Labyrint II: Sářin návrat - 24. kapitola

Šaty… Dlouhé bílé šaty… Její šaty, které si kdysi sama velmi amatérsky sešila, samozřejmě s pomocí Steph a v nichž si tolikrát hrála na princeznu… Juliiny šaty…! To byly přesně ony!
Amy tedy kostým opravdu měla…! Nelhala…
To bylo to, co vytáhla z krabice na půdě…
Postavila se a šaty se rozložily do celé své délky.
Chvíli se na ně jen tak dívala, načež si je velmi velmi opatrně připasovala ke své postavě… No, jí už byly poněkud kratší, než by byly Amy…
Na zemi pak zapátrala po té věci, která z nich vypadla… Co to jen bylo?
Uviděla to hned.
Nějaký plyšák… ?
Sehla se pro něj.
Ale to snad… to přece není… možné…!
Lancelot…?
Její plyšový nejoblíbenější medvídek? Stařičký, oškubaný, časem zašlý, špinavý… Vůbec se nepamatovala, že ho do krabice tehdy dávala…
Jistě, prolétlo jí myslí, dala jsem jej přece Tobbymu. Hned poté… Kvůli tomuhle plyšovému medvědovi to všechno tehdy začalo a když to skončilo, dala jsem mu jej, vybavovala si matně. Když se tedy otec se Steph a Tobbym stěhovali do Londýna, musela jej Steph do krabice přihodit a Sára si toho nevšimla.
Zcela scestně Sáru napadlo, že to musela provést velmi šikovně, jelikož Lancelot se stal i Tobbyho nejmilejší a nejoblíbenější hračkou a nedal ho z ruky ani ve spánku.
,,Lancelote…“ zašeptala jak při shledání se starým známým.
Ale proč si ho Amy vzala? Proč jeho…?
Najednou měla Sára pocit, že je to zamotanější víc, než to na první pohled vypadá, ale netušila, proč ten pocit má.
Usedla zpět na postel a okamžitě zase vyskočila.
Na něco sedla.
Mobil!
Lekla se. Snad si ho nerozsedla!
Upustila šaty i medvěda a zašmátrala v peřině rukou. Její prsty narazily na něco tvrdého. Ale nebyl to telefon.
Znova zvědavě zvedla peřinu.
Tedy – Amyina postel byla plná záhad a tajemství, pomyslela si Sára a nečekaně se usmála.
Ten úsměv jí však na rtech velice brzy zmrzl.
Pod peřinou byla schována kniha.
Kniha – spíš knížka, knížečka.
Malá a útlá.
Jasně červená.
Ležela titulem dolů.
Ale Sára jej znala dřív, než se knížky vůbec dotkla, než jí zvedla a než se na ni podívala.
Jestliže při pohledu na šaty málem zkameněla, pak nyní neměla daleko k šoku a od něj byl už jen krůček k hysterickému záchvatu.
Pocítila prudké bušení srdce a nedostatek kyslíku. Hlava se zatočila a před očima se zatmělo.
Ne… Ne ne ne ne ne… Prosím, ne…!
Co nejpomaleji se sklonila, jako by ten okamžik pravdy chtěla co nejvíce oddálit, a opatrně vzala knížku do prstů.
Sotva se jí dotkla, měla pocit, že jí z ní do ruky přeskočila jakási podivná jiskra, až měla tendenci ji upustit, ale nakonec to neudělala. Věděla, že se jí to jen zdá.
Jistě se jí to jen zdá…
Všechno… tohle všechno se jí jistě jen zdá…! Je to jen sen! Sen, sen, špatný sen…! Prázdnou rukou se rychle štípla, ale dobře věděla, že se neprobudí…
Když otevřela oči, pořád stála napůl ohnutá nad postelí své dcery a v ruce držela knížku, kterou se bála otočit titulem k sobě, přestože si byla ne na sto, nýbrž na tisíc, procent jistá, jak bude znít.
Jedno slovo.
Jedno jediné slovo.
To nejhorší ze všech.
Se stále bušícím srdcem a třesoucíma se rukama knihu otočila.
Červená vazba byla pevná a její přední strana byla po celém obvodu zdobena zlatým rámováním.
I nadpis byl vyryt zlatě.
Labyrint.
Labyrint v celé své kráse… V celé své ničící kráse… !
Kde… kde ho… pro všechno na světě… vzala??? Kde ho objevila?? Jak k němu přišla??? Co udělala?? Četla ho?? Kolik? Kam až se dostala?! Vyslovila snad něco nahlas…???
Tu si to Sára uvědomila a málem zesinala.
To je to, co Amy celou tu dobu v posteli četla! To je ta kniha! Ta, kterou jí nechtěla dát ani ukázat! Jako by něco tušila… !
Ruka se jí klepala tak, že ani nevěřila tomu, že je to její ruka, když knížku otevírala. Ani se jí to napoprvé nepodařilo, kniha jí málem vyklouzla z ruky!
Na stranu, kde příběh začínal, se dostala snad až na desátý pokus!
Obrátila na další stranu a na další a na další…
To ne, to ne, panebože, tohle ne…!
Všechno, cokoliv, potrestej mě jak chceš, ale ne takhle…! Historie se už nesmí opakovat! Nemůže se opakovat… !
Sára v duchu hysterčila na plné obrátky a ta hysterie se pomalu a plíživě jako zákeřný vrah drala na povrch.
Nebyla věřící, nemodlila se… Až teď. Sice moc nevěděla, jak se to dělá, ale celou svou mysl náhle upínala k tomu, že jestli něco je, nějaká vyšší moc… jestli tam nahoře někdo je… ať jí udělá cokoliv, ať ji potrestá jakkoliv za to, že byla k Amy tak moc nespravedlivá, ale ne takhle! Takhle ne, tohle si nezaslouží…!!!
Uvědomila si, že se jí stahuje hrdlo, ztěžka se jí dýchá a do očí vstupují slzy.
,,Amando!“ vyhrkla zničehonic z plných plic, vyběhla z pokoje jako řízená střela, jen za ní zavlály vlasy a běžela ke schodišti.
Snad si to ani neuvědomovala.
,,Amando! Kde jsi?! Slyšíš?? Ozvi se! Okamžitě! Amy!!!“ křičela zplna hrdla a řítila se ze schodů.
,,No tak, netrucuj! Jestli jsi tady, ihned vylez, Amando, rozumíš??? Amando…!!! Amy…!!!“ zlomil se Sáře při posledním zavolání hlas a přešel v panický výkřik.
Samozřejmě jí nikdo neodpověděl.
Jen hrozivě tíživé ticho bylo všude kolem ní.
Jak Sára v tu chvíli stála na posledním schodě, zcela zničeně se na něj svezla a dosedla.
S knihou v ruce prudce oddechovala a zpracovávala celou situaci. Šaty… Lancelot… kniha… nikde nikdo… To může znamenat jen jediné…!!
Ale jak by na to přišla???
Ne, s tím se nemohla smířit, to jistě není pravda!
Vtom jí to před očima proběhlo jako němý film. Sára – patnáctiletá… vsunuje plyšového Lancelota Tobbymu do kolébky pod malou paži… ve svém pokoji… se všemi těmi podivnými stvořeními… pak další den… kniha na jejím stole… kniha, kus balicího papíru a motouz… pak zase Sára… s malým balíčkem převázaným motouzem v ruce na cestě od domu… od domu k popelnicím před ním u cesty… u popelnic… otevřených… napřahá se a… Nedokázala to. Náhle utíká i s balíčkem zpět do domu… do svého pokoje… na půdu… na půdě přehazuje plno věcí, dokud nenajde krabici se starým vyřazeným oblečením… ano, to je to správné místo… zahrabe balíček na dno krabice, pod všechno to oblečení… A pak úprk… Nelogický úprk z ,,místa činu“ – z půdy… Úleva… Úleva, úleva, úleva…
Bože… zapomněla jsem na to…! Já jsem na to zapomněla…! pomyslela si zděšeně a v hrůze nalistovala tu jedinou důležitou stránku. I po těch letech si přesně pamatovala, která to byla. Jako by to nebylo skoro dvacet let, kdy ji viděla a četla naposledy, ale dvacet minut…
Příslušný odstavec našla okamžitě.
A jak by ne – měla jej zaškrtnutý tužkou.
Milovala jej. Nejvíc z celé knihy. Nejčastěji jej četla a scénu před zrcadlem přehrávala.
Ale to nejdůležitější vyslovila jen jednou…
Přání… Zaklínadlo…
Vícekrát po tom již netoužila…
A jestli… jestli jej vyslovila i Amanda, což už nebylo tak nepravděpodobné, když Sára sama tu část v knížce kdysi zatrhla, potom… potom…
Potom tu musel být.
Byl tu.
On tu byl!
V jejím domě!
A odvedl si ji…!
Jareth tu byl a odvedl si její Amandu!!!
Jakmile Sáře tato zdrcující skutečnost došla v plné míře, upustila knihu a hystericky se rozplakala.