Musíš vstát a jít

10. I to slunce je tady jiné!

V sobotu jsem spala do oběda. Připadala jsem si rozlámaná a zničená. Mátožně jsem se vyhrabala z peřin a zmoženě se shrbila. Bolela mě hlava, bylo mi trochu špatně od žaludku. Mlhavě jsem si vybavovala včerejší večer a už vůbec jsem nevěřila, jak jsem se mohla nepozorovaně vrátit domů.
Rozhlédla jsem se, bílé povlečení bylo lehce špinavé od líčidel, které jsem si před spaním nesmyla. Dokonce jsem na sobě neměla pyžamo, jen tričko a spodní prádlo. Džíny ležely kousek od postele na zemi a taška hned vedle.
Nevěřícně jsem zamrkala a pak si promnula podrážděné oči.
Zamručela jsem a motavou chůzí se zavřela do koupelny. Potřebovala jsem sprchu, potřebovala jsem smýt tu špatnou holku, která se na mě nalepila. Já přeci taková nejsem. Neholduju alkoholu, nekouřím.
„No že sis přispala,“ přivítal mě táta, když jsem přišla do kuchyně. Četl včerejší noviny a Kateřina žehlila. Usmála se na mě, ale hned se zase sklonila nad prádlo.
„Jo, byla jsem unavená,“ zabručela jsem a začala se shánět po něčem k jídlu.
„Na oběd si sjedeme do města,“ oznámil mi.
„Jeďte si sami,“ pokrčila jsem rameny a nesla si jogurt s houskou k sobě do pokoje.
„Pojedeš s námi!“ Uslyšela jsem ještě tátův hlas, než jsem se zamkla v pokoji. To určitě, pomyslela jsem si. Nabrala jsem na lžičku jogurt a vložila sousto do pusy. Zkřivila jsem pusu do strašného úšklebku. Z tý chuti se mi skoro zvedl žaludek.
„No nazdar,“ zamumlala jsem a odložila jogurt na stolek.
„Adélo! Pojď sem na chvilku!“ Slyšela jsem tátu a otevřela dveře. S Kateřinou se o něčem dohadovali.
„Nech to být. Já to udělám,“ snažila se tátu mírnit.
„Ne o tom nebudeme diskutovat,“ utnul jí.
Objevila jsem se mezi dveřma do obývacího pokoje.
„Takhle to dál nejde,“ doplnil rezolutně.
„Co je?“ Zahučela jsem co nejotráveněji.
„Adélo, už jsi tu s námi delší dobu,“ začal diplomaticky a zároveň přecházel po pokoji. Od okna ke skříni a zase nazpátek. „Jde o to, že by ses měla zapojit do nějakých domácích činností. Třeba někdy umýt nádobí nebo pouklidit v obýváku, když si všimneš skleničky na stole a tak. Jsi už velká holka a zkrátka musíš pomáhat.“
Zírala jsem na něj s nechápavým výrazem ve tváři. Já že po nich mám uklízet? Nechci se tu zapojovat do jejich společného žití. Když si namachám hrníček nebo talíř, tak si to po sobě uklidím. Ale po nich? Ani náhodou, ještě by si mohli myslet, že se mi tu líbí.
„Tohle není můj domov,“ odpověděla jsem s klidem a sledovala, jak se táta zarazil a s lehce brunátným obličejem se na mě podíval.
„Kde si myslíš, že je?“ Zeptal se oproti tomu překvapivě klidně. „Jestliže tady není, tak kde? V Křemílkách?“
S kamenným obličejem jsem obětovala jeho tvrdý pohled. Mlčela jsem.
„Jen řekni? Pověz mi, kde je tvůj domov?“
„Tady ne,“ zašeptala jsem.
„Tady ne,“ opakoval po mě několikrát a jako by pro sebe, jestli to správně chápe. „Adélo víš, začínám si myslet, že jsi ztracený případ,“ řekl najednou bezradně. Pak se mi podíval do očí a dodal, „že jsem si tě neměl brát k sobě.“
„Pavle,“ hlesla Kateřina a šokovaně se na něj podívala.
Mě do očí vhrkly slzy. Hořkosti a zloby, myslím. V tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela. Neměla jsem, co k tomu říct. Z jeho slov se mi udělalo trochu slabo a všechno se se mnou točilo. Jako tenkrát v autě.
„Tos neměl,“ slyšela jsem říkat Kateřinu. „Tohle jsi vážně přehnal a jednou toho budeš litovat.“
A pak se mi všechno tak pomotalo, že se mi podlomily kolena a já se propadla do tmy.
Když jsem opět přišla k sobě, ležela jsem na pohovce a nade mnou se skláněl lékař ze záchranky. Měl příjemnou tvář a trochu se pousmál, když zaregistroval, že jsem se probrala.
„Jen klid, slečno,“ zatlačil mě zpátky, když si všiml mého úmyslu se posadit. „Změřil jsem vám tlak a máte ho hodně nízký. Mohla by se vám ještě točit hlava.“
„Adélko,“ táta se přiblížil ke mě a plný úzkosti čekal až doktor vyřkne ortel. „Takže bude v pořádku?“
„Jistě, nízký tlak není nic tak strašného. Každý člověk to někdy zažije. Nemusí při tom omdlít, ale cítí to. Navíc nízký tlak jde vždycky zvýšit, aniž by dotyčný bral nějaké léky. Stačí silná káva nebo cucnout si nějakého alkoholu, tedy pokud slečně už bylo osmnáct let.“ Otočil se na mě a zase usmál.
„No víte, ale ta nehoda, jak jsem vám o ní říkal?“ Nedal se odbýt táta.
„Jistě i to jsem vzal v potaz,“ doktor malinko zvážněl. „Podívejte se, vaše dcera už je po téhle stránce zcela v pořádku. Nijak to s její slabostí nesouvisí.“
„Doktore,“ zaskuhrala jsem mdle.
„Nejsem doktor, jen zdravotník,“ usmál se.
„Můžu se už posadit?“ Zeptala jsem se. Nechtělo se mi ležet, až moc to připomínalo naší nehodu. Jeho červená bunda mi to děsně připomínala. Trochu jsem se otřásla při tom pomyšlení.
„Zkuste to, ale pomalu, žádné rychlé pohyby,“ radil mi a pomáhal mi do sedu.
„Dobrý,“ ujistila jsem ho, ačkoliv se mi udělalo lehce nevolno.
„Tady paní vám udělá silné kafe a budete fit, nebojte se,“ ukázal směrem na Kateřinu.
„Je to ještě slečna,“ opravila jsem ho chladně. Ještě aby si jí táta vzal. To už bych jí nevystála vůbec.
„Omlouvám se,“ něco zapsal do nějakých papírů a pak se zvedl z pokleku k odchodu. „Tak myslím, že už je to v pořádku. Dneska byste měla být ještě v klidu, kdyby se vám náhodou udělalo opět slabo.“
„Dobře,“ přikývl táta.
„Nashledanou,“ loučil se zdravotník.
„Nashle,“ zamumlala jsem. Táta ho ještě šel vyprovodit ke dveřím a děkoval mu.
„Tady je ta káva,“ postavila přede mě Kateřina příjemně vonící hrneček. „Kdyby něco jsem v kuchyni.“
Ignorovala jsem ji.

Druhý den, v neděli, jsem se rozhodla pro malý ústupek a chystala se vynést koš. Ne snad, že bych si něco na tátově řeči o domácích prací vzala k srdci, ale hlavně jsem potřebovala na vzduch. Celé sobotní odpoledne jsem musela na tátův příkaz ležet. Cítila jsem se dobře, chtěla se projít po okolí a pročistit si hlavu a protáhnout nohy. Dokonce jsem přemýšlela o nějaké činnosti. Třeba běhání nebo tak. Prostě nějak se zabavit a zmizet z bytu, když se ti dva objímají na pohovce v obýváku.
Vyšla jsem před bytovku a nasála svěží jarní vzduch, který zpříjemňovalo slunce roztáhlé na obloze. Rozhlédla jsem se po nějakých popelnicích. Nestály daleko. Šla jsem pomalu, nechtělo se mi spěchat. Přála jsem si užít trochu těch příjemných paprsků tepla na mé tváři.
Všechno tu bylo jiné, dokonce i to slunce, které se nad několika bytovkami divně vyjímalo. Ne jako v mém starém domově. Tam vytvářelo scenérii úžasného komponentu v bezchybné krajině. Přírodní idyla, která se nikdy zcela neokoukala. Každý západ byl něčím výjimečným. Na každý se dalo bez dechu dívat několik večerů po sobě. Jak se sluneční světlo odráželo v červáncích než skutečně zapadlo za horizont.
Tady zapadalo leda tak za věžáky.
Vzdychla jsem a zase otevřela oči, které mi na chvilku zabloudily jinde. V minulosti. Stála jsem u popelnic s pytlem na odpadky. Obezřetně jsem se rozhlédla a oddychla si, když jsem nikoho nespatřila. Musela jsem vypadat jako blázen.
„Ahoj Adélo,“ ozvalo se nečekaně za mnou, až jsem s sebou trhla, když jsem lovila klíče v kapse u mikiny. „Jé promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“
Otočila jsem se a spatřila známou tvář. Ten kluk chodil do stejné třídy. Vlasy měl zkrácené na malého ježka, protáhlou opálenou tvář, černé obočí, které rámovalo tmavě modré oči a na tváři lehké strniště. Všimla jsem, že má propíchnuté pravé ucho a v něm jednoduchou náušnici připomínající kudlu. Byl jen o trošku vyšší než já a pod mikinou skrýval sportovní postavu. Jen jsem si sakra nemohla vzpomenout na jméno.
„Ahoj, co ty tady děláš?“ vypadlo ze mě. Připadala jsem si v tu chvíli jako idiot. Blbější otázka mě fakt napadnout nemohla. Znervózněla jsem a začala ještě usilovněji žmoulat strohý svazek klíčů.
„Bydlím tady,“ usmál se a oči mu trochu zasvítily pobavením.
Tak to jsi Adélo zase jednou zabodovala.
„No aha,“ zamumlala jsem. „Já jen, že jsem tě tu ještě nepotkala.“
„Do školy mě vždycky hodí brácha,“ mávl neurčitě rukou. „Viděl jsem tě, jak vynášíš pytel, tak jsem tě zkusil doběhnout.“
Ježiš, on mě viděl, jak jsem tam prkenně stála u popelnic! No nazdar.
Slabě jsem se usmála.
„Byl jsem si zaběhat, tady kousek na stezce v lese. Dneska je vážně skvělý počasí, že jo?“ Upřel na mě ty svoje oči a já jen přikývla, na víc jsem se nevzmohla.
„Hele nechci tě zdržovat. Tak se měj, já mám ještě před sebou pořádnou štreku. Tak někdy ve škole,“ mávl mi a nasadil si na hlavu kapuci.
„Ahoj,“ zvedla jsem ruku.
„Čau,“ zavolal jen na půl pusy a ukázal mi záda, které se vzdalovaly po chodníku. Za malou chvíli zabočil za roh a ztratil se mi z očí. V tu chvíli jsem si oddychla a pořádně se nadechla. Měla jsem co dělat, abych odemkla správným klíčem a zmáčkla správné patro ve výtahu. Pořád jsem totiž přemýšlela nad tím, jak se ten kluk jmenuje. Nemohla jsem si vzpomenout a děsně mě to dráždilo.Měla jsem i takový pocit, že se mi dokonce první den představoval.
No nicméně měla jsem celý zbytek večera nad čím přemýšlet. Zaměstnala jsem si hlavu a nemusela myslet na to, jak se ti dva v obýváku cukrují.