Author´s challenge II - Ta z metra 27

„Na co myslíš?“ zeptala se mě náhle a docela mě tím zaskočila.
„Na nic konkrétního.“ Zalhal jsem a oči sklopil k jejím vlasům, které jsem ještě dočesal a spustil. Už byl taky nejvyšší čas. Od gongu uplynuly alespoň 3 minuty a nechtěl jsem vědět, jaký je trest za to, když bychom nedorazili včas. Hlady jsem přestával málem vidět, takže nějaký to jídlo by celkem bodlo.
„Hotovo.“
Otočila se ke mně a upřela na mě ty svoje kukadla. Z neznámého důvodu mě to málem přibilo na místě. Nemohl jsem se ani hnout, dokud je na mě upírala. Pak je sklopila. Tak strašně smutně.
„Lžeš mi.“ Řekla prostě a já na to nemohl říct ani popel. Byla to jednoduše pravda.
„Proč myslíš, Výsosti?“ zkusil jsem se z toho vykroutit otázkou, ale to bych její inteligenci asi hrubě podcenil.
„Protože ses zamyslel a díval se do ztracena a ten tvůj blažený výraz byl poměrně nepřehlédnutelný. Nehledě na to, že odpovídat otázkou dceři hraběte se nesluší. Ta četba protokolu ti jedině prospěje.“
Jak kdyby byla mou matkou. Úplně mi vzala veškerou náladu a od té doby už jsem raději nic neříkal. Jen jsme si pospíšili do sálu, kde se podával oběd.
Raději jsem Alexandru následoval, protože jsem si všemi těmi chodbami a dveřmi ještě nebyl tak docela jist. Od mého pokoje to všechno bylo poměrně vzdáleno. Navíc všechny dveře vypadaly naprosto stejně a nerad bych třeba natrefil na komnaty hraběte. To by mě taky klidně mohlo stát můj krásný mladý krček.
Vešli jsme do sálu jen tak tak. Jen jsme překročili práh, rozezněl se druhý gong a my jsme spěšně zaujali svá místa u hodovního stolu. Bylo prostřeno pro tři osoby. Docela se mi líbilo, jak je vše zajímavě starodávné. V tu chvíli mi došlo, že vlastně netuším, jakým způsobem se kdysi jedlo a modlil jsem se vroucně za vidličku a nůž. Jenomže o nerezu jsem si mohl nechat tak možná zdát.
Zarazilo mě hrobové ticho, které zavládlo hned jak jsme dosedli. Bylo slyšet maximálně ptáky z venku. Poněkud zarážející. Navíc se nějakou dobu vůbec nic nedělo.
Pak jsem zaslechl klapot bot z chodby a postřehl jsem poplašený Alexandřin výraz. Urychleně si upravila lem šatů a narovnala se.
Dveře se otevřely a v nich stál hrabě. *Tak a co teď? Má se vstát nebo co?* projelo mi zmateně hlavou a upřeně jsem se zahleděl na Alexandru, jestli mi náhodou neporadí. V tuhle chvíli byla mým jediným spojencem tady.
Odrazila lehce židličku a vstala. Udělal jsem urychleně to samé a doufal, že je to tak správně. Tohle tápání mi už lezlo na nervy. Hned večer se do tý ukrutný bichle pustim, protože když jde jednomu o kejhák, tak se sakra snaží, aby svý životní šance zvýšil.
Dveře se znovu otevřely a sloužící začali nosit jídlo na stůl. Rozhodně toho nebylo poskrovnu. Na jednom talíři se vyjímalo pečené selátko, na druhém úhledně seskládané kousky uzeného masa a na malém talířku vedle obložené talíře zeleninou. Jen tak mi v hlavě proběhla úsměvná myšlenka, že tohle bude nejspíš všechno tutově bio. Máti by se tady vyloženě vyřádila. Vždycky zbožňovala makrobiotickou stravu a všechny výrobky, které kupovala, měly nálepku BIO. Ať už to byly mycí prostředky a nebo štangle salámu. Jednomu by to už lezlo na nervy, ale máma vždycky říkala, že když se oba živíme chemií, že alespoň něco přirozeného do nás musí dostat. Jo asi měla pravdu.
Auuuu. Syknul jsem, když mě Alexandra kopla do nohy. Nejspíš zcela úmyslně. Zase jsem se zamyslel? Hrabě totiž na mě upřeně hleděl a rozhodně se neusmíval. No nazdar.
„Promiňte, vaše Výsosti, na co jste se ptal?“ zeptal jsem se a očekával pohromu. Žádná ovšem nepřišla, alespoň prozatím.
„Ptal jsem se na co čekáš a proč jsi ještě nezačal jíst.“ Hrabě byl značně nedůtklivý.
Podíval jsem se na stůl před ním, ale žádné jídlo tam nebylo. Pouze karafa plná jasně červeného vína.
Takže mě napadla jediná dobrá výmluva.
„V mém čase je zvykem, že se čeká, až začne jíst nejdůležitější osoba u stolu. Tou jste v tomto případě vy. A proto čekám, až začnete jíst. To je celé.“
Postřehl jsem nesouhlasné zavrtění Alexandřiny hlavinky.
„Tatínek nikdy nejí.“ Zašeptala rychle mým směrem a ustrašeně pohlédla na svého otce. Já ovšem také, protože mi to nepřišlo úplně vpořádku.
„Nebudu jíst. Můžete začít.“ Řekl hrabě. Dál to odmítal rozebírat.