V zajetí vzpomínek

Kapitola osmá: Stará známá

„Nazdáár tetičko,“ protáhla s úsměvem.
Hannah jí rýpla rukou do žeber, „takhle si připadám jako stará škeble.“
„A..“ zazubila se uličnicky Victorie.
„Hej jsem jenom o pět let starší!“ vykřikla Hannah.
„Ale ale, kde máš prcky?“ zeptala se vesele.
„Rick je doveze zítra, Lil má zítra u někoho oslavu narozenin, dělala příšerné scény!“
„Kolik jim vlastně je, nemám o tvém životě za posledních pár let žádný přehled.“
„Lilian je pět a Dennisovi tři. Jsou to ale pěkní ďáblíci.“
„Aaa tak ráda tě vidím!“ objala Hannah.
„Já tebe taky, ale mohli bysme ale přestat poskakovat kolem mého auta a přestat si hrát na bláznivé středoškolačky.“
„Jasně teto, jenže já skončila na úrovni dítěte ve školním věku.
„To víme všichni,“ zazubila se Hannah.
„Jsi starší... ale o pět centimetrů menší, tak si nedovoluj,“ kuckala kolem sebe Victorie smíchy.
„Jo dám si bacha, jdu zaparkovat.“ zahuhlala Hannah.
„Počkám na verandě, musíš mít doprovod, aby tě nerozcupovali.“

Sledovala Hannah jak dobíhá pod střechu, protože začalo pršet. Hannah byla drobná zelenooká zrzka. Byla hezká, ne tuctová jako ostatní. Byla stejně otevřená jako Victorie a to jim oběma vyhovovalo. V jejich rodině byla známá svým velitelstvím, dokázala zorganizovat cokoli až po svého manžela a děti.
„Mámi, máš tu ségru...“ zhlaholila Victorie.
Clara zvedla obočí. „Nazdar Hannah.“
Hannah byla Clary nevlastní sestra, potom co zemřela její vlastní matka se otce znovu oženil a Hannah byla jeho dcera z druhého manželství. Vzhledem k tomu, že je od sebe dělil propastný věkový rozdíl, byla Hannah Clařina dcera než sestra.
„Jídlo, no skvěle. Co jsi uvařila Claro?“zeptala se Hannah
„Lívanečky,“ zašveholila Victorie.
„Jste obě mlsné opice.“
„Ona víc.“ ukázala Hannah na Victorii prstem.
„To není pravda. Ona do mě šťouchá prstem mámi a lžééé. Řekni tetě, že mi má jít příkladem!“ zaječela Victorie.
Hannah nasadila vážný výraz. „Běž se učit a potom umyješ nádobí.“
„Néé nechci poučování.“ zaskučela Victorie.
„A nechovej se tak drze.“ dodala Hannah smrtelně vážně a potom začala se smát.
„Hééj mami, vidíš to.“ dusila smích Victorie.
Clara zvedla obočí.
„Jo už si jdu vybalit věci, ona...“ šťouchla prstem do Victorie. „Tvá nemravná dcera mě jde hlídat...“
„Jo, už peláším. Jo Hannah?“ odmlčela se Victorie. „Smrdíš.“
„Ty...“ nedopověděla a omluvně se podívala na Claru. „Víš jak bylo hnusně venku a teprv v autě, to se divíš, že páchnu jako slabej odvar tchoře?“ zahulákala Hannah.
„Slabej?“ odpověděla bryskně Victorie.
Clara výmluvně postrčila obě ven. „Jestli vás budu mít na očích ještě minutu...začnu ječet a hodně hystericky, nechtějte to zažít. Tvůj otec a...“ podívala se na Hannah, „Tvůj zeť, by vám dokázal vyprávět o tom, že někdy létají i talíře.“
Victorie se poťouchle smála.
„Co tě zase tak pobavilo dcero?“ zeptala se Clara.
„Jen...že bych tátu za zetě nechtěla.“ uculila se.
„No paráda, počkej já mu to řeknu. A teď vážně, ty se jdi převlíct a ty jdi připravit pokoj, a nechci slyšet ani slovo.“
„Už jsi jako táta mami, ještě jsi nás měla donutit říct: Jasný!“
Clara varovně zvedla prst.
„Už jdeme mami...už jdeme.“
Clara za nimi zacvakla dveře a v duchu si oddechla. Když se potkají dvě vichřice...je z toho hurikán.

Hannah si rozčesávala na posteli vlasy, Victorie postávala u okna a sledovala ruch na dvoře.
„Koho vyhlížíš?“ zamrkala Hannah obočím a dál se věnovala vlasům.
„Nikoho...“
„Ale neříkej určitě se tu trhnou dveře, pamatuju si že to tu bylo i dřív normální.“
Victorie přivřela oči. „To bylo dřív, půlka z nich je v chomoutu, půlka pryč, znáš to.“
„Jenom Victorie nám brázdí vody neohroženě sama...A co tvý věrní Nick a Sam.“
„Věrní...stupidní slovo, co jsem slyšela Nick je taky vlízko chomoutu.“
„Hmm.“ zavrněla spokojeně Hannah, „A co Sam?“
„Cy by s ním bylo,“ řekla s klidem v hlase Victorie.
„Ne nic, vůbec nic, že když jsem naposledy odjížděla, smrtelně vážně si tvrdila, že ho miluješ.“
„No tak to se opakovat nebude.“ vyprskla.
„Vida, to je ale plamenná reakce, můžu si z toho dost domyslet.“ zamrkala Hannah.
„To je tvůj problém,“ vydechla Victorie.
„Dobře nebudu rejpat, ale jsem starší a získala jsem velmi dobrý cit pro partnerské vztahy!“
„No jasně, Rick musí šlapat jako hodinky.“
„No ale i to je způsob, jsem dejme tomu výbušná žena.“ zarděla se Hannah.
„Jasně, už v sedmi jsi mě mlátila lopatičkou.“
„Pamatuješ si samé pěkné věci...Hlavně, že to říká ta, co do osmnácti na sebe nenavlíkla sukni a i potom dělala scény.“
Victorie poklepala nehtem o čelo postele. „Jsem, jaká jsem...“
„...A nikdo to nezmění....“ dopověděla Hannah tiše.
„Držím se starých hesel,“ zazubila se Victorie.
„Já ne, to bych zůstala tam kde jsem byla před šesti lety a sakra moc věcí se změnilo. A je to dobře, všechny ty změny byly k dobru, mám manžela, děti. Časem nás okolí donutí změnit se, myslíš že se nermálně doma chovám jako teď tady?“
„Já se nezměnila,“ pohodila vlasy. „Nikdo mě nedonutí se změnit,“ řekla ostře.
„To se sakra mýlíš,“ zvedla bradu Hannah. „Jednou se objeví osoba, kvůli které se budeš muset změnit, ať budeš chtít nebo ne. Tak to je a nesnaž se životu vzdorovat. Osud tě vždycky stejně dokope tam, kde máš být.“
„No skvěle, začínám se bát, že skončím jako zkrocená ženuška, co bude vařit manželovi teplé večeře, štupovat ponožky a přebalovat děti.“
„Vsadím svoje boty že tak dopadneš.“ zaculila se Hannah.
„Tak to teda ne...nikdy!“