Musíš vstát a jít

9. Jsem špatná holka

Ticho jsem prolomila až já, když zastavil před naší bytovkou.
„Tak díky za svezení,“ vyprostila jsem se z auta.
„V pohodě,“ nahnul se na místo spolujezdce, aby na mě ještě viděl. „Drby někdy člověku opravdu ublíží. Záleží na tom, zda se jimi necháš ovládat.“
Zamyslela jsem se. „Mluvíš, jako bys to znal.“
„Ale no tak holoubku, podívej se na mě a řekni, jestli bys našla vhodnější kandidáta na školní drby!“ Zasmál se. „A ranilo mě to nijak? Otočil jsem se k ostatním zády?“
„Já nevím, neznám tě.“ Pokrčila jsem výmluvně rameny.
„O přátele se vždycky můžeš opřít, tak se totiž ti dobří poznají. Já třeba na všechny ty drby kašlu, i na to, jak jsi se sem dostala. Je to tvoje věc, nebudu se ti šťourat v soukromí, samotnýmu by mi to vadilo.“
„Ty se ale zdáš v pohodě,“ vzpomněla jsem si na jeho nástup ve třídě, když jsem ho poprvé viděla.
„Copak sis nevšimla? Já se snažím ze všeho utahovat, i z problémů. Dokážu tak lidi přinutit si moje problémy nebrat. Udělám vtípek, zasmějou se a za chvíli zapomenou, o čem byl, jen že se smáli.“
„Už budu muset jít,“ začala jsem po chvíli.
„Fajn, jen se zamysli a dej vědět, jestli bys s námi někam nešla.“ Zazubil se a vzápětí zaskřípěly brzy, až jsem se nepříjemně otřásla a on zmizel na nejbližší křižovatce.
Vzdychla jsem a vydala se do bytu. Něco mi z toho rozhovoru utkvělo v paměti snad nejvíc. Byl to jeho hlas. Všechno to říkal tak nějak zamyšleně a vážně až smutně, zdálo se mi. To mi k sebevědomému frajerskému Robertovi, co mě neustále leze na nervy, nesedělo.

„Už jsem doma!“ Slyšela jsem z chodbičky tátu. Asi si myslel, že Kateřina bude v pět doma. Mýlil se. V kuchyni jsem seděla jen já a kousala rohlík se sýrem. Vešel ze mnou a zarazil se. „Káťa doma ještě není?“ Ptal se celkem zbytečně.
„Vidíš ne?“ Zamumlala jsem a dál si ho nevšímala.
„Co ve škole?“ Snažil se navázat konverzaci.
„Nuda,“ pokrčila jsem rameny.
„Aha, no a jinak?“ Napil se vody.
„Dobrý.“
„Ježíš Adél,“ nevydržel moje jednoslovné odpovědi. „Mluv se mnou! Klidně na mě křič, ale řekni kloudnou větu!“
„Dneska si jdu s přáteli sednout. Je pátek, tak můžu, ne?“
Rozpačitě se na mě podíval. „Jací přátelé? Nezmínila si se, že by sis nějaké našla.“
„No, našla,“ oznámila jsem mu ledabyle.
„A kam chcete jít?“
„Co já vím, neznám to tady,“ upřeně jsem se dívala, jak se k tomu postaví.
„A co kdybys je pozvala k nám, jen abych věděl,“ odpovídal mi pomalu.
„Jak věděl?“ Podivila jsem se.
„Chápej, neznám je, co když tě zatáhnou do nějakýho průšvihu?“
„Fajn, takže nemůžu?“ Zvedla jsem se a chtěla odejít do svého pokoje.
„Adél neznám je, jinak bych samozřejmě,“ zarazil se.
„Ne, chápu to!“ Odsekla jsem a zamkla se v pokoji.
Chvíli jsem po pokoji jen tak přecházela a pak mě něco napadlo. Vzala jsem telefon a napsala zprávu. Poslala jsem jí Ele a čekala na odpověď, která na sebe nenechala dlouho čekat. S uspokojením jsem si jí přečetla a šla štrachat ve skříni. Ani jsem netušila, zda najdu to, co jsem hledala. Nikdy předtím jsem tohle totiž nedělala. Neměla jsem to zapotřebí.
Došla jsem se osprchovat jako normálně a stejně normálně se v pokoji zamkla, abych dala najevo, že mě mají nechat být. Naplácala jsem na sebe nějaký make-up a protože jsem se nikdy předtím moc nemalovala, udělala jsem si nemotorně černé linky a pusu namázla nenápadným leskem. Vlasy jsem výjimečně nechala rozpuštěné. Pohlédla jsem k několika kouskům oblečení, které jsem vyštrachala. Natáhla jsem na sebe upnutější černé dříny a tmavě modré triko s polodlouhým rukávem a velkým výstřihem.
Někdo zaklepal na dveře, až jsem s sebou trhla.
„Adél?“
„Už ležím,“ zavrčela jsem.
„Tak dobrou a nezlob se,“ rezignoval táta a já slyšela, jak se vzdaluje.
Bylo půl devátý. Potichu jsem odemkla a otevřela dveře. Odhadovala jsem, že ti dva spolu sedí v obýváku a dívají se na televizi. Slyšela jsem jak polohlasně konverzují, ale nerozuměla o čem. Opatrně jsem zastrčila klíč na opačnou stranu zámku a otočila s ním, tak abych nenadělala moc hluku. Tak a můj pokoj byl zamčený a já po špičkách vyklouzla z bytu.
Cítila jsem se trochu provinile, zatímco jsem běžela na zastávku autobusu, který mi podle řádu měl jet za pět minut. Měla jsem to akorát. Nastoupila jsem a nepřítomně sledovala míhající silnici. Na každé zastávce jsem poslouchala hlášení o další, abych nepřejela. Projeli jsme kolem školy a za další tři zastávky jsem měla vystupovat.
Hodinky mi ukazovaly skoro devět a na zastávce už na mě čekala Ela. Když mě spatřila, rozzářila se.
„Jsem ráda, že jdeš,“ usmála se.
„Jo já vlastně taky,“ odpověděla jsem nečekaně popravdě. Ačkoliv se to zdálo nesmyslné, potřebovala jsem se uvolnit a hlavně zmizet z tátova dosahu.
„V kolik máš být doma?“
„Vlastně mi neřekli čas,“ zapřemýšlela jsem. Nelhala jsem, opravdu mi na můj odchod nic neřekli, ačkoliv z důvodu, že o něm nevěděli.
„Super, tak to tě pak doprovodíme domů,“ usmála se. „Bob je tu autem.“
„To přece nemůže,“ zavrtěla jsem hlavou. „Když bude pít,“ dodala jsem, když jsem zachytila nechápavý výraz.
„Neboj alkoholu se ani nedotkne,“ řekla mi nezvykle přesvědčivě. Nezdálo se mi to, Robert mi nepřišel jako zodpovědnost sama. „Věř mi.“
Dorazily jsme k menší hospůdce. Ela mě s jistotou vedla mezi štamgasty až k zadnímu, mírně oddělenému stolu. Sedělo tam několik lidí, které jsem neznala. Na kraji holdovali kluci a už zdálky na nás dělali posunky. Ela mě posadila mezi ní a Jirku.
„Zdravím,“ mrknul na mě Pavel, už jsem se nad tím gestem nepozastavovala.
„Tak co piješ?“ Zeptal se mě se zábleskem v očích Jirka.
„No já,“ popravdě nic. Pokud se nepočítá ocucávání likérů a vína.
„Přinesu ti pivo, počkej,“ rozhodl za mě a vypálil k baru. Konečně jsem se pořádně porozhlédla po ostatních, převážně klucích. Připadali mi rozhodně starší než já a než Robert. Ten seděl v čele skoro naproti mě.
Mávl mi na pozdrav a ukázal svoje bílé zuby.
Jen jsem se ušklíbla. Vedle se po něm plazila zmalovaná černovláska. Holka, co seděla vedle ní, se jí snažila krotit, ale Robert nevypadal, že by ho to obtěžovalo. Ruku měl kolem jejích ramen a popíjel kolu. Na stolku mu ležela krabička cigaret.
„Tohle je pár přátel,“ ukázala Ela na ostatní. Dva kluci se mi představovali jako Olda a Franta. Špinavá drobnější (až moc) blondýnka se na mě usmála a natáhla drobnou studenou ruku ke mě. Jmenovala se Julie. Černovláska byla Hanka.
„Tohle je Honza,“ popleskal Franta jmenovaného po zádech. Honza měl hlavu zabořenou v pažích ležících na stole a očividně spal. „Už toho má dneska dost.“
„Vidím,“ přikývla jsem.
„Tak tady se to nese,“ postavil přede mě Jirka půllitr zlatavého nápoje. Napila jsem se a, přiznávám, pivo mi zachutnalo. Takže jsem pila a poslouchala, jak se ostatní baví a dokonce se i párkrát zasmála. Jo zasmála!
A za chvíli z jednoho piva byly dvě a pak i tři.
Když jsme se kolem půlnoci chystali hromadně odejít, motaly se mi neskutečně nohy. Musela jsem se podepřít o desku stolu a zhluboka dýchat. Jirka s Pavlem byli ve veselé náladě, pořád se pošťuchovali a každou chvíli nad něčím živě diskutovali.
„Á tady někdo neodhadl míru,“ ozval se vedle mě pobaveně „Bob“.
„Musíme jí dostat domů,“ vzdychla Ela a vzala mě za ruku.
„No tě bůh,“ Robert mě podepřel a společnými silami mě vedli k autu, který naštěstí nestálo daleko od Šebestů.
„Táta bude šílet,“ zasmála jsem se, když mě opřeli o auto.
„To se ani nedivím,“ přikývl stále pobaveně Robert. „V sedmnácti se takhle zlískat se nevyplácí.“
„Tohle bylo poprvé, co jsem byla takhle venku.“
„A soudě podle tvého táty asi na delší dobu i naposled,“ usmál se Robert a pomáhal mi na zadní sedadlo mezi kluky, aby mě podpírali v zatáčkách.
„To byl večer,“ vzdychla jsem a opřela se do sedačky. Ještě jsem postřehla, že jsme vyjeli, a pak byla mlha.
„Probuď se holoubku,“ domlouval mi někdo těsně u ucha.
„Asi se jí na mě dobře spinká,“ chechtal se druhej hlas.
„Mmm,“ zavrtěla jsem s sebou a pak pomalu otevřela oči. Hlavu jsem měla položenou na Pavlově rameni. Spokojeně se na mě usmíval a já, jako po zásahu elektrickým proudem, se narovnala.
„Jsme doma madam,“ nakoukl ke mě Jirka, který už stepoval na chodníku.
„Uhni,“ odstrčil ho Robert a natahoval ke mě ruce, že mi pomůže. „Tak pojď.“ Chytla jsem se ho a on mě vytáhl ven.
„Musíš nás vést,“ stoupla si vedle mě Ela. Už mě moc nepodpírali, dokázala jsem jít sama. Jen párkrát jsem malinko zavrávorala. Když jsme dorazili před bytovku, vylovila jsem klíče a snažila se strčit ten správný do dírky.
„Ukaž,“ jemně to za mě vzal Robert a za chvíli už jsme stáli před výtahem.
„Zvládneš to už sama?“ Ptala se mě Ela.
„Ty už běž, já jí tam dovedu,“ uklidnil jí Robert. „Přece jí nenecháme tady, aby si tu sedla a usnula. Podívej, jak se jí zavírají oči.“
A opravdu opřela jsem se o zeď a stěží se přinutila nechat je otevřené.
„Do jakýho patra?“ Šeptal, když přijel výtah. Nahlas jsem se zasmála a zmačkla šestku. „Prosím tě, potichu!“
„Pššt,“ udělala jsem to samé jako opilci ve filmech. „Musím být potichu! Táta nesmí zjistit, že jsem byla pryč. To by mě zabil.“ A znovu jsem se rozesmála.
„Tys zdrhla?“ Plácnul se do čela. „No ty seš dáreček, to ti povim.“
Usmála jsem a nechala se dovést až ke dveřím, kde mi potichu odemkl dveře. Co nejtišeji jsem přeťapkala chodbičku a zaposlouchala se, jestli jsem někoho nevzbudila. V bytě bylo ticho. Tentokrát jsem bez potíží odemkla ještě můj pokoj a otočila se ke dveřím, kde na mě dával pozor můj doprovod.
„Díky,“ zachichotala jsem se, ale hned se zase ovládla.
„Dobrou noc,“ mávl rezignovaně rukou a pomalu zavřel dveře, aby neudělal rámus.