MALINOVÉ LÉTO - 2

Zatímco jsem seděla, opřená o Michala, a poslouchala jeho dokonalou krev proudící v dokonalých tepnách, o pár set metrů dál se dělo něco úplně jiného.


"Kurva," prolomil ticho Jakub, toho času student stejné školy jako já, Dana, Michio a Olive. Pokládal na gril několik malých párečků a potíral je kořením. Co chvíli se ohlížel po jedné ze svých dalších spolužaček, Lole Goudové. Ta se právě mazala opalovacím krémem a nastavovala slunci svou tvář.
Ne že by se Lola ještě potřebovala opálit - její kůže připomínala zářivý pouštní písek - což Jakub moc dobře věděl, ale jeho přirozená stydlivost, kterou maskoval za arogantní egocentrismus, mu zabraňovala v tom, dát průchod svým citům a proto radši nemluvil vůbec. Jeho oblíbeným příspěvkem do diskuze bylo "Ty vole," nebo "Kurva," a intonací měnil radostné Kurva na naštvané Kurva. Ale křivdili bychom mu - samozřejmě uměl používat i jiná slova.
Lola Goudová byla krásná. A protože byla jednou z mála dívek, které to o sobě nevědí, nebyla ani tak namyšlená. Nastavovala svou třpytivou pleť slunci a Jakubovi se z ústech začalo tvořit nadměrné množství slin.
Přisuzoval to klobásám na grilu, které začaly pomaličku tmavnout, i když mu neušel Lolin jediný pohyb. Už mu to přestávalo stačit a rozhodl se navázat konverzaci.
"Už budou," řekl duchapřítomně a pár jich položil na talíř.
Lola si nasadila brýle, olízla si rty a pomaličku vstala. Krokem gazely přešla až k Jakubovi. Chvíli se kochala pohledem na jeho atletickou postavu, pečlivě vyrýsované svaly pod kůží, které se ztrácely pod bílým tričkem, které kontrastovalo s jeho opálenou kůží.
Lola zalitovala, že tu nemá nikoho, na koho by se mohla zazubit a jasným pohledem naznačit něco, co by každý pochopil, něco na styl To je kus, co? ale hned v tu chvíli jí došlo, že kdyby tu byl kdokoli jiný, musela by se s ním o Jakuba dělit. Proto se bezstarostně zasmála, vzala si jednu z nabízených klobás, k ní přidala velké množství dříve nachystaného salátu a lehla si na deku.
Jakub se k ní za chvíli přidal se třemi klobásami přímo z grilu, minimálním množstvím salátu a lžící majonézy a chvíli jedli mlčky.
"Je ti líto, že tu nikdo jiný není?" zeptala se Lola.
To bych se s ním musel o tebe dělit, ty vole, myslel si Jakub. "Docela jo. Je tu nuda. A tobě?"
No jasně, nejlíp abys mohl flirtovat nějakou krávou, co. "Taky myslím."
"Nechtěla bys..." - abych ti natřel záda opalovacím krémem - "...ještě klobásu?"
"Už ne," odpověděla Lola, ale mohl bys mi natřít záda opalovacím krémem.
Pak se na sebe jenom dívali.
Ty klobásy jsou vážně výborný. Proč je nechceš? Kuba se poškrábal na zápěstí.
Sakra, ty klobásy jsou fakt dobrý. Kdyby neměly tolik kalorií! Lola se začala nimrat ve svém talíři.
Hlad přece má. Toho salátu jí hodně.
Nacpu se salátem, ať nepřiberu z klobás.
Unesl bych, kdyby řekla, že jsou hnusné.
Nebude znít blbě, když mu řeknu, že jsou úžasné?
Proč něco neřekne? Kuba se začal sbírat ze země.
"Ty klobásy byly vynikající," vyhrkla Lola a také se zvedla, aby mu pomohla s nádobím. Dívala se, jak sbírá poslední klobásy na talíř, aby měli i co večeřet, a uvažovala, co by se stalo, kdyby prolomila ledy chladného přátelství.
Jakub začal čistit gril a uvažoval, jestli má na to, něco si začít s Lolou. Téměř se to od něj očekávalo. Byli v táboře sami dva.
Lola vzdychla a pak se otočila, aby si šla umýt ruce do tůňky, která byla asi padesát metrů od jejich stanu. Pak si jakoby na něco vzpomněla, otočila se a zeptala se tichým hlasem: "Jdu si zaplavat. Nejdeš taky?" A když si zapomeneš plavky, tak to vůbec nebude vadit, dodala v duchu.
"Jo, přijdu za tebou," odpověděl. Kurva.


Průzračné jezírko. Kolem zelený pruh trávy, pestrobarevných květin a stínu stromů, sladkých listnatých olší.
Lola si namočila nohu a ihned ucukla. Voda byla ledová. Naštvaně si lehla na okraj a poslouchala zpěv pestrobarevných ptáků. Vzduch voněl tak, že mohl opít. Byl těžký jako peřina a nebylo těžké usnout.
Ve snu, jako z obrovské dálky, slyšela Lola slova jedné staré písně, na kterou už dávno zapomněla.
Nandej mi do hlavy svý brouky
A Bůh nám seber beznaděj
V duši zbylo světlo z jedný holky
Tak mi teď za to vynadej
Něčí ruce ji surově odstrčily do úplně ledové vody. Lola nestihla ani vykřiknout.
Voda byla ledová a ochromovala.
Voda byla tichá.
Stále slyšela ty slova.
Otevřela oči.
Modro.
Ty samé ruce ji vytáhly nad hladinu. V té ledové vodě ji hřály, téměř pálily, a když byla konečně zase na břehu, chvíli ztěžka dýchala. Rty, které jí okamžitě zmodraly, teď o sebe drkotaly. Zoufale si je potřebovala ohřát, ale její ruce byly ledové, její stehna byly ledové, všechno kolem bylo ledové -
"Promiň, nevěděl jsem, že je tak studená! Promiň, promiň - "
"Pitomče," vykoktala ze sebe. Vzala jeho ruku a dlaň si přitiskla na rty.
Ach, teplo. Otírala si jeho dlaň o tváře a i zbytek jejího těla se hlásil o teplo. Tentokrát si vzala jeho paže a obtočila si je kolem hrudníku. Přitiskla se k němu vší silou a zůstala tak. On se opřel o strom, nechal si ubírat teplo, dával ho Lole, a litoval, že ho nemá stokrát, tisíckrát víc, aby tahle chvíle mohla trvat navždy, nebo kdyby to nešlo, tak alespoň hodně, hodně dlouho.