Labyrint II: Sářin návrat - 23. kapitola

Moment.
Třeba je Amy tam. Třeba tam šla, aby si konečně dala dohromady ten kostým, ještě dřív, než se pustí do úklidu pokoje. Na půdě neměla šanci ji slyšet. A v tom případě by ani nevěděla, že je už Sára dávno doma.
Ve vteřině měla Sára pro Amy milion omluv, zase se nechala unést a neuvažovala nad tím, že třeba někde jinde dělá něco jiného…
Na druhou stranu však… pokud na půdu odešla v době, kdy ona se uklidňovala v autě, byla tam už pěkně dlouho. A tak dlouho přece nemůže trvat nikomu, aby poskládal dohromady nějaké jednoduché oblečení, ani úplnému antitalentu ne.
Změnila směr a vydala se ke dveřím na půdu.
Otevřela je naplno.
Hmmm, tma.
V tu chvíli byla Sára doma. Amy by tu jistě neseděla potmě! Její první dojem tedy nebyl špatný! Bohužel!
Rozsvítila však a přesto se šla podívat dovnitř.
Vyšlapala pár schodů a vstoupila do poměrně rozlehlé místnosti, která byla právě teď osvětlena do nejzazšího koutku a přestože věděla, že tam Amy není, ještě jednou a zapřísahala se, že naposledy, to zkusila: ,,Amando?“
Jak by jí však mohl odpovědět někdo, kdo tady nebyl, že.
Chvíli tedy Sára postála na místě, oči připíchnuté do jednoho místa a snažila se všechno si srovnat v hlavě.
Utekla. Amanda normálně utekla, přes zákaz vycházení, přes opětovné neuklizení si v pokoji…
Jak chce! Jak tedy holčička chce…!
Užuž se Sára zase obracela, že odejde, že půjde ven, klidně teď a klidně kamkoliv, ale Amandu si najde, i kdyby ji měla hledat celou noc, když si všimla něčeho podivného.
No, podivného, jak se to vezme. Na pár otevřených velkých papírových krabicích by nebylo nic podivného, ale když jich bylo několik a jejich obsah byl napůl vyházený, už to upoutalo pozornost. I na tu dálku totiž poznala, že to vše jsou její věci.
Ony inkriminované věci, z nichž chtěla s Amy vytáhnout případnou inspiraci pro kostým Julie. Ony inkriminované věci, které znamenaly její vzpomínky. Ony inkriminované věci, které jistě byly v krabicích uloženy a zavřeny a ne napůl roztahány. Ať už se Sára totiž těch krabic nedotkla jakkoliv dlouho a nedělala v nich žádné pořádky, věděla, že uložené byly.
Znamenalo to, že v tom případě tady Amy byla.
Zamračila se a na malý moment se zamyslela, zda to Amy dělá naschvál, že po sobě neuklízí binec, nebo je opravdu tak… tak… nechápavá, že neví, že to má udělat…!
Nedalo jí to a ke krabicím zamířila, aby to, co se válelo kolem nich, naskládala zpět.
Váhavě k nim došla.
Pomalu se sehnula a sejmula z první krabice víko.
Bylo v ní oblečení. Převážně.
Uvnitř bylo nedotčené, pečlivě složené. Vypadalo to, že Amy povytahovala pár kousků shora a zbytku si už nevšímala. Sára ovšem nevěděla proč. Zda proto, že ji prostě nebavilo mezi jejím starým oblečením něco hledat nebo zda proto, že to, co chtěla, našla hned nahoře, vzala to a na zbytek se vykvákla. Pokud však byla správná druhá možnost, neměla Sára šanci zjistit, co že si to vlastně vzala, jelikož si absolutně nepamatovala, jaké všechno oblečení v krabicích bylo a v Amyině pokoji zrovna v tuhle chvíli neměla šanci ho najít!
Všechno, co se povalovalo na zemi kolem krabic, tedy zase složila a vrátila tam, kam to patřilo.
Když nepořádek zredukovala a oblečení bylo opět pod pokličkou, zůstalo na zemi již jen pár drobností, nějaké hračky, panenky a knížky. Po ní a po Tobbym. Tedy většinou po ní, ale valnou většinu z toho dala Tobbymu. I jeho staré hračky byly v krabicích naházeny.
Aniž by je nějak blíž ohlížela, nabrala je do náručí a rozházela do ostatních beden s haraburdím tak, aby se daly zavřít, nakonec je odtáhla zprostřed místnosti ke stěně, aby nezavázely, sešla ze schodů, zhasla a půdu opustila.
Dveře za sebou pečlivě zavřela.
Na okamžik jí z mysli Amy vypadla, jelikož ji oprostil jiný pocit. Pýcha.
Byla pyšná sama na sebe.
Moc dobře totiž věděla, co ty věci v krabicích znamenají. Vzpomínky, všechny ty vzpomínky… A Sára byla hrdá, že vydržela a nezačala se jimi probírat a přemýšlet a vzpomínat… že je prostě popadla a vrátila tam, kam patřily – do nejtemnějšího koutu jejího domu i mysli.
Ihned si ale zase vzpomněla, co je přednější, jestli to, že je na sebe pyšná nebo to, že jí někam zmizela dcera a ona prozatím neví, kam.
Ještě jednou vleze, doslova a do písmene vleze, do Amyina pokoje a pokusí se…
Co? O co se pokusí?
Nevěděla.
Naprosto vůbec netušila, co má dělat a kde Amy hledat. Bylo jí jasné, že nejspíš odešla k nějaké kamarádce trucovat a stěžovat si a lkát, ale ke které… Vždyť krom Mishi vlastně žádnou jinou její kamarádku neznala…
S povzdechem přešla Sára kolem dceřina pokoje, sešla schody a vyhrabala z kabelky mobilní telefon. Teprve poté se zase vydala nahoru.
Možná se jí podaří najít v Amandině pokoji nějaké vodítko, kam mohla jít, pomyslela si, přestože dřív, než jí ta myšlenka v hlavě vůbec dozněla, věděla, že je to hloupost. Jediným vodítkem, které by jí opravdu něco ukázalo, by byl leda doslovný vzkaz, kam se vydala a ten tam jistě nebude…
V seznamu vyhledala Amyino číslo a s nulovou nadějí jej vytočila.
Vypnutý mobil. Samozřejmě.
Vešla do pokoje a rozsvítila.
Na chvíli se zastavila uprostřed všeho toho nepořádku a nešťastně se rozhlédla. Vypadalo to tu vážně hrozně.
Ale uklízet to za ni nebude. Úplně stačí, že to udělala už na půdě.
Zamířila ke stolu pod oknem, i na něm bylo všechno v jedné kupě, a zkusmo poodsunula několik věcí stranou, zda nemá Amy někde nějaký notes nebo něco, kde by měla zapsány nějaké kontakty na kamarády, ačkoli jediný, ke komu tady v okolí mohla jít, byla Misha.
Tu si Sára vzpomněla, že si vlastně kdysi Mishino číslo ukládala do mobilu, když u ní jako menší ještě Amy bývala častěji, aby měly mezi sebou kontakt, a zkusmo do mobilu nahlédla.
Bylo tam.
Čert ví, zda ještě platí, ale za pokus nic nedá.
Kupodivu platilo a kupodivu se dovolala.
,,Misho?“ vyhrkla Sára okamžitě, když se vzpamatovala z toho, že jí to na druhém konci někdo zvedl. ,,Misho, tady Sára Williamsová. Je u tebe Amy?“
,,Amy? Ne.“
,,Vážně? Jsi si jistá, Misho? Říkáš mi pravdu?“
,,Promiňte, paní Williamsová? Přece bych nelhala!“ ohradila se Misha a znělo to dotčeně.
Zřejmě tam skutečně nebyla… Ale kam potom šla??
Sára neodpověděla a volnou rukou, kterou nedržela u ucha telefon, se opřela o stůl, svěsila hlavu a zavřela oči.
,,Paní Williamsová, jste tam? Stalo se něco? Něco s Amy?“ ozvala se Misha.
Sára úplně zapomněla, že ji má stále a telefonu.
,,N-ne,“ zakoktala se. ,,Jen… si někam odskočila a ještě nepřišla a mě napadlo, jestli se třeba… nestavila, tak… kdyby se ukázala, řekni jí, ať si pospíší, je pozdě a… ano?“
,,Samozřejmě. Kdyby se ukázala, vyřídím jí to,“ slíbila Misha.
,,Děkuji, Misho. Měj se hezky a… promiň,“ rozloučila se Sára a zavěsila.
Hlavu zvedla a prozměnu zaklonila, neboť už ji bolelo za krkem. Poté ji vytočila a zadívala se na Amyinu prázdnou neustlanou postel, k níž vzápětí přešla a na kraj se posadila.
,,Amy, kam jsi šla…?“ zeptala se tiše sama sebe a náhle si připadala neuvěřitelně stará, bezmocná a nejhorší matka na světě.
Ohnula se a chytila cíp peřiny, která se pomalu ale jistě vezla z postele k zemi.
Obloukem, který rozvířil vzduch kolem, ji nadhodila a odkryla poklad.
Doslova.
Přímo pod peřinou se na kraji postele mezi pelestí a matrací krčil nějaký podezřelý balíček, který na první pohled vypadal jako nějaká stará hadra.
To Sáru na chvíli vytrhlo z její chmury a po balíčku sáhla.
Opravdu to vypadalo jako hadra, ale když to vzala do ruky, zjistila, že je v tom ještě něco zabaleného.
Odhodila mobil na postel vedle sebe a zvědavě balíček rozbalila.
Okamžitě z něj něco vypadlo, ale nezaregistrovala, co to je, neboť v náhlém poznání málem zkameněla.