Musíš vstát a jít

2. Loučení s mým dosavadním životem

Když se po kafi začali rozcházet hosté, konečně jsem se vzmohla a prošla naším domem. Zahlídla jsem tátu, jak sedí na schodech do podkroví. Katka tam byla s ním a držela ho za ruku. Táta koukal nepřítomně a zdál se docela zlomený. Těch devatenáct let, co byli naši spolu se prostě nedá vymazat, zdá se. I když se rozhodl poslední tři roky žít se svou přítelkyní, která je jen o šest let starší než já.
Nikdy jsem mu to neopustila. Považovala jsem mámu s tátou za bezvadný pár. Skoro se nehádali a smáli se. Nikdy jsem si nevšimla, že by jejich manželství procházelo krizí. Takže, když přišel táta s tím, že se stěhuje a že se zamiloval do jiné ženy, mladý holky, myslela jsem, že to neunesu.
Nechtěla jsem s ním už nic mít. Moje ideály o šťastné rodince skončily.
„Adél,“ vylekala jsem se. Jana stála za mnou. „Už taky půjdeme.“
„Už?“ vypadlo ze mě. Nechtěla jsem tu být s těma dvěma osamotě.
„Je čas,“ zašeptala a znovu mě objala.
Pak ke mě přistoupil Gábin táta, Martin a taky mě objal. Jen lehce a krátce. „Hlavu vzhůru Potápnice!“ Usmál se a prohrábl mi rozpuštěné vlasy. Kdysi nás s Gabčou učil plavat a já se často topila. Odtud ta přezdívka.
„Gábina na tebe čeká venku na vašem místě,“ usmála se Jana. „Kdybys cokoliv potřebovala, tak nám klidně zavolej nebo přijeď. Vlaky sem jezdí docela často.“
„Bude se mi stýskat,“ kuňkla jsem.
„To nám taky,“ Jana mě pohladila po tváři a pak pomalu odešli. Zavřeli za sebou dveře a najednou bylo v domě nezvyklé ticho. A smutno.
Loudavým krokem jsem zamířila k naší třešni. Zaklonila jsem hlavu, abych viděla až na vrchol a zahlídla Gabču, jak sedí na jedné z větví. Vylezla jsem za ní nahoru. Možná už naposled. Seděli jsme zády k sobě, opřené o kmen.
„Prý už je čas,“ zamručela.
„Taky jsem slyšela,“ přisvědčila jsem, jako by se nejednalo o loučení.
„Prý se ve velkoměstech dějou hrozný věci.“
„I to se ke mě doneslo,“ můj hlas zněl už lehce přiškrceně.
„A není tam tolik vysokých stromů, na který bys mohla lézt a trucovat.“
„Já vím.“
„A už vůbec tam nejsou tak dobrý kámošky jako jsem já,“ vzlykla.
„To bez pochyby,“ zašeptala jsem.
„Tak víš co? Já ti něco slíbím. Až dodělám ten zatracenej gympl, tak půjdu na vysokou tam za tebou.“
„To je jasný. Určitě si vybereš, co tě bude bavit. Vysokých je tam dost.“
„No vidíš a je to jenom rok a něco. To přežijeme,“ přesvědčovala samu sebe.
„Bude to taková zkouška, co naše přátelství vydrží,“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl bezstarostně. „A my nejsme žádný béčka, ne?“
„Jasně že ne!“ Souhlasila zuřivě.
„Kdybys věděla, jak moc se mi tam nechce,“ vzdychla jsem ukňouraně.
„Ale ta jeho není od pohledu špatná,“ namítla opatrně Gábina.
„O to přeci nejde Gábi,“ opřu si hlavu o strom a zavřu oči. „Tři roky sem jezdil jen na svátky, přivez mi dárky a zase odjel tam za ní. Sotva jsem si řekli kloudnou větu a teď s ním mám bydlet? V jednom bytě?“
„Třeba si k sobě zase najdete cestu.“
Zlomyslně jsem se zasmála, vyznělo to skoro jako skřek. „Nesnáším ho. Naše cesta už prostě zarostla neprostupným trním.“
„Vzpomeň na Šípkovou Růženku. Princ si taky vysekal cestu mezi trnitými růžemi.“
„To mi chceš namluvit, že táta je Šípková Růženka?“ Zeptala jsem se s notnou dávkou sarkasmu.
„Adélo!“ Uslyšela jsem hlas „Růženky“ někde ze zdola. Měla hluboký trochu nakřáplý hlas.
„Už mě volá,“ vzdychla jsem a pomalu lezla dolů.
Byla to chvilinka, kdy mi noha podjela po kluzké větvi a já už se nestačila pořádně chytnout. Ruka se mi vysmekla a korunu třešně jsem viděla už jen mlhavě.
„Adél!“ Slyšela jsem hysterický výkřik kamarádky, která to všechno sledovala.
S těžkým žuchnutím jsem dopadla na rašící trávu, takže na nic měkkého. Před očima se mi na chvilku natáhlo černé plátno a já se nemohla nadechnout.
„Ježíš prober se!“ Někdo se mnou třásl. „Adél! Adélo!“ Frenetický hlas se mě snažil probrat k vědomí.
„Páni,“ Zasýpala jsem slabě a snažila se popadnout vyražený dech. Trochu mi to připomínalo, jako bych spolkla píšťalku.
„Vstávej,“ snažila se mě přimět Gábina. „Řekni, že nemáš nic zlomenýho!“
„Páni,“ zopakovala jsem. „Nemůžu...popadnout..dech.“
„Bože,“ zafuněla Gabča a začala mě mlátit do zad.
„Au!“ Podívala jsem se po ní ublíženě.
„Lepší?“
Přikývla jsem, i když jsem se tak necítila.
„Adélo! Kde jsi!“ Táta nejspíš netrpělivě čekal na dvoře, až se ozvu.
„Už jdeme!“ Zařvala Gábina v odpověď. „Můžeš vstát, že jo?“ Obrátila se na mě a starostlivě mi pomáhala na nohy.
„Tohle se mi ještě nestalo, abych z něj spadla,“ prohlásila jsem a přejela rukou po drsném kmeni. „Asi mi chtěl dát najevo, že se mu vůbec nelíbí, že odjíždím.“
„No jasně,“ zamumlala ironicky Gábina. „Tak já mám starost, abys neměla zlomený záda nebo něco a ty se staráš o strom.“
„Tak pojď,“ zašeptala jsem a vydala se pomalu dolů na dvůr.
Táta seděl na hnědé lavičce u domu. „Měla by sis jít sbalit.“ Letmo na mě pohlédl, ale pak se jeho pohled ke mě vrátil. „Co se ti stalo?“
„Jo tohle,“ přejela jsem rukou po špinavých kalhotách. „Uklouzla jsem.“ Zalhala jsem.
„Tak já už taky půjdu,“ špitla Gábina a když jsem se na ní obrátila, měla v očích slzy.
„Já se ozvu,“ slíbila jsem jí, taky celá na měkko. Pevně jsme se objaly a já poznala, že už brečí naplno. Rychle se odvrátila, když jsem jí pustila.
„Ahoj,“ špitla nezvykle tiše. „Naschle.“ A zmizela na silnici.
„Budeš mi chybět,“ zašeptala jsem, aby mě ani táta neslyšel a rozeběhla jsem se k sobě do pokoje. Rychle jsem otočila klíčem, aby mě nikdo nerušil a plácla s sebou na postel. Bylo mi upřímně jedno, jestli budou zamazané peřiny. To bude trápit nového majitele domku.
U postele se povalovala černé taška a dva velikánské, už zavřené, kufry. Další ležel vedle a čekal až do něj nahážu zbytek věcí. Na stole stály vyrovnané knihy a vedle nich fotoalba. Moje empétrojka ležela na nočním stolku. Natáhla jsem se pro ni a hned ji odhodila na postel. Neměla jsem ani náladu na písničky.
Když jsem se později oblékla do čistých džínsů a černé mikiny, byla jsem připravená odejít. Všechno jsem měla sbalené ve třech kufrech, jedné sportovní tašce a batohu. Rozhlédla jsem se po pokoji a došla stáhnout žaluzie, aby všichni věděli, že sem už sluníčko nikdy nezasvítí. Stejně jako máma, odešlo z mého života.
Sebrala jsem empétrojku a konečně nasadila sluchátka do uší. Pustila jsem si šílenou změť basů a elektrických kytar, abych tak bojovala proti tichu. Hodila jsem tašku na rameno a popadla batoh. Rozhodně jsem zamířila ke dveřím, když mě něco v periferním viděním zarazilo. Na parapetu v bílém květináčku byla zasazená zelená kytička z drobných lístků. V zemi zapíchnuté vykukovalo dřevěné červené srdíčko. Natáhla jsem po kytce ruku a vzala si jí. Jak bych na ní mohla zapomenout?
Sešla jsem dolů a táta pochopil, že jsem sbalená a došel pro má zavazadla. Všechno jsme naskládali do jeho velkého kufru. Bez jediného slova jsem nastoupila na zadní sedadlo a sklopila pohled na květinu. Byla to mámina práce. Květináč sama natírala, květinu zasadila a srdíčko vyrobila. Dala mi to nedávno, jen tak pro radost. Neměla jsem ani svátek, ani narozeniny. Byl to pravý dárek z lásky.
Táta vycouval a vyjel z příjezdové cesty na silnici. Projel bezmála celou vesnici a všichni, kdo byli venku se za námi podívali. Gábina dokonce vyběhla ze vrat i se svým psíkem a běžela dokud jsme jí neztratili z očí. Možná běžela i potom, už byla taková, nerada se vzdávala.
Už se stmívalo, když jsem zahlédla město, osvětlené tisícovkou světel. Jemný opar mlhy se snášel nad ním a světla se zdála rozostřená. V očích se mi objevily nové slzy, které se mi podařilo rychle rozehnat. Tohle se zdálo definitivní.