Musíš vstát a jít

4. Všichni všechno vědí?

Za protivného zvonění budíku jsem se vypotácela z pokoje a poslepu došla do kuchyně. Cestou jsem si připomínala, kde to jsem, kam mám jít a co se mnou asi bude dál.
Táta seděl za stolem a popíjel kávu. Noviny měl rozložené na stole, ale koukal mimo, do prázdna. Když zaslechl mé kroky, vzhlédl a začal je sklízet ze stolu.
„Dobré ráno,“ pozdravil a odkašlal si. „Vezmi si na co máš chuť.“
„Jasně,“ zabručela jsem a přelítla očima po stole, který nabízel čerstvé pečivo, plátkový sýr, šunku, marmeládu a další dobroty. Nakonec jsem sáhla po bílém jogurtu, protože byl bez chuti a já neměla na jídlo ani pomyšlení.
„V konvici je černý čaj,“ podával mi čistý hrníček.
„Díky,“ nalila jsem si a napila se.
„Ahoj Adél,“ Katka se objevila ve dveřích, na sobě měla sukni a halenku. Ve spěchu si zapínala sáčko. „Už musím běžet Pavle,“ sklonila se nad tátu a dala mu pusu na tvář, nejspíš to přede mnou nechtěla přehánět s tou jejich láskou.
„Tak se měj a zavoláme si, jo?“ Usmál se táta.
„Držím ti palce,“ usmála se na mě. Přešla jsem to a podívala se stranou. Pozvedla jsem hrníček a pořádně se napila.
„No pozdravit jsi mohla,“ zvedl se táta a než jsem mohla něco namítnout zmizel v obýváku. Slyšela jsem, jak uvádí rozkládací gauč do původního stavu.
„Ts,“ odfrkla jsem si.
Když za čtvrt hodiny nakoukl do kuchyně a zjistil, jak tam pořád sedím a žmoulám nepřítomně hrneček s čajem, zarazil se a opřel o futra dveří. Nevšimla jsem si ho, teda ne hned. Vzpomínala jsem na naše snídaně s mámou. Hrála u toho veselá hudba a máma si na známé písničky zpívala. Tady byla kuchyň bílá, ale tam u nás hrála všemi barvami. Jedna stěna zelená, druhá žlutá na třetí byla výrazná tapeta s motivem orchidejí. Teplé tmavé dřevo nábytku tomu dodávalo atmosféru rodiny.
Aniž bych si to uvědomila, stekla mi po tváři slza a za ní další.
„Adél,“ oslovil mě měkce táta. Vzhlédla jsem a nesnažila jsem se skrýt svoje emoce. Bylo by to k ničemu, už mě stejně viděl a navíc mě přepadla divná apatie. Všechno už mi bylo jedno. Doslova. Co se stane s mým životem, mě přestalo od máminy smrti zajímat.
„Je to tu tak,“ hledala jsem správná slova, jak vyjádřit můj pocit. „Cizí.“
Stál a mlčky na mě koukal.
„Nejsem na to zvyklá,“ vrtěla jsem hlavou.
„Mě je to všechno moc líto,“ zašeptal.
„To by také mělo,“ zvýšila jsem hlas. „Je to všechno tvoje vina! Kdybys zůstal s námi, máma by určitě ještě žila!“
„Ne to ne, Adélo, to neříkej,“ zavrtěl hlavou.
„Proč? Je to tak!“
„Potřebuješ najít viníka toho všeho, ale já za to přeci nemůžu. Nemůže za to nikdo. Byla to nehoda.“
„Ne máma byla vždycky opatrná! Nikdy by se jí nic takového nemohlo stát,“ hlas se mi zlomil pod dalším přívalem slz a vzlyků.
„Nehody se stávají, Adí, dnes a denně na celém světě a nikdo to nemůže ovlivnit. Stávají se i lidem, co jsou opatrní. Je to souhra náhod. Člověk se ocitne na nesprávném místě v nesprávný čas a všechno hraje proti němu. Stane se to a nikdo za to nemůže.“
Přiklekl ke mě a vzal mě za ruce, položené v klíně. Takové gesto jsem do něj nečekala, bylo tak nezvykle vlídné, až mě to zaskočilo.
„Tahle situace není lehká pro nikoho z nás. Vím, že si tu připadáš cizí a je to pro tebe nové, ale nemohl jsem tě tam nechat samotnou a můj život už je tady. Mám tu skvělou práci. Je mi strašně líto, žes musela opustit přátele a školu, ale jinak to nešlo.“
„Mohl jsi tam se mnou zůstat,“ kuňkla jsem a hřbetem ruky stírala uslzené tváře.
„To nemohl,“ nahnul se a políbil mě do vlasů. Ucukla jsem a vysmekla se mu. Uslyšela jsem, jak potichu vzdychl.
„Nikdy tady nebudu šťastná! Už nikdy!“ Zakřičela jsem a zavřela jsem se v pokoji. Sesula jsem se podél dveří na zem a snažila se v klidu dýchat.
„Adél,“ tušila jsem, že stojí nalepený za dveřma. „Dneska do té školy nemusíme. Jestli se na to necítíš, zajdeme tam až zítra, ano?“
„Ne, za chvilku jsem hotová,“ zaskřehotala jsem a zvedla se, abych vyhrabala něco z kufrů. Chvíli jsem se rozhodovala, co si mám první den obléct na sebe, ale pak jsem prostě usoudila, že je mi to vlastně jedno. Nasoukala jsem se do stejných kalhot jako včera, do stejného černého trička a slabé mikiny. Přehodila jsem přes sebe ještě černou bundu a byla jsem hotová. Ještě jsem narychlo zaběhla do koupelny, vyčistit si zuby a v běhu si svázala světle hnědé vlasy do nudného culíku, aby každý viděl mou bledou nezajímavou tvář.
„Můžeme?“ Zeptal se mě táta u dveřích, oblečený do slušivého tmavě šedivého obleku. Pozorně se na mě podíval a zkoumal, zda jsem opravdu tak v pořádku, abych mohla do školy. Mlčky jsem přikývla a dál před jeho pohledem uhýbala očima.
Vyjeli jsme do centra. Silnice už se zaplňovaly auty, ne jako včera večer, kdy byly poloprázdné. Táta pustil rádio, ve kterém právě vyhrávaly U2 a já si opřela hlavu o okýnko a sledovala to velké množství lidí hemžících se po ulicích. Připadala jsem si jako v nějakém sci-fi filmu. Tohle nebyl můj svět, tohle jsem znávala jen z televize a když jsme dvakrát ročně s mámou vyrazily na nákupy.
Průjezd městem v ranní špičce zabral bezmála půl hodiny. Když jsme dorazili před obrovskou starou budovu, bylo už půl deváté. Táta zaparkoval skoro u vchodu a vedl mě dovnitř.
„Ty,“ zarazila jsem se. „Ty jdeš se mnou?“
„Ředitelka nás očekává oba, neboj do třídy tě doprovázet nebudu.“
Uvnitř se to trochu podobalo mé staré škole, ale bylo to mnohem větší a prostornější. Na stěnách visely školní práce studentů z výtvarky a spousta diplomů a ocenění, které škola získala. Táta mě vedl po schodech do patra a zaklepal na obyčejné, ničím výjimečné, dveře.
„Dále,“ ozvalo se a my jsme vstoupili.
„Dobrý den, my jdeme za paní ředitelkou.“
„Jistě,“ usmála se sekretářka a otevřela dveře do ředitelny. Na dveřích byla cedulka, na níž jsem postřehla jen příjmení Hadravská.
„A vy musíte být pan Strha. A tohle je vaše dcera Adéla?“ Usmála se docela příjemně vypadající krátkovlasá černovláska ve středních letech. Postavu měla štíhlou oblečenou do decentního kostýmku. „Posaďte se, ale myslím, že to nebude na dlouho, jen si zkontrolujeme údaje.“
Usadili jsme se k velkému stolu, na kterém stály štosy papírů a spousty složek. Ředitelka štrachala a vzápětí vytáhla hnědé desky z tvrdého papíru. Když zpozorovala můj pohled, shovívavě se usmála.
„Tak pročetla jsem si vaše záznamy, co nám poslaly z vaší školy,“ podívala se na mě. „Všechno je v pořádku, žádné kázeňské přestupky, známky jsou bez problémů, myslím, že se tu dobře začleníte.“ Pak mi podala papír a tužku. „Jen ještě musíte vyplnit tento dotazník. Jméno, vaše nynější adresa a taky pár orientačních otázek pro naše statistické údaje.“
Převzala jsem si to od ní a vyplnila jméno. Ani nad adresou jsem se nezastavila. Zasekla jsem se až v půlce názvu ulice. Chtěla jsem napsat Křemílky 21. Polkla jsem naprázdno a začala si v duchu nadávat. Rychle jsem to přeškrtala. Potom jsem vzhlédla k tátovi, který mě sledoval. Já nevěděla, jak se jmenuje ulice, ve které teď bydlím.
„Faltýnská 10,“ pošeptal mi.
„Díky,“ zrudla jsem a do kolonky napsala moji skutečnou adresu. Rodné číslo, data narození, telefon už jsem věděla. Pak tam byly otázky typu, zda hodlám jít na vysokou. Dříve bych napsala ano, ale teď jsem zaškrtla druhou možnou odpověď. Mám sourozence? Žiji s oběma rodiči? Myslím si, že mám dobré zázemí? Učím se pravidelně? Můj oblíbený předmět? Jsem spokojená s mým dosavadním životě nebo bych chtěla něco změnit?
Jen tak ledabyle jsem něco zaškrtala.
„Tak výborně,“ usmála se na mě ředitelka, když jsem jí vyplněný papír vracela zpátky. „Tak a teď kam vás zařadíme? Budete chodit do 3.A k paní profesorce Doleželové.“
„Dobře,“ špitla jsem.
„Pane Strha můžete jít, my si tady s vaší dcerou už nějak poradíme,“ povstala a podala si s tátou ruku. „3.A dnes končí v půl druhé.“ Oznámila mu. Taky jsem vstala.
„Tak se měj a hodně štěstí,“ usmál se na mě. „Nashledanou.“ V příštím okamžiku se za ním zavřely dveře.
„Ještě se posaďte prosím,“ vybídla mě ředitelka, což mě udivilo. „Víte, váš tatínek mě informoval o vaší nelehké situaci.“
Jakmile to řekla, polil mě pot, sklopila jsem oči.
„Chci abyste věděla, že na své problémy nemusíte být sama. Kdybyste si s někým potřebovala promluvit, vyhledejte našeho výchovného poradce. To, co se stalo ve vaší rodině, je strašná tragedie a změnit prostředí a lidi okolo sebe musí být velmi těžké a nepříjemné.“ Odmlčela se, možná čekala, že nějak zareaguju, ale já se stahovala do útrob svého těla a chtěla se proti jejím řečem obrnit, jak nejvíc to šlo. „No dobrá, tak to jsem vám tak nějak chtěla říct. Pojďte, odvedu vás za paní Doleželovou.“
Následovala jsem ji po chodbě, ve které se už pohybovalo spoustu studentů. Nechala mě stát v kabinetu s docela mladou profesorkou, která teprve nedávno musela dodělat školu. Už od pohledu vypadala na sympatickou pohodářku.
„Ahoj Adélo,“ podávala mi ruku a smála se. „Nebude ti vadit, když ti budu tykat? S ostatními ve třídě jsme tak domluvení.“ Zavrtěla jsem hlavou a zvědavě si prohlížela kabinet, ve kterém byla spousta obrázků a barevných doplňků, konečně něco, co nevypadalo tak strašně cize, tak stroze bíle.
„Mé jméno je Alžběta Doleželová, jsem ráda, že budeš patřit k mé třídě. A doufám, že si tam najdeš nějaké kamarády.“
„Hm,“ podívala jsem se na ní. Taky věděla, co se stalo s mojí mámou? Věděli to snad všichni z učitelského sboru?
Ozvalo se zvonění.
„No výborně,“ usmála se a začala si sbírat věci ze stolu. Byly to učebnice na češtinu. „Tak pojď, zrovna mám v mé třídě hodinu. Neboj se, všechno zvládneme.“ Dodala konejšivě a lehce mi přejela po zádech.
Takže to věděla.
„Tak ticho vážení!“ Zahlaholila vesele, když vstoupila do rozpovídané třídy. Nesměle jsem pochodovala za ní a jen letmo koutkem oka si prohlížela mojí novou třídu. Ta ztichla hned. Netušila jsem, jestli tahle učitelka má takový respekt nebo se tak rychle uklidnili kvůli mě. Rozhodně jsem se cítila hrozně.
„Adéla Strhová ode dneška bude chodit k vám do třídy.“ Stoupla si za mě a chytla za ramena. „Budu ráda, když se jí představíte.“
„Ahoj jsem Jirka!“ zakřičel někdo ze zadu a všichni se začali smát.
„Pavel!“ Zaječel někdo z druhé strany.
„Tak klid!“ Zjednala si zase ticho Doleželová. „Myslela jsem o přestávce. Tak si běž někam sednout, ano?“ Otočila se na mě a já se nerozhodně vydala k první lavici před katedrou, jediné, která byla volná. V tichosti jsem se posadila a snažila si nevnímat šepot, který možná patřil mě možná ne, a který mě rozhodně zneklidňoval.