Author´s challenge II - Ta z metra 26

Ten její pláč nebral konce. Už jsem začínal být trošku nervozní, protože mě tlačil čas. Přeci jenom čas gongu k obědu se kvapem blížil a v tomhle stavu ji přivést do hodovní síně by asi nebyl úplně rozumný nápad.
Zase jako bych cítil něčí konkrétní zuby na svym krku.
Už aby to skončilo. Jak zlej sen.
Přišel jsem k ní blíž a pohladil ji po tváři. Setřel jsem slzy, co se jí tam kutálely a pak jsem jí zvedl hlavu, čímž jsem ji donutil se na mě podívat.
U nosu měla zajímavou čirou nudli. Typický dítě. Vytáhnul jsem z klopy kapesníček, který tam byl složený a podal jsem jí ho.
„Na tumáš.“
Vzala si ode mě kapesníček a pak udělala něco, co mě vážně rozhodilo. Totiž objala mě. Ona sedící, já stojící, takže kolem pasu. Jestli jsem byl někdy v totálních rozpacích, bylo to právě teď. Já si přál, aby mě objala. Jenomže to by musela být nejmíň o 10 let starší. Takhle si jeden připadá jak pedofil.
Brečení neustávalo. Pořád mělo stejnou intenzitu. No dobře. Takhle se nikam asi nedostanu. Přestal jsem se zmítat a místo toho jsem ji jemně hladil po vlasech.
„Jen se vyplakej maličká.“ Zašeptal jsem a její sevření ještě o něco zesílilo.
Začal jsem jí broukat písničku. Beze slov. Jen ten hrdelní zvuk, co tolik uklidňuje. A světe div se, začalo to zabírat. Pomalu se přestávala třást a i její hlasitost brala docela za své. Až v jednu chvíli přestala plakat úplně.
GONG. Ten zvuk otřásl celým hradem a já jsem sebou škubnul, protože jsem to ani v nejmenším nečekal. V tu chvíli se ode mě odtáhla a sklopila hlavu. Zarytě studovala podlahu. To se mi nelíbilo. Tohle vpořádku určitě není.
Vzal jsem jí kapesník z ruky, nadzdvihl jí bradu a chtěl jí otřít oči. Jenomže uhnula a snad i zčervenala.
*Ona se stydí!* došlo mi. Ježiš. Já tady těm ženským snad začnu i rozumět.
„Neboj se, Výsosti. Nikde o tom, co se tady stalo, vyprávět nebudu. To ti můžu na svou čest přísahat.“ A pravou rukou jsem se udeřil do levé strany hrudníku.
„To jsem ráda.“ Zašeptala tak, že jí nebylo skoro vůbec rozumět. „Tatínek by to neviděl rád.“
V těch slovech bylo veškeré zoufalství malé holčičky. Musela mít hrozné dětství. Všechno řízeno striktními pravidly a hlavně žádný přehnaný citečky. Tenhle přístup se mi ani trochu nezamlouval. Oč je ten můj svět na tohle lepší?
Jenomže s tím nikdo nic nenadělá. Ani já ne.
„Opláchni si obličej. To trochu pomůže.“ Poradil jsem jí. Komnaty měla hned vedle. Tam jsem ji následoval. Šla k umyvadlu, které stálo v rohu a nacákala na sebe trošku vody. Následně ji utřela kusem hadru, který by se dal nazvat ručníkem jen při opravdu hodně velké fantasii.
„Můžu ti trochu upravit vlasy?“ raději jsem se předem zeptal, než abych udělal něco, co by ji urazilo. Přeci jen jsem u ní tuhle jistotu ještě pořád neměl.
Sedla si na stoličku ke mně zády a já jí projel vlasy tenkým hřebenem. Měla je dlouhé a tmavé. Jako uhel.
Musim říct, že jsem si to docela užíval. Pročesával jsem jí ty kadeře a říkal si, že kdyby byla starší, býval bych ji česal ještě raději. Vždycky před spaním. Hedvábné vodopády černých vlasů. Tak hebonké na dotek a vždycky vonící. Né ta vůně se nedá k ničemu přirovnat. Je neidentifikovatelná. Nejspíš je to prostě ona. Moje Saša.
V obličeji se mi usadil zasněný výraz.