Labyrint II: Sářin návrat - 22. kapitola

Odemkla dveře domu a vešla. Klíče hodila na botník ke kabelce a zamířila do kuchyně.
Vše bylo tak, jako když to opustila. Nic se ze svého místa nepohnulo ani o píď, dokonce ani mísa s obědem. Stála tam, kde ji zanechala, když šla už poněkolikáté volat Amy k obědu, což jen poukazovalo na to, že Amy stále ještě nejedla.
Zřejmě zůstala nahoře u sebe v pokoji, z nějž si udělala prozatímní truckabinet.
Jelikož Sára z domu vyběhla tak jak byla, tedy v domácím oblečení, nemusela se nyní převlékat a pustila se rovnou do uklízení kuchyně, v níž zbyl mírný nepořádek ještě po obědě…
Možná nevědomky pracovala hlasitěji než normálně, zbytečně nahlas ukládala hrnky do linky a hrnce do skříněk, šoupala židlemi, rachotila šuplíky, dokonce si pustila hudbu a mírně si s ní prozpěvovala…
Chtěla dát Amy šanci, aby si všimla, že se vrátila, ačkoli by Amy nejspíš musela být naprosto slepá a hluchá, kdyby to neregistrovala. Už proto, že měla okno a výhled z pokoje na stejnou stranu, kde stálo auto. Musela ji vidět a slyšet nejen když odjížděla, ale i přijížděla.
Sára tak trochu doufala, že Amy sejde dolů, když ji tam uslyší, že si to také bude chtít ujasnit. Opravdu uznala, že přestřelila a byla připravena se dokonce za některé věci omluvit, ačkoli beztrestně to Amandě nemohlo projít ani náhodou, to zase ne!
Zatím vždy, když mezi ní a Amy proběhla výměna názorů, nakonec obě dělaly, že se nic nestalo. Chvíli sice mlčely a nekomunikovaly spolu, ale ani jedna to nevydržela dlouho, možná i proto, že v celém domě nebylo nikoho dalšího, s kým by krom sebe navzájem mohly promluvit. A tak se pár desítek minut, nanejvýš hodin, nebavily a jedna druhé si nevšímaly, k tématu se raději nevracely a nakonec to přešly. Proč si zbytečně znepříjemňovat život kvůli malichernostem, často navíc absolutně nepodstatným, hloupým či nelogickým?
Jenomže takové to bylo velmi zřídka, neboť Amy se Sárou se nehádaly, ani žádný spor většinou neměly a teprve toto byl snad jejich první větší konflikt.
Náhle si Sára uvědomila, že má vše hotové a nic dalšího k uklízení tu již není. Nic, co by dávalo najevo její přítomnost.
A stačilo!
Proč by měla dělat rámus jen proto, aby si její dcera všimla, že je doma? Už dávno to jistě stoprocentně ví.
Opět zaměnila zvuk hudby za zvuk i obraz televize a usadila se u ní. Však jednou Amanda dolů přijít musí! A když ne dolů a rozhodne se trucovat, minimálně do koupelny jistě půjde, takže si přinejhorším počká, až uslyší klapnout dveře a půjde za ní.
Seděla tedy na gauči, televizi víceméně nevnímala a každou chvíli střelila pohledem po hodinách.
Bylo relativně dost hodin a Sáru překvapila Amandina výdrž.
Půl osmé – nic.
Osm – ticho.
Devět – prázdno.
O půl desáté již byla Sára značně nervózní a přes veškerou trpělivost, kterou se snažila se obrnit, vstala z pohovky a zamířila ke schodům.
Sice váhavě, leč začala po nich stoupat nahoru.
Ani nevěděla, proč jde tak pomalu a tak nejistě, když si uvědomila, že to je naprostá hloupost – přece se ve vlastním domě nebude plížit a chovat jako zloděj!
Nasadila své obvyklé tempo, vystoupala po schodišti do patra a došla k Amyinu pokoji.
U něj chvíli postála.
Nic. Absolutní ticho.
Další podivnost – Amy si vždy, za jakékoliv situace, pouštěla hudbu. Tím spíš pro uklidnění. I kdyby se rozhodla dělat jakékoliv naschvály, nevěřila Sára, že by je dělala potichu.
Zaklepala.
Neměla by.
Ne ze slušnosti nebo pro Amandino soukromí, jež už dávno považovala za samozřejmost a proto od určité doby klepala, než k ní vešla, ale slíbila přece, že si ji přijde zkontrolovat. A kdy už! V téhle chvíli by její pokoj měl být v takovém stavu, že by se v něm mělo dát jíst z podlahy!
Jenomže opět nic.
Dobrá, ještě jednou.
,,Amando!“ zavolala za dveřmi a snažila se, aby její hlas nezněl moc příkře.
Žádná odpověď.
,,Amando, slyšíš mě? Otevři, ráda bych si promluvila!“
Dveře však zůstaly zavřené, odpověď opět žádná.
,,A dost,“ řekla si Sára sama pro sebe. ,,To by stačilo, ještě se budu doprošovat vlastní dcery, aby mě pustila k sobě…!“ začala mírně soptit, stiskla kliku dveří a zprudka dveře otevřela.
A v nich se zarazila.
Čekala tedy vše, ale tohle ne.
V pokoji její dcery totiž byla naprostá tma. Skoro až neproniknutelná.
,,Amando?“ zkusila Sára ještě jednou a bleskově jí došlo, proč nepostřehla nikde žádný pohyb ani zvuk. Ale to by… to by si snad nedovolila…!
Okamžitě sáhla po vypínači u dveří a vzápětí se pokojem rozlilo ostré světlo.
Sára se rozhlédla.
Dovolila.
A nejen to!
Nejenže tady Amanda nebyla, ale pokoj byl ve stále stejně neuklizeném stavu! Netknutý!
Ničeho se tady ani nedotkla.
Náhle pocítila, jak jí krev znovu stoupá do hlavy.
Klid, klid, klid…!
Zavřela oči a rychle napočítala do desíti, aby zabránila vzteku ovládnout ji a vybuchnout ještě hůř, než prvně.
Když měla pocit, že by to jakž takž mohla zvládnout, otevřela oči, pevně semknuté aniž by se po pokoji ještě jednou byť jen mrkla – k čemu to, ví, jaký v něm je… ani nemohla najít to správné slovo – a otočila se na patě.
Vyrázovala z pokoje a automaticky zamířila zpět ke schodům, aniž by konkrétně věděla, že chce jít právě dolů.
,,Amando!“ zahulákala a už se ani nesnažila svůj hlas nějak regulovat. Zlost z něj přímo odkapávala.
Ještě než však sešla byť jen první schod, zarazila se.
Periférním viděním si všimla něčeho, co předtím měla přímo před očima a bůh ví, proč si toho nevšimla.
Dveře na půdu byly pootevřené…