Author´s challenge II - Ta z metra 28

Pořád mi to chroustalo v hlavě. Celý zbytek oběda proběhl v naprostém tichu. Poněkud jsem litoval toho, že si k jídlu nemůžu dát pořádnej půllitr piva, které by se k selátku rozhodně náramně hodilo. Ale co nadělám. V tomhle století můžu být rád za dřevěný židle a stůl.
Jídlo se jedlo rukama. Nějak mě to dvakrát nepřekvapilo. Spíš jsem byl docela rád, protože se dřevěnou lžicí bych si asi poradil, ale s dřevěným příborem bych zápasil fakt dlouho. S nostalgií jsem vzpomínal na hliníkové, se kterýma nás máma posílala na tábor. To byly časy.
Vůbec se mi po mé současnosti začalo povážlivě stýskat. A to uběhly sotva 4 dny, co jsem tady.
Dojedli jsme a já čekal, co bude dál. Hrabě dopil své víno a mlčky vstal a odešel. Trochu mě to překvapilo. Nečekal jsem to tak rychle. Přeci jen jsem se už psychicky připravoval na společenskou konverzaci, ale žádná se nekonala. S Alexandrou jsme v místnosti osaměli. Nastalo ticho, které mi nebylo vůbec příjemné, protože jsem měl na jazyku snad milion otázek.
Začal jsem si poklepávat rukou o stůl, aniž bych si toho všimnul. Došlo mi to až ve chvíli, kdy na mě Alexandra upřela nedůtklivý pohled. Schoval jsem ruce do klína a čekal. Mezitím sloužící odnesli naše talíře a uklidili stůl.
„Co teď, Výsosti?“ nevydržel jsem to ticho. Bylo ubíjející
„Teď se obávám, že máme ještě asi 4 hodiny výuky.“ Řekla to tak odevzdaně a zkroušeně, že mi připomněla mě samotného v jejím věku. Jen já neměl tolik sebekázně. Pořád jsem vymýšlel imaginární činnosti, jenom abych se učit nemusel. Máma mě k tomu zaboha nemohla donutit. A Alexandra se bude učit sama od sebe? Chudák dítě.
Napadlo mě malé zpestření, které by jí mohlo udělat radost. Jen jsem si nebyl jist, jestli je to v souladu s místními pravidly. Ach jo. Už mi to pomalu začínalo lízt krkem.
„Co bys řekla na to, kdybychom si vzali učení ven pod strom?“ přeci jen jsem to zkusil.
Zadívala se na mě poněkud zmateně a chvíli mi přišlo, že jsem musel navrhnout neslýchanou blbost. Pak se ale usmála.
„To by bylo hezké. Ovšem musíme se zeptat tatínka.“ Řekla s trochou obav v hlase. No jo, pan hrábě. Málem bych na něho byl zapomněl. Jenže jsem se ho při obědě bál zeptat, protože jsem netušil, zda se může při jídle mluvit. Stejně to byl divný pocit. My jsme s Alexandrou cupovali maso a on při tom popíjel víno a jen nás tak pozoroval. Skoro vypadal, jako že nám to závidí. Ale proč si tedy nedal s námi? Že by si nechával jídlo přinášet do komnat mi přišlo absurdní.
Spíše se zase rozjížděla kolečka mé fantazie. Myšlenky se ubíraly dost nesmyslným směrem. Protože pokud by byl hrabě upír, tak by mu normální lidské jídlo přeci příliš nesvědčilo, ne? To dá rozum, když potřebuje pro svoje přežití krev.
Ale v zásadě to nevysvětlovalo, proč s námi tedy seděl u toho stolu. Napevno jsem se rozhodl, že se na tohle musím Alexandry rozhodně zeptat. Jenom jak to zakulišit, aby si to nevysvětlila nějak zle? No možná nejlepší způsob bude zkusit to formou nejmenšího odporu. Totiž přímou otázkou.
Vzali jsme učebnici filozofie a vyrazili do zahrady. Hrabě nám kupodivu náš malý experiment povolil a tak jsme se uvelebili pod košatým stromem, kde už bylo připraveno prostírání, jak jsem instruoval služebné.
Alexandra byla trochu nervózní. Ani nevěděla jak si pořádně na deku sednout. Když jsem si sundal boty, byla regulerně šokovaná. Ale já si udělal pohodlí.
Picknikování jí zřejmě nic neříkalo. Bodejď taky ano. Ve velkém se to rozšíří až objeví Ameriku. To bude zhruba za 500 let.