu na volant a snad poprvé od doby, co odešla z domu, se zhluboka nadechla.
Krev jí tepala ve spáncích, ale cítila, že ta největší vlna zuřivosti pomalu odplouvá. Když se po chvilce na sedadle zase narovnala, už se jen mračila.
Před sebou však nic neviděla, jelikož okno bylo absolutně neprůhledné a zacákané od deště a stěrače vypnuté.
Věděla, že přes dálnici se před ní rozprostírá jen les, stejně jako vzadu za autem, přesto chtěla mít výhled. Alespoň na chvíli.
A tu chvíli, než se výhled zase zamžil, pozorovala právě ten les, ačkoli na něm nebylo nic zajímavého nebo zvláštního, ani v něm nebylo nic konkrétního, na co by se dívala. Pak už svou pozornost soustředila jen na kapky deště dopadající a rozstřikující se o kapotu auta.
Stěrače už nepoužila.
Nechtělo se jí.
Nechtělo se jí nic.
Ani přemýšlet.
Ale myšlenky byly jako obyčejně neodbytné a tak jako tak ji dohonily.
Znovu si přehrála scénu s Amy. Vždyť se přece nic tak hrozného nestalo, ne?
Ne? Že ne?
Neposlechla.
Amanda si měla uklidit pokoj a neudělala to, přestože na to měla několik dní.
To Sáru dohánělo k zuřivosti a Amy to věděla. A přesto neuposlechla. To ji hryzalo mnohem víc než neuklizený pokoj – nerespektování toho, co nařídila.
Řekla jí to jednou… kdyby dvakrát… a přesto… Několik dní a vykašlala se na to. Kvůli nějaké hloupé knížce!
Ovšem na druhou stranu… možná… možná byla trochu tvrdá a … nespravedlivá…
Nakonec, nešlo přeci o život… Ale Amy svou matku dobře zná a ví, jak umí reagovat, ví, že dokáže být přes veškerý svůj klid a nenápadnost i výbušná…
Sára zvažovala pro a proti, ospravedlňovala na jednu stranu sebe, na druhou i Amy a pohybovala se tak v začarovaném kruhu, který neměl a nemohl mít konce.
Výčitky si Amy zasloužila, to jistě, možná i nějaký trest, nicméně… zabavené klíče? Zákaz stýkat se s kamarády?
To asi bylo přehnané…
Vzdychla.
Zuřivost i vztek byly nenávratně pryč, dokonce je vystřídaly mírné výčitky svědomí.
Asi by měla jet domů a urovnat to.
No, urovnat… spíš si o všem znovu v klidu promluvit… Amanda byla také dost drzá, i když většinou se jen bránila, sem tam možná i právem…
Do třetice vzdychla, nato se nadechla, zapnula stěrače, aby očistily přední i zadní sklo, nastartovala a vytočila auto směrem zpět domů.