MALINOVÉ LÉTO - 3

Na jiném místě našeho imaginárního světa, který nebyl tak úplně imaginární, se rozprostíral další tábor, který měl za obyvatelky tři děvčata, které nespojovalo absolutně nic.
Chryse, malá, roztomilá patnáctiletá slečna, s měděnými vlnkami a hnědýma očima si lakovala nehty červenou barvou. Nikdo nevěděl, kde se tam vzala, ale byla tam. I se svými růžovými kraťásky a modrou řasenkou, nevšímala si dvou dalších spolužaček.
Jednou z nich byla Eulálie. Eulálie bylo dítě z hornické rodiny. Její robustní tělo, těžké svaly a tvář, která připomínala bojovníka z ringu, se jí hodily pokaždé, kdykoli viděla nespravedlnost. Od první třídy mlátila kluky, kteří si dovolovali na slabší, a schytávala za to poznámky jednu za druhou, ale milovala spravedlnost a tak ji často brala do vlastních rukou.
A tou třetí, která se bránila slunci a proto ležela jedině ve stínu, byla Bianca. Jméno k ní výborně sedělo, protože ony doopravdy byla bílá a stranila se slunce, jak to jen šlo, neboť správně tušila, že její bílá kůže je po každé stránce dokonalá. Bianca byla sama o sobě tak čistá, že připomínala spíš vílu a tmavě hnědé vlasy si barvila na černo, aby tuto domněnku potvrdila. Kdokoli jí chtěl zalichotit, mluvil o ní jako o Sněhurce, a nebyl daleko od pravdy.


"Já tady nudou chcípnu," prohlásila Chryse. "Kdybysme tady aspoň měly nějaké... muže... tak by se dalo něco dělat, ale takhle?" Pohrdavě se uchechtla a začala si lakovat levou rukou nehty na pravé ruce, což jde, pokud jste, stejně jako Chryse, praváci, docela špatně.
Eulálie zrovna vší silou mlátila do boxovacího pytle a nebyla s to ze sebe vypravit smysluplnou větu. Zato Bianca si lokla chladivého nápoje, který byl jen o maličko teplejší než led, a vzdychla: "Já zase umírám vedrem. Jak vůbec můžete být na tom slunci? Je vedro k zalknutí."
Chryse kolem sebe obtočila deku a obrátila se na Biancu: "Zas takové teplo není. Svítí slunce, ale fouká studený vítr."
Bianca nevěřila a dál se ovívala čínským plagiátem japonského vějíře.


"Uh!" hekla tlumeně Eulálie a uštědřila boxovacímu pytli poslední, fenomenální ránu. Pak se šla posadit ke stolu, kde si Chryse lakovala nehty a kecla si na židli.
"Dávej přece pozor," zakňourala, když poskočil celý stůl. "Jsi nemožná."
Eulálie pokrčila rameny a vytáhla si z přenosného chladicího boxu jeden energetický nápoj se steroidy. Které způsobovaly docela nepříjemné vedlejší účinky, jako byl úbytek mozkových buněk a samozřejmě také otupení smyslů a celkový útlum vnímání vnějších podnětů.
Bianca i Chryse si obě myslely, že Eulálie je něco neuvěřitelně velkého a pitomého, ale taky namakaného, a tyto tři vlastnosti v jediné osobě nikdy nečinily dobrotu a proto Biancu ani Chryse v životě nenapadlo podat jí test inteligence.


"Eulí, nechtěla bys mi zajít pro minerálku?" zeptala se Chryse, ale pak jí došlo, že mnohem jednodušší než vysvětlovat, jakou minerálku chce, kde ji má najít, proč to má udělat, co za to dostane, jak ji má otevřít a jakou silou ji má položit na stůl, aby se nerozbila, bude vzít si ji sama, i za cenu kazu na nehtech.
Takže se zvedla a vytáhla si z chladiče minerálku, pak se vrátila na své místo a rozhlédla se kolem.
Nacházeli se v kempu v oblasti runové plošiny. Široko daleko jediný strom, ale zato byl obrovský a v dálce se lesklo pět vysokých balvanů, keré měly představovat magické runy.


Eulálie se už začala nudit, a tak znovu začala bušit do svého boxovacího pytle. Nápoj jí dodal energie, takže se do něj pustila s ještě větší vervou než obvykle, mlátila ho, jako kdyby se na ní dopustil nějaké strašlivé křivdy, až se urval provaz, na kterém byl pytel zavěšený, a spadl na zem.
Eulálie se na to dívala, jako kdyby nevěřila vlastním očím a pak propukla v pláč. V hýsterický, neutuchající pláč. Biance i Chryse začínal lézt na nervy a obě se rozhodovaly, co dál dělat. Nebyl způsob, jak se jí zbavit - a navíc to byla kamarádka a to se nedělá.


Bianca vzdychla.
Do údolí se rozléhal žalostný vzlykot.