Rozverná 1 část

Lily uhodila pěstí do volantu, snad už po sté během těch několika hodin, co strávila na cestě. Proklínala svou dobráckou povahu a neschopnost říci slovíčko ne. Měla Carol opravdu ráda, znala ji už od dětství a byla její nejlepší kamarádkou, skoro sestrou kterou Lily neměla. Ale to co po ní žádala tentokrát se vymykalo všem normálům.
Otřela si spocené čelo a krk. Bylo obrovské vedro. Její stará dodávka neměla klimatizaci a otevřeným okénkem do vnitř proudil drsný horký vzduch. Ale alespoň nějaký. Když okna zavřela, bylo uvnitř k zalknutí.
Vzdychla a podívala se znovu do mapy. Jak proboha má najít to malé městečko, když ani neni na mapě. Převrátila mapu vzhůru nohama ale výsledek se nedostavil. Nic na mapě neukazovala že by se tu nějaké městečko s potměšilým názven Duhové údolí, nacházelo.
Zmuchlala mapu a hodila ji dozadu dodávky. Před ní byli dvě odbočky, kterou ale se má vydat, ji nikdo neporadil. Zavrtěla hlavou a rozpočítala ji podle staré dětské říkanky. „Takže doleva. Blíž k srdci.“ Řekla si nahlas a zasnila se. Od malička byla nevyléčitelný romantik. Vytáhla vodu v plastové láhvy a napila se. To vedro bylo neúnosné. Měla na sobě šaty, které by každý jiný nazval jen kusem malé růžové látky, ale Lily se ráda oblékala výstředně a nápadně.
Nadechla se a rozjela se k levé odbočce. Netušila pořádně kde je a jestli cíl své cesty vůbec najde, ale nějak podvědomě tušila, že neni daleko. Potlačila zklamaný vzdech. Snad kdyby Carol řekla, že to nenašla nemusela by absolvovat tak těžkou zkoušku. Řekla by jen že se snažila ale bohužel bez výsledku. Ale taková Lily nebyla. Každý kdo ji znal, věděl že se do všeho pustí s vervou sobě vlastní a nepřestane, dokud nedosáhne svého.
Začaly ji svrbět prsty a zrychlovat dech. To bylo znamení že se to blíží.
Proklínala se že Carol o tu službičku požádala zrovna ji. „Službičku.“ Odfrkla si Lily nahlas. Kdyby tak Carol věděla, že to co pro ni bylo službičkou, byl pro Lily skoro nadlidský úkol.
Bylo to právě ve středu, kdy Carol jako obvykle přišla k Lily na večeři. Vždycky si dali vínko a klábosili až skoro do rána. Jenomže tentokrát byla Carol ubrečená a naštvaná. Její snoubenec John Withman se vypařil. Tedy přesněji řečeno, jak Carol dodala, dostal asi předsvatebního nerva a musel se na pár dní uklidit. Trvalo skoro tři hodiny, než Carol ze sebe dostala přesný popis situace. John a Carol se v poslední době trochu hádali. To je ale před svatbou normální, oponovala Lily. Jenomže Carol se bála že si to rozmyslí. Přiznala že v poslední době to nějak neklapalo ale vše přičítala předsvatební nervozitě. A pak najednou ji John oznámil, že potřebuje být pár dní sám. Sebral se a odjel.
Jediné co Carol věděla, že odjel někam kde se to jmenuje Duhové údolí nebo tak něco. Že tam občas jezdívá ale víc o tom místě nevěděla. Lily nechápala jaktože Carol o tom místě neví víc vždyť se přeci měli brát. Tedy budou se brát, opravila se. Jestli to ovšem ustojí a dokáže Johna přivézt zpět.
To byl další a mnohem vážnější problém. V mysli se ji vybavil obrázek Johna Withmana. Vysoký s pěknou postavou, kterou měl ale převážně schovanou za oblekem s přísně staženou kravatou. Takže ani pořádně nevěděla jestli je svalnatý nebo ne. Neměla ráda takové panáky. Upjaté pány managery. Měl světlé vlasy a oči barvy liskových oříšků orámované dlouhými řasami. Které měl ovšem schované za brýlemi.
Lily si z něj vždycky utahovala že nosí na nose bicykl.
Měl nádherný něžný úsměv a jeho pohled dokázal rozehřát i ledovec. Lily se ošila. Už zase. Vzdychla. Proč jen ji tak moc přitahuje. Za prvé to nebyl vůbec její typ. Lily měla ráda barvy, vášeň, smích a nejlépe uragán toho všeho a John byl pravým opakem. Nudný patron v obleku, který převážně seděl ve své kanceláři nebo hrál golf. Vždy tip ťop upravený oholený a učesaný. Nedokázala si ho představit jak dělá něco zbrklého něco předem nepromyšleného nebo jak se vášnivě oddává sexu.
Zamračila se. V tom posledním možná trochu lže. Každou chvíli si ho představovala jak ji objímá a vášnivě líbá, ale skutečnost byla jistě jiná.
Další důvod proč by ji neměl přitahovat byl, že když spolu byli v jedné místnosti jiskřilo to mezi ní jako mezi kočkou a psem. Nikdy si neodpustila nějakou jízlivou poznámku a John ač vždy gentleman ji nějakou jednoduchou poznámkou dokázal lehce zadupat. Nenáviděla ho za to a to i přesto že věděla, že na tom jak se k sobě chovají má vinu jen ona. To ona ho milovala i když byl zakázaným územím, to ji přes všechny jeho zápory přitahoval jako žádný jiný. A její jedinou obranou byl útok a John si ho nenechal líbit. Vždy galantně a bez urážky odrážel všechny její slovní útoky.
Carol a John se dali dohromady asi před rokem. Když ji před dvěma měsíci oznámili že se budou brát, Lily málem omráčilo. Zvyknout si že jsou spolu ji dalo obrovský nadlidský výkon ale ač Carol milovala, vždycky to brala jako dočasnou záležitost. Carol nebyla ten typ co je s ní lehké vyjít. Chtěla vždycky víc než měla. To se vždycky stupňovalo a stupňovalo až to ten druhý vzdal. A Lily tak nějak doufala že tady to bude taky tak. Pak se rozejdou a ani jedna už Johna neuvidí. Aspoň tak to bylo vždycky se všemi Carolininými snoubenci. A když ho už nikdy neuvidí, zapomene. Ale oni se rozhodli plánovat svatbu. A ta svatba se blížila rychlostí blesku. Už jen sedum dní.
V případě, že ho Lily přivede zpátky. A ona ho přivede zpátky, to jediné co může pro Carol udělat. I kdyby ji to mělo stát její srdce a vše, ona ho přivede zpět. Klidně za vlasy. Musela se zasmát té představě jak ho táhne jako pračlověk.
A poslední ale nejdůležitější fakt proč by ji neměl přitahovat byl že John Withman byl snoubenec její nejlepší kamarádky. A tenhle fakt se nedal přehlédnout.
Lily musela zastavit. Serpentina, jež právě sjížděla odhalila neuvěřitelný pohled. Pod ní se rýsovalo nádherné malebné údolí. Orámované zelení a mořem. Uchvatný pohled vzal Lily dech. Městečko jak z obrázku se před ní skvělo v nádherných barvách. Tak jestli tohle je Duhové údolí, nedivila se že John sem tak rád jezdil.
Ač byla Lily uragánem všech necností, v duchu byla romantickou dušičkou. Milovala barvy a vzruch ale klid a něžná krása v ní měla stejné místečko. Vystoupila z rozvrzané dodávky a vychutnávala ten úchvatný pohled. Slunce se tyčilo nad tím vším jako majestátný ochránce, jeho spodní část se pomalu barvila do ruda, jak se blížilo k moři, kde se mělo uchýlit k spánku.
Rychle nastoupila zpět a rozjela se dolů, a´t to má co nejdřív zasebou.
Centrum mětečka bylo malinké ale o to kouzelnější. Všude byl klid a pořádek, stále ji to připomínalo kreslené obrázky než skutečnost. Zastavila před malinkatým obchodem. Krom kašny, která stála uprostřed, tohoto malého obchodu a jedné rohové restaurace zde už nic nebylo. Jedním z krásných domů, který na první pohled vypadal jak obyčejný domek pro bydlení byl místní úřad. Dokonce měl i malou knihovničku, hned vedle.
Na oknech byli rozkvetlé květiny mnoha barev a vše bylo čisté a upravené. Každý z domků, které se daly spočítat na prstech obou dlaní měl jinou barvu. Veselou a zářivou.
Lily se zamilovala do toho místa. Protáhla se a minišaty zářivé růžové barvy ji vylítli nahoru těsně pod zadeček. Stáhla je níž a upravila výstřih. Byla trochu polámaná, ale šaty které byli z nemačkavé pružné látky vypadali jakoby si ji právě vyžehlila. Rozpustila si vlasy, které měla kvůli vedru sepnuté na vrcholu hlavy a zatřepala hlavou. Záplava bloňdatých kudrlinek se ji rozsypala po ramenou a zádech.
Vytáhla lahev s vodou a svlažila vyschlé hrdlo. Pak se vydala ho obchůdku. První úkol, najít Duhové údolí měla zdárně za sebou. Trvalo to několik hodin a spouty sil, ale věděla že proti tomu co ji teprve čeká to byl slabý odvar.
Když otevřela dveře, zacinkal zvonek oznamující zákazníka. Uvnitř byl krásný chladný vzduch, i když místnůstka byla malinká. Za pultem se objevila statná padesátnice s rozkošným úsměvem.
„Dobrý den slečno, čím vám posloužím?“
Lily se musela usmát. Většinou na ženy působila odmítavým dojmem. Ženy ji pro její rozpustilost a styl oblékání nesnášely a muži zírali na její křivky. Měla hezkou postavu. Nebyla moc vysoká ale ani malá. Měla drobnou postavu s pevným poprsím, které ji dovolovalo netěsnit se v žádné podprsence. A to mužské zraky jen přitahovalo.
„Krásný den.“ Usmála se zářivě. „Ráda bych vás požádala o radu, jeli to možné.“
„Když budu vědět, ráda pomůžu.“
„Jste milá.“ Zazářila Lily a přistoupila k pultu. „Hledám jednoho muže.“
„To každá děvenko.“
Lily se rozesmála. „Já ale hledám konkrétního muže. Jmenuje se John Withman a někde by se tu měl, řekněme rekreovat.“
„Znám Johna Withmana.“ Odpověděla žena opatrně. „A on o vás ví?“
Lily potlačila úlevu, že nejela nadarmo. „řekněme že mě zná ale neví o tom že jsem přijela.“
„A vy jste?“
„Jmenuju se Lily Summersová a jsem jeho známá.“
„Jen známá?“
„Jen známá.“ Potvrdila a nasadila nevinný pohled.
„Škoda, jste milá.“
To Lily rozesmálo.
„Proč ho hledáte?“
„Ze soukromých důvodů.“
„Hm.“ Zapřemýšlela žena a pak se zaculila. „Neberte to osobně, jen jsem byla zvědavá.“
„V pořádku. Chápu to, mi ženské jsme zvědavé. To je vrozená vada, ne povahou.“
To ženu rozesmálo. „Tady ho nenajdete. Ale poradím vám. Za tou restaurací se dejte doprava a jeďte pořád dolů až dojedete k molu. Tam je taková hospoda s venkovní terasou a tam vám poradí.“
„Mockrát děkuju.“ Pronesla Lily upřímně.
„Neni zač a brzy nashledanou.“
„Jestli mne nevyhodí, tak možná.“ Zculila se a zamávla ji na pozdrav. Vlezla do své dodávky a podle navigace, jež ji žena dala zamířila k molu. Trvalo to chvilku, městečko bylo opravdu malé. Žádný div že nebylo na mapě. Zastavila na místě které se dalo brát jako parkoviště pro jedno auto a vyskočila. Další krásný pohled. Slunce bylo zase o kousek níž a odráželo se na mořské hladině.
Molo představoval krátký dřevěný můstek u kterého byly připevněné dvě dřevěné loďky. Hospoda měla venkovní zahrádku s třemi podlouhlými stoly a lavicemi. Okna byla zavřena a Lily napadlo, jestli se tak brání horku, které mělo tendence vlézt kamkoliv.
Těžké dřevěné dveře šli otevřít z tuha a když se ji podařilo se do nich vecpat, skoro ji do vnitřku místnosti vymrštili.
Chvíli ji trvalo než ji oči přivykli zakouřené šeré místnosti. Bylo tu několik stolů a židlí, které byli z poloviny obsazené. Byl tu bar a pár obrázků na zdi. Jinak místo bylo celkem obyčejné. Zamžikala aby rozeznala postavy nejblíž k sobě. Všichni na ni zvědavě koukali. Nejdřív na její šaty a pak na ni. Zamířila k baru.
„Dobrý den.“ Pozdravila nahlas aby ji přes vtíravou hudbu, která se linula od někud ze zadního rohu místnosti bylo slyšet.
Muž za barem, kterému mohlo být tak kolem padesáti se na ni zvědavě usmál.
„Krásný den slečinko. Něco k pití?“
Chtěla zavrtět hlavou ale nakonec kývla. „Něco nealko a hodně hodně studeného.“
Muž s zazubil a položil před ní orosenou lahev vody. Dřív než ji podal sklenici, Lily se napila přímo z flašky.
Muž překvapeně pokýval hlavou.
Lily se omluvně usmála. „Umírala jsem žízní.“
„Dáte si ještě jednu?“ zeptal se s úsměvem.
Zavrtěla hlavou. „Ne děkuji. Ale mohl byste mi prosím poradit?“
„V čemkoliv budu moci.“
„Hledám muže.“
Vedle ni se objevil nějaký muž s malinkýma očkama. „Už nemusíte slečinko. Už jste našla.“
Takoví Lily nemohli vyvést z rovnováhy. Pomalu ho sjela od hlavy až kpatě a pak se zarazila u jeho obličeje. „Věřte mi, vy to nejste.“
„Ne? Škoda, ale kdybyste změnila názor.“
Zarazila ho ledabylím mávnutím ruky. „Když změním tak změním, budete první kdo se to dozví.“
„A nechcete ho změnit už teď? Abyste už dál nemusela hledat.“
Chtěla něco říct, ale pak ucítila něčí ruku na svém rameni. Kdyby ji neprojelo mrazení po celé páteři, otočila by se a ten drzoun kdo si dovolil na ni šáhnout by to schytal pěstí mezi oči. Ale bylo to jen pro ujištění, že se nejprve otočila aby pohlédla do očí Johna Withmana.
„Slečna hledá mě Barte.“ Pronesl k muži jež seděl po její levici.
Lily už ale nebyla schopná promluvit. Kdyby nehodil na bar bankovku nerozloučil se a za paži ji skoro násilně nevytáhl z hospody, netušila jestli by byla schopná promluvit.
Sluníčko ji praštilo do očí a chvíli ji zas trvalo než její oči navykli na tu změnu.
„Co tu děláš? Myslel jsem že mě šálí zrak.“
Jestli jeho šálí zrak, že ji tu vidí,co má říkat ona. Jestli čekala že ho tu najde polehávat na sluníčku nebo číst nějakou knížku, oblečeného do kalhot nebo snad i šortek, nemohl ji připravit větší šok. Snad i kdyby ho tu našla v náruči jiné ženy, by ji tolik nešokovalo jako to, co viděla.
Vybledlé džínsy, které obepínali jeho štíhlé svalnaté nohy. Obyčejné tričko vystrčené z kalhot, na bosých nohou kožené sandály, to by ještě brala, ale neoholená brada, rozcuchané trochu delší vlasy ji připravili o řeč. Mimochodem i o rozum a srdce. Krásnější nikdy nebyl.
Chytil ji za rameno a trochu s ní zatřepal. „Hej Lily, vra´t se na zem. Co tu proboha děláš?“
Ještě chvilku ji trvalo než se vzpamatovala a pak spustila. „Co tu dělám já? No to by si se měl zeptat spíš ty sám sebe, co tu děláš. Teď a v tuhle dobu. Jentak se vypaříš týden před svatbou a myslší že je to v pořádku?“
Jeho obličej se trochu zklidnil. „Posaď se.“ Ukázal na lavici vedle ní. Galantně jako vždy počkal až si sedne a pak se sámposadil. „Dáš si ještě něco k pití?“
„Ne. Dám si pár odpovědí.“
Jeho obličej už byl uplně v klidu. „Nemám ti co říct.“
„Ale to bys měl milej zlatej. Co tě to proboha napadlo?“ mozek ji začal pracovat a když pracoval mozek muselo pracovat i její tělo. Vstala a začala chodit sem a tam. „V úterý máte svatbu, to je...“ spočítala to na prstech. „To je za šest dní a ty místo toho aby si seděl doma a plánoval a zařizoval, sedíš tady lehárko klídek pohoda, jako že se nic neděje. To přeci nenei normální.“ Rozhodila rukama a pokraočval anež ztratí dech. „Doma je vše vzhůru nohama, nikdo neví kde jsi, co se stalo proč si odjel. Všichni šílí. Carol brečí a když nebrečí tak nadává, že i můj slovník je proti ni břídil.“ Otočila se na něj a dala si ruce v bok. „A pán si tu sedí v hospodě. Kouří si doutníček a nemá mi co říct?“ nechápavě zavrtěla hlavou až ji blonďaté lokny zaskákaly kolem hlavy.
„Nechceš se posadit.“ Zeptal se jemně?
„To víš že nechci. Sedím na zadku už několik hodin. Jsem unavená, spocená, zadek mě bolí. Mám za sebou několik hodin jízdy. Hlady šilhám a vůbec.“ Nadechla se. „Jsem ráda že jsem tě vůbec v tomhle zapadákově našla.“ Pak se usmála a podívala se kolem. „Nic méně nádherném zapadákově, jak jsi vůbec takové místo objevil. Je tu nádherně.“ Vzdychla zasněně. „Nikdy jsem neviděla krásnější místo, ty domečky, ty barvy, kytky a ti milý lidé je tu jako.....“
„Zadrž prosím tě.“ Zastavil ji. „Skáčeš z tématu jako žába.“
Zamračila se a sedla si k němu. Omylem se dotkla jeho kolena a ucukla.
„Jen tak mimochodem. Když si mě našla musel asi někdo vědět kde jsem. Jak jinak by si věděla kde mě hledat.“
„Carol mi řekla že bys mohl být někde kde se to jmenuje Duhové údolí. Ale víc nevěděla. Proboha chodíte spolu skoro rok budete se brát a tvoje snoubenka ani neví kam ses t přesně vydal.“
„Carol sem semnou nikdy jet nechtěla.“
„To ale nevysvětluje proč si tady.“
„Možná kdyby mě trochu vnímala, došlo by ji že chci být chvilku sám.“
„Jasně. Zrovna týden před svatbou tě napadlo že potřebuješ být sám.“
Chvíli ji z pod přivřených víček sledoval. Jeho dlouhé řasy tvořili krásné stíny. Raději odvrátila hlavu.
„Jak si se sem vůbec dostala?“
„Těžko a autem.“
Všimla si jak se zamračil. „Ještě řekni že jsi jela tou svoji kocábkou?“
Tentokrát se zamračila Lily. „Opovaž se nadávat moji Kordulce. Je sice stará ale nikdy nezklamala.“
John se rozhlédl kolem aby se ujistil že měl pravdu. Jeho výraz byl šokovaný. „Ty jsi to celé jela v té skořápce? Div že si vůbec dojela zdravá.“
„Jo dojela. Kordulka nezklame.“
Zavrtěl nevěřícně hlavou. „Jen potrhlá ženská jako ty může dávat autu jméno.“
„Jen potrhlá ženská se sem vláčí aby tě dotáhla domu frajere.“ Vstala a dala naštvaně ruce v bok.
„To jsi jela celou dobu v tomhle?“ ukázal na její oděv.
Překvapeně se prohlédla. „To jsou šaty.“
„To je kus látky. Šaty vypadjí jinak. Mohl tě někdo znásilnit ten kus hadru si o to přímo říká. Divím se že se na tebe cestou nikdo nevrhl.“
„Poradila bych si s ním.“ Zašklebila se.
„Ty určitě.“ Odfrkl si. Lily překvapeně vzhlédla. Nějak se změnil. Jediné co na něm bylo stejné byli ty brýle, které mu na neoholené tváři dodávali sexy výraz.
„No nic naplat. Zvedej se, jedeme.“
„Kam?“
„Kam asi, domu. Slíbila jsem že tě přivezu a já své slovo držím. Takže vstávej, jdeme balit a jedem.“
„Nikam nejedu Lily.“ Řekl klidně.
Sedla si zpět, znovu zavadila o jeho koleno. Tělem ji projelo vzrušení. Znovu ucukla. „Jak to myslíš?“
„Tak jak to říkám. Chtěl jsem být sám proto sem přijel.“
„Neni možno. Bez tebe se nevracím.“
„Tak to mě mrzí.“
„Jak žě tě to mrzí. Okamžitě se zvedni. Odjíždíme.“
„ne.“
„Ale já to slíbila.“ Vzdychla tiše.
„To je mi líto Lily. Ale já ještě nemůžu zpátky.“
„A co svatba?“
„Ta je až za šest dní.“
„Ale musíš se připravit, je toho spousta k zařizování.“
„Carol to zvládne. Jako ostatně zvládá všechno. Nepotřebuje mě k tomu.“
Lily rezignovaně svěsila rameny. „A co budu dělat?.“
Zavrtěl rameny. „řekneš Carol to co jsem ji ostatně řekl já sám. Že chci být chvilku sám.“
„Tak na to zapomeň. Neodjedu bez tebe. Tak dlouho jak to bude nutné tu zůstanu ale přivezu tě.“
„Tak to máš smůlu není tu žádný hotel. Tohle neni turistická oblast.“
Lily zapřemýšlela. „Kde bydlíš ty?“
„Mám pronajatý domek.“
„Jak velký?“ zeptala se sladce.
Zamračil se. „Dvě místnosti a kuchyň. Proč?“
„Fajn, zůstanu u tebe.“
Tentokrát vstal John. „To nepřipadá v úvahu.“
Lily se postavila také. „Tak to máš smůlu. Buď pojedeš semnou rovnou a nebo si počkám než tě přivedu k rozumu.“
„Nemůžeš spát u mě.“
„Proč ne? Dva pokoje jsou pro nás dost.“
„I třípatrová vila je pro nás dva dost malá Lily.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se nevinně a zamrkala dlouhými řasami svých modrých očí.
„Víš moc dobře jak to myslím. Mi dva pohromadě by byla pohroma. Nesnese me se.“
„To zvládneš.“ Usmála se provokativně.
„O sebe strach nemám.“
Zamračila se. „Já nekoušu.“
„To si právě nemyslím.“
Lily se rozesmála. „Ty se mě bojíš?“
Chvíli na ni hleděl, až se Lily podlomila kolena. Musela se chytit okraje stolu. „Bojím se o sebe.“ Vzdychl rezignovaně.
„Takže dohodnuto. Je to jen na tobě jak dlouho mě budeš trpět. Čím dřív se rozhodneš tím dřív se mě zbavíš.“ Ukázala na svou dodávku. „Jedeme k tobě.“
Došli k autu. „Do toho nenastoupím.“
Rýpla do něj. „Neboj se, ochráním tě.“
Chvíli se rozmýšlel a pak nasedl. Lily nastartovala, dodávka zachraptěla a naskočila. „Vidíš, je v pohodě.“ Trochu škubaně se rozjela.
„Divím se že je to auto ještě pohromadě. Otloukla si ho snad ze všech stran.“
„Občas mám trochu problémy s parkováním, ale ženy prý nemají trojrozměrné vidění jako muži coč je velká omluva pro ženy jako jsem já.“
„myslím že v tomto ohledu jsi zvláštní případ.“
Lily na něj vyplázla jazyk. „Tak kudy?“
Navedl ji, jeli jen kousek. Měl pronajatý domek na pláži. Byla to opravdu jen malá hacienda. Pomohl ji s taškou a odnesl ji do kuchyňky, která byla hned naproti vchodu.
„Nemám vůbec ponětí jak se tu složíme.“ Vzdychl a vešel do malého obýváčku, kde byli dvě křešla a stolek. Poslední a jedinou místností kde se dalo spát byla ložnice hned za obývákem. Byla tam jedna manželská postel. Dva noční stolky a úzká skříň. Z ložnice vedly dveře do malé koupelny se sprchový koutem a umyvadlem a v rohu byl za závěsem záchod.
„Je to malé ale útulné.“
„Vezmi si postel, vyspím se na zemi v obýváku.“ Ukázal na malý prostor před stolkem.
Lily zavrtěla hlavou. „Přeci nebudeš spát na zemi Johne.“ Podívala se na postel. „Je dost velká pro nás pro oba.“
„Ne pro nás dva.“
„Ty jsi ale páprda. Musel by si křičet abych tě na druhé straně slyšela.“
„Prostě ne.“ Uzavřel a rukou nazančil že o tom nehodlá diskutovat.
„Tak budu spát na zemi já. Jsem menší a skladnější. A hlavně je to tvoje postel.“
„Už jsem řekl Lily.“
„I já řekla. A buď se zbavíš předsudků, že bych tě snad mohla v noci obtěžovat a ustoupíš, nebo si lehnu na zem.“
John nevěřícně zavrtěl hlavou. „To bude noc.“
Lily se vítězoslavně usmála. „Nekoušu.“ Zaculila se na něj. „Když ovšem nepožádáš.“
Něco zamumlal a vyšel z ložnice. Za chvilku ji přinesl její tašku.
„Vysprchuju se a půjdeme se někam najíst? Fakt umírám hlady.“
Strčil si ruce do kapes a kývl rameny. „Proč ne.“
Lily se zářivě usmála a vklouzla do koupelny. Shodila ze sebe šaty. Gumičkou si svázala vlasy na vrch hlavy. Zapoměla na ručník a věci na převlečení. Byla zvyklá na nahotu a tak když vyšla jen v kalhotkách, všimla si jak John zalapal po dechu.
„Co je?“ zeptala se nechápavě jeho šokovanému výrazu.
„Jsi polonahá, jestli ti to nedošlo.“ Vylítl na ni.
„No a? Copak si nikdy neviděl polonahou ženskou Johne? Že si panic mi snad tvrdit nechceš?“ dala si nechápavě ruce v bok a vystavila se mu na odiv. Nechápala že z toho tak nadělá, v jeho pohledu ale vyčetla zájem a o to víc ji nějaké špatné já uvnitř nutilo ho víc a víc popouzet.
„Mohla by ses prosímtě obléct?“
„Jen si vezmu ručník a něco na převlečení.“ Ukázala na tašku u jeho nohou. Chytnul ji a položil na postel. Pak raději odešel z místnosti. Lily se musela zasmát. Byl tak stydlivý a o to víc ji přitahoval.
Vysprchovala se a převlékla se do zelených šatů. Měli na zádech obrovský výstřih, tak že odhaloval celá záda až k zadečku. Vepředu měly špičatý výstřih, v pase úzké a dlouhé skoro až na zem.
Vlasy si vyčesala do ohonu a na uši si připrala stříbrné náušnice se zelenými kamínky. Měla ráda cinkavé šperky. Vyšla ven a vyhledala Johna. Seděl na lavičce před domem a hleděl na moře.
„Jsem připravená.“ Řekla tiše. Měla zvláštní pocit jakoby usilovně přemýšlel nad něčím, co ho trápí a ona neměla ráda když se někdo trápil.
Vzhlédl k ní. Jeho oči potemněly. „Tomuhle říkám něco jako šaty.“ Pronesl a ukázal na ni.
Lily se rozzářil obličej. „Líbí se ti?“ zatočila se a ukázala mu tak uplně holá záda.
John šokovaně zamrkal. „Odvolávám co jsem řekl.“ Vzdychl a vstal.
„Jsi tak prudérní Johne Withmane.“
„Ty jsi výstřední za nás za oba. Jdu se taky osprchovat.“ Prošel kolem ní, přičemž se ji dotkl ramenem a Lily ten dotek rozechvěl.
„Pospěš si, mám hlad.“ Zavolala za ním a sedla si na lavičku. Slunce bylo už z poloviny schované za mořem.
Za chvilku vyšel v plátěných béžových kalhotech a bílé košily. Neoholil se a Lily byla ráda. Tak mu to slušelo, že kdyby neexistovala všechna ta ale a kdyby, zatáhla by ho do postele a nepustila.
„Kam půjdeme?“ zeptala se a vstala.
„Je tu jen jedna restaurace, takže na výběr moc neni.“
„Hlavně že tam dobře vaří, jinak je mi to jedno.“ S ním by šla i do toho pajzlu kde ho odpoledne našla.
Šli vedle sebe a mlčeli. To bylo pro Lily zvláštní. Pusa ji jela od rána do večera a tím víc, když za sebou měla dlouhou cestu za kterou skoro nepromluvila. Když ovšem nepočítala štavnaté nadávky. Ale když byla s Johnem, většinou mlčela nebo měla jízlivé poznámky. Nemohla si ale pomoct.
Tohle nikdo pochopit nemohl. Vídat člověka, ke kterému jste přitahování magicou silou tak silnou že není vyhnutí. Nemoci se ho dotknout, políbit. Vše co řekla nedávalo souvislosti a tak raději mlčela a když už se cítila zoufalá z touhy která ji zatemnovala mozek, raději pronesla něco jízlivého aby se neprozradila. A teď? Teď to bude mít ještě těžší. Je tu s ním sama, na nádherném romantickém místě, sluší mu to víc než kdy jindy. Není tu Carol....
Ucítila kopanec v žaludku. Carol, proboha vždyť je to její nejlepší kamarádka a ona místo aby vymyslela jak ho dostat zpátky k ní, tu přemýšlí jak je tu krásný že je tu s ním sama. Nenáviděla se za to.
Za tohle příjde do pekla.
V restauraci bylo jen pár stolků, byla opravdu malá, ale vařili báječně. Ač tomu z počátku nevěřila, s Johnem měli hodně společných zájmů a tak večeře proběhla v klidu a pohodě. Vyprávěli si o svých rodinách, o místech které navštívili. O Johnově práci a i o Lilyně práci.
O tom jak objevil tohle místo a jak to tu má rád. Jednomu tématu se ovšem vyhýbali a Lily zjistila, že podvědomě se mu vyhýbá i ona. Nechtěla ten večer ničím zkazit a tak omlouvala důvody, proč se baví o všem možném jen ne o tom proč tu vlastně byla.
John zaplatil a vydali se zpět. Venku už byla tma.
„Jestli tu budu i zítra. Musím vidět západ slunce.“ Pronesla Lily.
„To bys měla, je tu vidět jak na dlani.“ Usmál se a přidržel ji když na vysokých podpatcích zakopla. Přála si aby ji už nepustil a on to neudělal. Držel ji za rámě a mlčky sestupoval ulicí dolu k moři.
„Je to zvláštní.“ Pronesla najednou Lily.
„Co?“
„Teď jsme spolu strávili asi tři hodiny aniž bychom se pohádali.“
Usmál se. „To je pravda.“
„Líbilo se mi to.“
Chvilku trvalo než řekl. „Mě taky.“
Znovu zakopla a John ji přitáhl blíž. „Promiň.“
„Neublížila sis?“ zeptal se a hleděl dolu na její nohy. „Jak v tom můžeš chodit?“
Chytla se ho oběma rukama a zvedla nohu. Zakývala bílými sandálky na vysoké jehle. „Jsou pohodlné ale ne na takový chodník. A hlavně mám trochu upito.“
„Všiml jsem si.“
Zvedla k němu obličej a zaculila se. „Jen malinko.“
„To si nemyslím Lily.“
„Umíš hýbat nosem?“ zeptala se a zašilhala na svůj. Zakřenila se a špička se ji pohla. „A taky ušima.“ Pustila se ho aby si odstranila pár spadlých pramenů kolem obličeje. Zakymácela se a John ji chytil v pase. „Podívej.“ Znovu se zakřenila a uši se ji trochu pohly. „Tím jsem vždycky bavila kluky.“ Zasmála se a znovu mu vrátila ruce na ramena. „Líbilo se jim to.“ Řekla nevinně. „A tobě?“
Něžně se usmál. „Mě taky.“
Naklonila hlavu trochu nalevo. „Opravdu?“
Kývl.
Lily mu hleděla do očí a nemohla odvrátit hlavu. Zamilovávala se čím dál tím víc. Byla trochu opilá, ale ne natolik aby nevěděla co dělá. Ty nesmysli s nosem a ušima dělala když se dostala do úzkých a nevěděla kudy kam. Většinou tak odvrátila jejich pozornost, ale teď se ji to nepodařilo. Místo aby udělala srandu, cítila tu touhu co ji přitahovala k Johnovy ještě víc.
Zavřela oči a trochu zvrátila hlavu. John ji stiskl pevněji aby neupadla.
Snažila se ten dotek nevnímat. Pokusila se vybavit Carol a pak si jen v duchu opakovala. „Carlo, Carol, Carol“
„Lily?“
„Hm?“ zamumlala ale nechala oči zavřené.
„Zajímalo by mě na co myslíš?“
Na Carol, řekla v duchu. Měla by to říct i nahlas. Měla by se odtáhnout a říct mu že Carol na něj čeká. Otevřela oči. Byl tak blízko, stačilo by jen kousek přiblížit hlavu a mohla by ho políbit.
Ale co by udělal? Odtáhl by se. On přeci její city nesdílí. Bude se ženít a bude si brát Carol. To ji si vybral.
„Že život je někdy nespravedlivej.“ Vzdychla a odtáhla se. Byla najednou dokonale probraná.
„To tak někdy bývá.“ Pronesl táhle a pomalu mířili k domu.

Došli do domku. John nechal otevřené síťované dveře aby dovnitř proudil mořský vzduch. Ocitli se v ložnici.
„Možná bych si opravdu měl lehnout do obýváku.“
Lily se na něj nechápavě podívala. „Nech toho laskavě. Budeš spát v posteli. Ty jsi tu pán, já jen host. Čeho se vlastně tak bojíš?“
„Prostě se to nedělá.“
„Hele já to carol neřeknu. A hlavně neděláme nic špatného.“ Aspoň zatím. Zahihňala se.
„že ty všechno bereš na lehkou váhu, to neznamená že to tak berou i jiní.“
„Já to neberu na lehkou váhu.“ Řekla vážně a sáhla do tašky pro tílko na spaní. Normálně spala nahá, ale teď se rozhodla udělat ústupek. Zasmála se představě jak by asi vyváděl. „Jen nechápu že jsi tak prudérní. Nebo je to stydlivost?“ zeptala se a zaculila se. Stáhla ze sebe šaty a stála před ním jen v zelených tangách.
Zamračil se. „Co to proboha nosíš za spodní prádlo?“
“To jsou tanga.“ Pronesla a narovnala tílko tak aby si ho mohla přetáhnout přes hlavu.
Zaklel a zamířil do koupelny.
Hádavá nálada byla zpátky. Ulevilo se na jednu stranu Lily. Takhle to bude mnohem snažší. Dveře do koupelny bouchly. Zasmála se a přetáhla si tílko. Vyhrabala z tašky kartáček na zuby.
„To jsi vážně tak prudérní že neznáš tanga?“ zeptala se a vrazila do koupelny. Na chvilku zkoprněla, když ho uviděla jak si stáhl košily a rozepl kalhoty.
„Lily?“ vykřikl.
„Co?“ zeptala se nechápavě. Otočila se k umyvadlu a nandala si pastu. Strčila kartáček do pusy a otočila se na něj. Kalhoty měl zas na svém místě a to ji rozesmálo. Vyrůstala se čtyřmi bratry, celý život se s nimi dělila o koupelnu takže ji na tom nepřišlo nic divného.
„Já se svlékám.“ Upozornil ji.
„To vidím a čo?“ zašišlala s kartáčkem v puse.
„Mohla si počkat laskavě až budu hotov.“
„Jen si čistím zuby.“ Řekla když si vypláchla pusu a omyla obličej. „Co je na tom divného. Svlečeného chalapa jsem už viděla, několik když počítám své bratry. Nemůžeš mě překvapit.“ Řekla a rozhodila rukama. Lhala. Rozhodil ji pěkně a stálo ji to velké přemáhání necivět na jeho opálenou hruď posetou chloupky, na jeho vypracované svaly. Přiblížila se k němu a pobavilo ji jak ucukl. „Jen si beru ručník.“ Zasmála se a otřela si do něj obličej.
„Lily.“ Řekl výhružně.
„Co?“ nechápavě odhodila ručník na sušák.
„Prosím.“ Ukázal na dveře.
Zavrtěla hlavou a chtěla něco říct, ale to ji už chytnul a vystrčil ze dveří. Dveře se zabouchly a Lily se zasmála. Vlezla si do postele a schválně nechala svítit světlo. Chtěla vědět v čem spí.
Typovala by to na pruhované pyžamo po dědovi.
Když se konečně objevil ve dveří, měl na sobě jen trenky. Zalapala po dechu. Zhasnul a zamířil k posteli. Než si lehl zaváhal.
„No tak Johne. Já nekoušu.“
„Jen aby.“ Vzdychnul a lehl si co nejdál od ní.
Položila se na bok a podepřela si dlaní hlavu. „Já to nechápu.“
„Co?“
„Proč se chováš tak dětinsky. To jsi tak stydliví?“
„Prostě jen nejsem suverén jako ty.“
„To je škoda. Někdy to dělá život mnohem barvitější.“
„Mám ho barevný i tak díky.“
„Vášeň a potřeštěnost jdou ruku v ruce. Znamená to že nejsi vášnivej?“ rýpla si.
„Už zas začínáš?“
„Jen zkouším kolik toho vydržíš.“ Zaculila se.
„Jdi spát Lily.“ Řekl podrážděně.
„Rozkaz šéfe.“ Vzdychla rezignovaně a položila se na záda. Koutky úst ji ale stále cukaly smíchy. „Hele kdybych třeba v noci chrápala, tak jen zamlaskej.“
Uslyšela jak zaúpěl.
„Nebo kdybych třeba mluvila ze spaní a říkala ti něco nestydatého tak stačí do mě jen žduchnout.“ Popichovala.
„Lily.“ Varoval ji John.
Zasmála se. „A kdybych se třeba omylem začala lísat tak mě jen odstrč. Jsem zvyklá spát s plyšovým medvěděm obřích rozměrů.“
„Lily.“ zavrčel.
Zakuckala se smíchy.
„No a kdybych tě snad nějak....“ to už nedořekla. V tu chvíli po ní sáhnul a než se nadála, ležela pod ním.
Jeho oči potemněly, když hleděly do těch jejích. „Tys prostě nemohla mlčet a spát viď?“
Smích byl ten tam. Cítila na prsou jeho hruď a na tváři jeho dech. S provinilím pohledem jen zavrtěla hlavou.
„Zblázním se z tebe.“ Vzdychl a pak přikryl její ústa svými.
Sten který se ji vydral z hrdla byl směsicí úlevy a vzrušení. Už nemohla dál skrývat tu touhu. Vjela mu prsty do vlasů a přitáhla ho k sobě co nejvíc to šlo. Vracela mu polibky a prsty cuchala jeho jemné vlasy. Tělem se k němu tiskla a dávala mu najevo že chce víc, že chce mnohem víc.
Věděla že to co dělá je špatné, vědělo to i její tělo, její rozum i srdce. Ale neposlouchala. Jméno Carol v tu chvíli bylo jen jméno a nic víc. Líbala ho a hladila všude a za to vychutnávala jeho polibky a doteky. Byl něžný ale hladový stejně jako ona.
Když se nakonec spojili, láskou ji vytryskly slzy. Milovala ho totálně a beznadějně.