V zajetí vzpomínek

Hodně dní ještě proležela v posteli, nabírala sílu, protože se cítila jako troska. Pocit únavy postupně mizel. Ke Claře a Johnovi se chovala slušně, ale zůstal nějaký propastný odstup. Čtrnáct dnů uplynulo jako voda, dost často sedávala na balkoně a pozorovala lidi venku. Modřiny se vyhojily, žebra srostla, ale vrásky na duši zůstaly.
Začala psát, nebyl to deník, ani povídka, bylo to něco hodně neposatelného, čemu mohla říkat: Můj život. Usínala v posteli s vytrhaným bločkem a propiskou.
Ponásledovali jí noční můry, proubouzela se s křikem, často se zaměstnávala prací na nových poslaných překladech, nebo se jen tak válela po posteli a přemýšlela o životě. Návštěv moc neměla přehoupl se červen, začaly zrát červené jahody a zelenina a Clara i celé dny opečovávala svojí zahrádku. John často trávil dny na jiných statcích a vyšetřovala zvířata, často byl celé dny pryč.
Madison se od té doby neukázala, říkala si, že jí to pravděpodobně zakázala Clara, ale nevadilo jí to.

Uslyšela zaklepání na dveře. Zvedla hlavu a zamumlala něco co při troše nadhledu mohlo znít jako slušná odpověď.
Do místnosti strčil hlavu Sam. Nejistě zamrkala a čekal na reakci.
„Nazdar,“ prohodila a sesula ze sebe počítač.
„Jo zdravím, docela dlouho jsem tě neviděl. Jel jsem sem náhodou vyřídit s tvým tátou sklizně vína, Clara zuří, dalších pár hodin bych dolu nechodil. Je otázka času, kdy po sobě začnou házet talíře.“
Victorie se uchichla. „Díky za radu...“ odmlčela se. „Tři týdny jsme se neviděli.“
„Jo, je to tak, vypadáš mnohem líp.“
„No kdybys řekl opak, tak se z toho už asi sesypu, je to tu otrava, ale už jsem se docela zmátořila.“
„Mám pro tebe nabídku, třeba se toho chytneš,“ posadil se na postel vedle ní.
„No už si to nakousl, tak dopověz.“
„Jeden můj kamarád odjíždí na stáž do ciziny, potřeboval by na půl roku pohlídat byt. Tak mě napadlo, jestli netoužíš po vlastním bydlení ve městě. Nechce za to žádný peníze, což je vážně nejlepší...“
Victorie se zamyslela. „Je v tom nějaký háček? Kdybych se mohla nastěhovat?“
„Do týdne, háček to nemá...jestli myslíš, že chci na tebe ušít nějakou botu.“ usmál se.
Zamračila se a nervozně si podepřela bradu.
„Ale no tak,“ vzal jí za ruku. „trochu života do toho umírání.“
Nadechla se, ale nic neřekla.
Překotně si uvědomil dopad svých slov. „Promiň, já...no víš co...“
Přestal jí žmoulat ruku. „Nic jsem v pořádku.“ Postavila se. „Myslím, že to bude super, najdu si zaměstnání moje překlady jsou takhle po síti jen malá brigáda a z něčeho musím žít.“
Usmála se, i když to vypadalo hranně. „Nechceš se projet, nerada trávím čas sama.“
Nedokázal určit co jí táhne hlavou, najednou byla energická a vůdčí.
„Můžeme,“ dodal.
„Paráda,“ táhla ho z pokoje za ruku.

„Mami, tati, tady Sam vymyslel bezva věc,“ šťouchla do něj ramenem. Clara a Sam se zvedli od talíře polévky. Sam otevřel ústa, uličnicky na něj zamrkala.
„Sam mi dohodil na půl roku byt po svém kamarádovi ve městě, můžu se do týdne nastěhovat, no není to super!“
John upustil lžíci a opařil se polévkou. Clara nevěřícně civěla.
„Děkuji ti Same,“ práskla ho přes rameno.
„Já...víte...“ snažil se prolomit palčivé pohledy Victoriiných rodičů.
„Jistě že to chápou. Jedeme si vyjet ne? Tak nezdržuj!“
Bezelstně se usmála a vystrkala ho z místnosti, po cestě mu hodila boty a žďouchala do něj až na verandu.
„Potvoro,“ zaučel, když si nazouval boty.
„Já netvrdila nikdy opak, ale být tebou bych si teď dávala pozor, nevíš za jakým rohem na tebe bude čekat můj táta, aby tě rozsekal za to, že mu odvádíš jeho holčičku.“
„No to abych po tmě nevycházel.“ ucedil.
„Použila jsem tě jako záminku, nechtějí mě pouštět ven. Tak si říkám, jéé Sam, chtěli mi ho předhodit jako osobní stráž, ten je ták zodpovědný s tím mě ven určitě pustí...“ zvedla se od tkaniček na botě a hodila po něm klobouk.
„Jak víš že ten byt nebyla taky záminka?“ ozval se.
Zatuhla u dveří stáje, obešel jí a vítězoslavně se usmál. „Tak vidíš.“
Chtěla ho strčit dovnitř, ale uvolnil jí cestu. „Dámy vcházejí první.“
„Haha,“ prošla nakvašené do stájí.
„Dobře, tak ty nejsi dáma...to nezmění nic na tom, že já gentleman jsem.“ zazubil se.
„To byl skvělý vtip, víš kam bych tě nejradši poslala...?“ vyhrkla naštvaně.
„Do toho bytu, který ti chci dohodit?“ zeptal se medově.
„Ne!“
„Ale já klidně můžu jít...“ nastavil vážný výraz.
„Víš, jak nesnáším, když mě někdo drží v šachu, nebo když mám dluhy...“
„Vím a rád toho využívám, to už bych tě mohl i někam pozvat.“
„Ne, díky.“ hodila mu do náruče těžké sedlo a mezitím začala odvazovat hnědého hřebce.
„Ale vážně...zase si začínám všímát tvých předností...“ sjel jí pohledem.
Zpražila ho a něco zasupěla.
„Jsi tak...chytrá a vnímavá...“ zamrkal na ní po očku.
„A ty skvělý herec,“ dodala chladně.
„Počkej, ty mě přerušuješ! Jsi tak chytrá a vnímavá, máš skvělý smysl pro humor, dokážeš se do mě trefovat jako nikdo jiný a nesmím zapomenout na to, že bych měl být velice opatrný, jinak se na mě vrhneš a srazíš mě jednou ránou na lopatky.“
„To si piš,“ otočila se a chechtala se za zády.
„Nesměj se tomu, mám z tebe respekt.“ natočil k ní hlavu.
„Je oprávněný,“ dodala. „Tak si dávej pozor.“
Zachechtala se a rozběhla se i s hřebcem ven, přimáčkl se k boxu jinak by ho rozšrotovala.

„Victorie, počkej.“ zavolal John z kuchyně.
Ztuhla na schodech. Tak proklouznout se mi nepovedlo. Sklonila hlavu a doplouhala se za rodiči.
„Myslíme si, že bys nám mohla dát nějaké bližší informace ke svému ohlášení.“
„Dobře...ehm...za týden se stěhuju.“ otočila se k odchodu.
„Victorie!“ ozvala se Clara.
Neochotně se otočila. „Kam?“
„Byt Samova kamaráda.“
„Proč?“ pokračovala Clara.
„Odjíždí na půl roku.“
„Proč se chceš odtěhovat?“
„Nesnáším tyhle výslechy.“ zavrtěla hlavou. „Je mi šestadvacet, tak si to laskavě uvědomte.“
„Přeji hezký zbytek dne.“ uklonila se a vysekla hlubokou úklonu. „Děkuji velice.“
S těmito slovy se odporoučela nahoru.
Měla jiné starosti než řešit komu se její chování líbí a komu ne. Zase ta stará Victorie, konečně se poznávám zahučela. Hlavou jí vrtala Samova slova, najdi důvod, proč chceš žít...
Uznala, že odpověď: Chci štvát lidi. Není ta nejlepší.
A právě teď měla chuť najít něco lepšího.