MALINOVÉ LÉTO - 5, 6, 7

*** 5. díl ***
Kristián Jelen sledoval plynoucí řeku, která se ztrácela ve vodopádu asi padesát metrů daleko a říkal si: Vše plyne jako tato voda. Kristián Jelen byl totiž tím typem neuznaného filosofa, jehož klišé překračovalo hranici snesitelnosti. Když mu byly dva týdny a měl být obřezán, matka na jeho hlavu vrhla zvláštní kletbu, která spočívala v tom, že kdykoli se snažil ostříhat si vlasy, porostly mu přes noc tak, že se nejen vrátily do své původní délky, ale přerostly ji ještě o nějakých pár decimetrů. Proto délka jeho vlasů nyní činila několik metrů a proto si je svazoval do podivuhodných uzlíků, které proplétal mašličkami, modrými, růžovými a žlutými, a tyto copánky svazoval do ještě větších copánků, které svazoval do tlustých copů, které nakonec stáhnul gumičkou s obrovskou oranžovou mašlí. Na svých vlasech si převelice zakládal a když se mu někdo kvůli nim posmíval a poškleboval, byla to voda na jeho umělecký mlýn a výsledkem bylo, že tvořil ještě zuřivěji než obvykle.
Proto se mu už nikdo neodvažoval posmívat.
Porozhlédl se kolem sebe a napadlo ho: Musím na východ.
"Musím na východ," řekl svým společníkům, kteří si zrovna opodál opékali špekáčky a vyprávěli si hrůzostrašné příběhy.
Nejmenší, ale pravděpodobně nejchytřejší z nich, jménem Luboš, kterému nemohlo být víc než jedenáct let, ukázal směrem k vodopádu a řekl: "Tím směrem je východ."
"Jak to víš?" užasl jeho společník Erik.
Luboš se významně odmlčel a ukázal na opačnou stranu od východu. "Protože tam je západ," řekl obřadně. Erik se tomuto tvrzení podivil a pak ho zaujal jeho špekáček, který byl tou dobou již hotový. Sejmul ho tedy z bambusové tyče a položil si ho na chléb. Erik byl velice vysoký, štíhlý muž s tmavýma očima. Jeho naprosto nezpracovatelné vlasy byly černé a rty úzké a celkové působil stylem ošlehaného, uvědomělého mladého muže. Nosil kožený klobouk, ale jen občas, a d sebe i od ostatních vyžadoval nejlepší výkony. Na vrcholu jeho hodnotového žebříčku se hrdě tyčila zásadovost a hned pod ní, ruku v ruce, důstojnost.
Poslední osobou, která tam s nimi byla, byla Diva. Diva bylo děvče celkově nenáročné, akorát nikdo nikdy neviděl její oči. Měla totiž ofinu až do poloviny nosu, tak hustou, že byla absolutně neproniknutelná, a pro všechny kolem bylo první životní záhadou, jak je možné, že Diva vidí.
"Má radar, to je jasný," říkal Luboš, "jako netopejr." Tato pravda se brzy zažila a tak byla brána jako oficiální, i když se objevily i jiné teorie. Kristián si sám pro sebe pomyslel: Kdo vidí srdcem, nepotřebuje oči, a považoval Divu za anděla, ale nikdy se jí s touto myšlenkou nesvěřil. Zajímavé bylo, že se na to nikdy nikdo nezeptal samotné Divy, což by byla asi nejjednoduší varianta, ale jelikož to nikdo neudělal, Diva se na toto téma taky nikdy nevyjádřila. Diva nikdy neříkala nic sama od sebe. Otázkou bylo, jestli proto, že byla tak inteligentní, nebo proto, že byla tak hloupá. Na to se jí taky nikdo nikdy nezeptal, a proto se můžeme jen dohadovat.
"Chceš taky špekáček?" zeptal se Divy Erik. Zadíval se do jejích tmavě hnědých vlasů, které byly rovné, jako kdyby je vyžehlila, ačkoli to nikdy nedělala, a hlavou mu problesklo pár mlhavých vzpomínek, ze kterých se mu roztlouklo srdce rychleji, a bolest na hrudi, když se je snažil ještě na chvíli udržet v hlavě.
Když se mu konečně rozplynula, všiml si, že na něj Diva civí. - Tedy, byla otočeným jeho směrem a zjevně na něco čekala.
"Cože?"
"Podáš mi chleba? Prosím?"
"Jo, jo, jasně..." hodil po ní krajíc a zase se zamyslel.


Musím na východ, říkal si už zase Kristián Jelen a zíral na plynoucí řeku. Ušel pár desítek metrů, až k hraně skály, ze které se tříštila voda, a spatřil, že u břehu jsou lidé. Vzrušením poskočil, pak se porozhlédl po údolí a snažil se zjistit podrobnosti.
Měli roztáhnutou deku a piknikový košík, na dece ležel zavalitý muž, spíš chlapec, a těžce oddychoval, vedle deky klečela malá, drobounká dívenka, rovná jako konferenční stolek, a blízko vody ležel pobledlý dlouhán. Malá dívenka - a my už víme, že to byla Líza - zrovna pískala: "Proboha, je mrtvej, je mrtvej, co budeme dělat?"
A kluk na dece - o němž víme, že to byl Kvido - se ani nehnul, jen zamumlal: "Drž hubu, přemýšlím."
Kristián šílel. Vstal, problesklo mu hlavou
Vraždu spáchali,
výčitek nedbali,
prostě ho zabili,
brutálně vraždili
a běžel zpátky ke svým přátelům. Přitom se mu uvolnila stuha, jelikož neměl ve zvyku běhat rychle, a copánky za ním roztomile vlály, dlouhé minimálně tři metry. Když doběhl k ohni, vyhrkl:
"Jsou tam lidé!"
Nastal všeobecný povyk.
Luboš vstal, všichni tři se o překot začali ptát:
"A kdo, kdo, Kristiáne? Kdo je tam?" a běželi k okraji.
Marně se je Kristián snažil zastavit: "Počkejte! Jsou to vrahové! Jsou to vrahové!"


Mezitím se u vodopádu odehrávalo něco úplně jiného. Zatímco Líza žalostně kňučela nad ztrátou kamaráda a Kvido ležel ve výčtikách na dece, Marcel se začal ztrácet před očima. Nejdřív to začalo tak, že byl ještě bledší, než předtím, čehož si Líza nevšimla. Pak začal průhlednět, asi jako želé, přecházel v jemný vzduch, a toho si všimla už i Líza, která měla oči plné slz. Nejdřív zbledla, když si uvědomila, že by klidně mohla Marcelem protáhnout ruku, kdyby chtěla, pak začala koktat, až ze sebe dostala ucelené "K - K - Kvido?"
Kvido se chytil za hlavu, vstal. "Co je zase?" Pak upřel pohled na mizejícího Marcela a šílel: "Cos to udělala?" Líza vzhlédla a nemohla uvěřit vlastním uším.
Mezitím zmizel Marcel docela.
Zklamání z jeho smrti teď úplně vytlačil údiv nad jeho zmizením.
Kvido nečekal a začal Líze promlouvat do duše: "Vidíš, všechno se nám to jen zdálo. Díkybohu, byl to jenom sen." Pak se začal nervózně smát a dodal: "Aby někdo zemřel po půlminutě pod vodou? Hloupost," dodal a začal se přesvědčovat o tom samém.


Mezitím už k jejich skupině po srázu doběhli i Luboš, Diva, Erik a za nimi Kristián.
"Jsou to vrahové, vrahové!" ječel Kristián hystericky.
"Snad nebude tak zle," promluvil Luboš. "Co se tady stalo?"
Jen Erik s Divou poznali své spolužáky.
"Kvido! Lízo!" pozdravila je Diva a běžela Líze dát pusu na tvář. Ta jí pozdrav opětovala, i když ne tak spontánně, a pozdravila i Erika. Další dva, kteří tam s nimi byli, nepoznávala. Jeden z nich musel mít tak osm let a ten druhý měl velice zvláštní, extravagantní účes.
Erik si uvědomil, jak nespolečensky se zachoval, a řekl: "Tohle je Líza, naše společná spolužačka, a Kvido, taktéž náš spolužák, a tohleto je... Kristián... a Luboš."
Luboš všechny přítomné pozdravil a přidal ještě Jsem rád, že vás poznávám, Kristián na ně vraštil oko a Kevin s Lízou naprázdno polkli. Nebyli v nejzáviděníhodnější situaci.
"Jsou to vrahové," řekl po chvíli trapného ticha Kristián.
"A koho jsme zabili?" znervózněl Kvido.
"Toho! Toho hubeného. Co tu byl."
"Nikdo tu nebyl, a nikdo tu ani není," odpověděl Kvido.
"Shodili jste ho do řeky?" zeptal se Kristián a šel prohledat tůňku, která byla úplně průzračná - a kromě vody taky úplně prázdná.
"Ale koho?" dělal Kvido hloupého.
"No toho!" vykřikl Kristián a všem okolo už to začínalo připadat jednotvárné.
"Kristiáne Jelene," vložil se do rozhovoru Luboš, "přestaň takto nepodloženě obviňovat naše nové přátele."
Všichni moudrou Lubošovu řeč uvítali.
"A nyní vás zvu na obložené chlebíčky," prolomila rozpačité ticho Líza a začala z piknikového koše vytahovat jeden balíček za druhým.

*** 6. díl ***
Blížila jsem se ke třem postavám a začala v nich rozpoznávat své tři spolužačky Chryse, Biancu a Eulálii a už jsem se zase upřímně začala děsit, co se stalo, protože Eulálie hrozně nahlas křičela. Bylo to slyšet přes celé údolí, velké jako letiště, Eulálie naříkala, žalostně štkala, už se téměř utišovala, až se její tiché kňučení ztratilo v dalším, obrovském záchvatu pláče, který bylještě divočejší než ten předchozí.
Přišla jsem až k nim a musela jsem si zakrýt uši, aby se mi nepoškodil sluch. Mezitím mě zaregistrovaly i Chryse s Biancou, a když jsem oběma lokty mávla k Eulálii, abych se alespoň náznakově dozvěděla, co se stalo, Bianca mávla k Eulálii a k boxerskému pytli, který ležel na zemi. Nepochopila jsem vůbec nic, ale netoužila jsem po tom pátrat, jelikož to za pár minut bude minulostí.
Chryse vzdychla, přestala si chránit sluch, jelikož záchvat tentokrát ustával, a běžela k přenosnému mrazáku, vytáhla malé množství bílého prášku zabaleného v igelitu, nasypala si ho na hřbet ruky a nabídla Eulálii.
Eulálie, stále ještě štkajíce, vdechla nosem několik zrnek, a když se jí rozšířily zorničky, udělala totéž se zbytkem.
Pláč ustal.
V údolí se rozhostilo ticho.


Michal Šnek dojídal poslední banán. Všechny tři jeho společnice ležely na trávě u jezírka a odpočívaly. Všechny se dívaly do korun stromů a sledovaly, jak se větvoví houpe ve větru. Proto nikdo z nich neviděl, jak Olive v jednu chvíli zazářily oči jako světla od auta, párkrát zablikaly a hned zase zhasly do normální podoby.
S Olive se v tu chvíli dělo něco zvláštního. A hned jak zase mohla mluvit, vyhrkla: "Musíme je najít!"
Michal Šnek pomaličku dojedl svůj banán a pak se zeptal: "Jsme vprostřed pralesa. Koho bys asi tak chtěla najít?" Mluvil pomalu, jako ke starým, popleteným lidem, kteří už to nemají v hlavě zcela v pořádku.
Olive sebou švihla a rychle vstala. Dovolovalo jí to neuvěřitelně silné, pružné tělo, vytvarované nekonečnými hodinami strávenými basketem a posliováním. Olive byla sexy.
"Musím je najít," řekla a podívala se na ostatní.
Teď už vstávaly i Michio s Danielou. "Jen nám řekni, koho!"
Opověděla: "Nevím, já nevím, ale jsou tu někde blízko."
"Jdeme s tebou," rozhodla Michio. Pak se otočila k Michalovi. "Jdeš s námi, nebo tu počkáš, až zemřeš?"
Michal Šnek pohlédl na své drahé hodinky a řekl: "Jestli odejdete beze mě, zemřete spíš vy. Tři ženy bez jakékoli známky smyslu pro orientaci..."
Olive s Michio už odcházely. Daniela poznamenala: "Jsi kokot," a rozběhla se za nimi.


Bylo těsně před západem slunce. Úzkou skulinou mezi stromy šlo vidět, jak se každou chvíli vpije do horizontu. Toho si všiml Kuba, který byl pro tuto chvíli dokonale šťastný.
Sledoval žhnoucí kotouč a měl v náručí nádhernou kočku.
"Pořád je ti zima?" zeptal se.
"Hm," souhlasila Lola.
Zvedl ji v náručí, což je překvapilo oba. Ale aby nebyl tak smělý, položil ji na deku a posadil se vedle ní, a nevěděl, co má dělat.
Políbit ji?
Ležela tak bezvládně, a přitom se na něj dívala, a čekala, co udělá.
Neměl čas jakkoli se rozhodnout, zašustilo za nimi listí a z houští se vynořily tři postavy, a důvtipný čtenář si jistě domyslí, kdo to byl.
"Našla jsem vás!" pochlubila se Olive.
Lola vstala.
"Olive! Michio! Dano!" pozdravila je všechny a najednou je objala. Jakub stěží skrýval své rozhořčení nad narušiteli jejich klidu, a své rozpaky, a proto stál beze slova opodál.
"Kde jste se tu vzali?" přešla k základní otázce Michio.


Pláž, příboj.
Na suchém písku sedí dvě nachlup stejné postavy sledující západ slunce. Vetché ruce si ohřívají nad ohněm, a cosi spolu současně drmolí rychlým jazykem.
"Tyvogó, vofko, vofko, semtohrál, tagto tambylo nxt levla onmě normál zabilmu řikámsidebil, sidebil, taklemě exnout aon nesem tykkt jsi kkt a jánesemkkt debile!" drmolil první z nich a drtil přitom pěstí písek. Jmenoval se Moyec.
"Semtoaspoň, kkt, řekadminovi aleon! Aleon! Omiřegže sena mevysere! Kktvole," odvětil jeho bratr. Ten se jmenoval Cloioel a žádný z nich se od toho druhého neoodělil ani na chvíli. Pravděpodobně proto, že byli siamští bratři, a vzhledem k okolnostem by to šlo docela těžko.
Sledovali západ slunce a Moyec občas prohodil něco jako: "Tvole je jag sbijáku!" a Cloioel přisvědčil: "Zjazňež."

*** 7. díl ***
Michal Šnek nahlas vzdychl a vstal. Skopl slupku od banánu do tůňky a podíval se na hodinky. Bylo půl osmé.
Zapnul svou automatickou GPS navigaci, a do vyhledávání zadal jméno Agáta Kovářková. V hodinkách zachrastilo a brzy se ukázal správný směr. Směr do nejhlubší části pralesa. Šnek se otřásl a šel přesně ukazovaným směrem. Každou chvíli se přitom díval na hodinky, jestli míří správně.


Kristián Jelen pojedl obložený chlebíček a zálibně si přitom prohlížel Lízu, která, dle jeho názoru, měla perfektní postavu. Jakmile ale promluvila, jeho veškerý zájem opadl, protože byla oduševnělá asi tolik co jeho těžítko na dopisy, kterému říkal Ibrahim.
"Pohleďte na ten nádherný západ slunce," zasnila se.
"A na jaký?" zeptal se Kvido. "Všude kolem nás jsou buď skály, nebo prales."
Líza se začervenala a doufala, že ji nikdo neslyšel, ale všichni na ni zírali jako na blázna.
"Západ slunce můžeme vidět i srdcem," pokusil se napravit situaci Kristián a částečně se mu to povedlo - všichni se začali bavit mezi sebou, ale poněkud nervózně, a ne zrovna nenuceně.
Po večeři si Luboš stoupl na kámen a začal se svým pravidelným proslovem.
"Přátelé," oslovil přítomné, "v této nejisté době, kdy jsme se objevili na místě zcela neznámém, a nikdo z nás netuší, jak jsme se sem dostali, musíme držet pohromadě. Možná budeme muset založit osady a rodiny, abychom na tomto místě udrželi život a vytvořili možnost dalších generací. Vracíme se k osvědčeným, primitivním metodám, jako je dělba práce mezi muže a ženy, a kdo s naším rozhodnutím nesouhlasí, nechť neprodleně odejde. Musíme založit ústřední tábor a přijímat další zbloudilce, neboť věřím, že je nás tu více než nás šest. Děkuji."
Všichni se po sobě podívali a Líza plakala. "Já nechci umřít," kňučela a sesunula se Erikovi na hruď. Ten, zaskočený a překvapený, jal se ji zlehka hladit po ramenou a chvíli šeptal: "Nonono, bude dobře," a když se Líza ne a ne utišit, podal ji Kvidovi. Se zadostiučiněním přitom sledoval Divin děsivý vražedný výraz, ve kterém se míchala žárlivost, závist a nenávist k Líze (tedy doufal, že to bylo k Líze), i když jí neviděl do očí, ale o to víc vnímal spodní část jejího obličeje.
Zvláštní, řekl si.
Erik netušil, co žene muže k tomu, aby se ženili. Nikdy to nechápal. Udělat závazek na celý život jenom kvůli tomu, že se mu s někým dobře spí, mu připadalo pošetilé.
Ani kvůli dokonalému sexu by to nedělal. Vždyť tak úžasný to zas není. Rozhodně to není lepší než kniha u krbu v jeho srubu, když přitom popíjel whisky.
Ale tahle Diva, sakra. Rozhodně nebyla úplně normální. Nikdo nikdy neviděl její oči. A navíc byla skoro stejně vysoká jako on. Zkrátka byla na dobré cestě k tomu, aby se jí bál. Ale nějakým neznámým způsobem ho přitahovala.
Diva svůj obličej otočila přímo směrem k němu.
Okamžitě odvrátil pohled.


"Takže, vy jste tu taky," poznamenala jsem zamyšleně.
Chryse se zamyslela a pak odpověděla: "Potkaly jsme se asi za půl minuty. Ležely jsme tak sto metrů od sebe."
"A ona?" kývla jsem hlavou k Eulálii. Ta teď seděla, opřená o strom, a brblala si: "Mléko, voda, med. Mléko... nejlépe kravské, bů. Bů, odstředěné. Bů, polotučné. Bů, plnotučné..."
Chryse pokrčila rameny. "Ta je vždycky všude," prohlásila.
Bianca stála a dívala se na nás. Pak vzhlédla k nebi a zaječela neslušný výraz.
"Co je?" zděšeně jsme se otočily. Eulálie si ničeho ani nevšimla. "Bů, voda v mléku je. Bů, voda v mléku není. Bů..."
"Co se stalo?" zeptala se Chryse.
"Slunce, stála jsem na slunci," a uskočila do stínu pod strom.
"Aha," vydechla Chryse a otočila se zpátky ke mně. Zavrtěla hlavou. "Díkybohu že jsi tady," zašeptala, "jsou tu se mnou samí psychopati. Ale už jsme dvě na dvě, vyrovnaly jsme skóre."
Jako na zavolanou se ze stejného místa, jako před chvílí já, vynořila postava a mířila k nám.
"Vypdá to, že brzy někdo z našich dvou stran posílí skóre," prohodila jsem směrem k Chryse a ta se zahihňala. Čím blíže postava postupovala, tím byla zřetelnější jeho atletická postava, pěkná, výrazná tepna na krku a stříbrné hodinky, na které se každou chvíli díval. Počkali jsme ještě pár vteřin a bylo nezvratně jisté, že před námi sedí Michal Šnek.
"Ahoj!" pozdravila jsem nejistě. "Zase se vidíme!"
Vrhl na mě pohled, který mohl znamenat cokoli, a otočil se ke Chryse. "Jsem sir Victor Caleb," uklonil se a políbil Chryse ruku.
"Tři dva pro nás," rozplývala se Chryse. Pomyslela jsem si své a šla si sednout k Biance. Kromě její posedlosti bílou barvou své kůže mi Bianca vůbec nevadila, naopak. Měla jsem ji moc ráda, což jsem nemohla říct o Michalovi, který mi pomalu začínal vadit, i když mi pohled stále ještě sjížděl k jeho dokonalé tepně na krku.
Michal a Chryse si k nám přišli sednout.
"To je nějaký tábor enormně sexy koček?" zeptal se, když se podíval na mě a na Chryse.
Chryse se zarděla a pohlédla na mě. Mě to neobměkčilo.
"Jo. Ale chápeš, že teď jsi narušitel?" zeptala jsem se, a snažila se, aby to znělo jízlivě. Slovní potyčky mi nikdy nešly a bojovat proti někomu s tak úžasnou krční tepnou šlo jen tězko.
"Tak to se fakt omlouvám. Ale kdo by vás pak obdivoval?"
"Nikdo, v tom je ta nádhera," ozvala se Bianca. Musela jsem se usmát.
"Tak promiňte, že jsem vyrušil," začal se červenat Michal.
"Co se dá dělat, když už jsi tady," řekla Bianca a překulila se na druhý bok.
Slunce zapadalo. Jeho ruhá polovina se už vpila do horizontu. Zbývala hodina, než bude úplná tma.
"Brzo bude zima," poznamenala Chryse. "Pojďme zapálit oheň!"
"Bez zápalek?" zeptal se Michal.
"Hahá, ty nevíš, co umí naše přítelkyně Bianca," zasmála se Chryse a šťouchla jemně do Biancy. Bianca se posadila a vrhla na nás tři naštvaný pohled.
"Co za to?" zaútočila. "Zatímco jsem stála na slunci, nikdo z vás se ani neobtěžoval mi to říct. Víte, co se mohlo stát? Mohla jsem se opálit! A pak sem přijde tenhle...," mávla rukou k Michalovi, "a naruší náš klid. A já mu teď budu dělat oheň, aby mu celou noc bylo hezky teplo, že."
Já a Chryse jsme si vyměnily znepokojené pohledy a začaly Biancu přesvědčovat, ať nám pomůže.
"Prosím, udělej to pro nás," škemrala Chryse.
"Umrzneme!" varovala jsem ji.
Bianca se zaškaredila a mávla křečovitě rukama k místu asi dva metry od nás, ze kterého náhle začaly šlehat plameny. Pak se na nás šťastně usmála, na mě s Chryse, na naprosto zděšeného Michala, který si nijak nemohl vysvětlit, proč země mezi námi najednou vzplála, pak se Bianca otočila a šla ke kmenu stromu, aby si tam lehla a pozorovala poslední kousky světlé oblohy, zatímco my jsme si udělaly místo u ohně a nechaly stát překvapeného Michala s vytřeštěnýma očima nad námi.