Musíš vstát a jít

11. Ty na to určitě máš...

Ve škole jsem zjistila, že se jmenuje Martin. Ve třídě s nikým moc nemluvil, ale každou přestávku se vytratil z učebny a do začátku hodiny se neukázal. Zatímco on si mě nevšímal, ostatní, kteří byli svědky mého malého uklouznutí v hospodě u Šebestů, si mě dobírali v jednom kuse.
Těch několik následujících dní, jsem se tátovi vyhýbala, omezovala oční kontakt na minimum a celkově dělala hluchoněmou. Ne že bych z toho měla radost, dost mě to štvalo. Celá moje situace mě vytáčela. Zlobila jsem se sama na sebe, na tátu, ještě víc na Kateřinu ačkoliv mi nikdy nic neudělala a v neposlední řadě i na Gábinu, jak mě pořád básnila o tom, že k nim přijedu na prázdniny a všechno bude jako dřív. Ztrácela jsem tu svoji naivitu a uvědomovala jsem si, že už se do Křemílek nikdy nevrátím.
Už jsem s nimi bydlela skoro dva měsíce a všichni jsme si zvykli na to, že se nezapojuju do jejich akcí a oni se mě zbytečně nevyptávají. Prostě tichá úmluva o společném soužití.
Ve škole se mi celkově zhoršily známky. Učitelé to nejspíš přičítali těžkému životnímu období. Nijak mi to už nevadilo jako na začátku, to že na mě berou zvláštní ohled. Viděla jsem v tom určité výhody a nemusela se tak učit. Vlastně jsem se ani nemohla soustředit. Co jsem dřív přečetla knih a teď mi leží na stolku jedna a ta samá, rozečtená ještě z dob před nehodou.
A pak se něco stalo.
„Nechtěla bys někam zajít? Třeba po škole?“ Promluvil na mě opět Martin, až jsem s sebou leknutím cukla, jak se ke mě připlížil zezadu. „Promiň, zase jsem tě vylekal. Tak šla bys?“ Zeptal se znovu.
„No já,“ přiblble jsem se usmívala. „Proč ne? Stejně nic na odpoledne nemám.“ Pokrčila jsem rameny a úplně hypnotizovaně hleděla do jeho tmavých modrých očí. Měla jsem pocit, že se v nich topím. Častokrát jsem o tom četla v knihách a vždycky jsem se nad tím ušklíbla. A teď pro mě ta slova získávala význam.
„Bezva,“ usmál se. „Počkám na tebe před školou. Na poslední hodinu se musím vypařit, víš? Ještě něco zařídit a tak. Uvidíme se pak. Ahoj.“ Sebral se, aniž by čekal na můj pozdrav, a odešel suverénně ze třídy.
„Co ti chtěl?“ Posadil se ke mě na lavici Jirka a divně se mračil.
„Nic, jen jsme si povídali,“ lhala jsem, ani nevím proč. Něco z Jirkova výrazu se mi nelíbilo. „Bydlíme kousek od sebe. Tuhle jsem ho náhodou potkala.“
„Víš nemá tu zrovna nejlepší pověst,“ zamumlal.
„A kdo má?“ Prohodila jsem ironicky.
„No nic,“ došoural se zase do poslední lavice. Ohlídla jsem se a viděla, jak něco říká Robertovi, který se najednou na mě podíval se zadumaným obličejem, možná trochu podmračeným. Zavrtěl hlavou a já se otočila zpátky.
Nelhal, opravdu na mě čekal před školou u zábradlí. Seděl na něm a díval se do strany. Jakmile mě spatřil, vykouzlil šibalský úsměv a pokynul ukazováčkem, abych k němu přišla. Připadala jsem si jako pod vlivem nějakých omamných látek, ale jen do té doby než jsem došla až k němu. V tu chvíli mě ovládla nezvladatelná nervozita a já těkala očima po okolí, jen abych se do jeho zvláštní tváře nemusela podívat.
„Tak pojď,“ seskočil a položil mi ruku na záda, aby mě nasměroval správným směrem.
„A kam vůbec jdeme?“ Zeptala jsem se najednou.
„Překvapení.“
Došel na vzdálenější parkoviště a vedl mě mezi zaparkovanými auty až na druhý konec. Zastavil před dalším autem. Model jsem neznala, ale trochu mi připomínalo Čmeláka z Transformers. Měl také žlutou barvu, trochu oprýskanou, ale i tak vypadalo dost dobře. Celá udivená jsem se zastavila metr od něj, zatímco Martin mířil na místo řidiče.
„Tvoje?“ Vykoktala jsem.
„Ještě ne úplně,“ zazubil se a přejel rukou po kapotě. „Patří jednomu kámošovi, co mi ho u sebe schoval, než vydělám nějaký prachy.“
„No je moc hezký,“ uznala jsem.
„Je parádní,“ souhlasil. „Tak si nasedni, uděláme okružní jízdu.“
Zaváhala jsem, kdo ví jak řídí.
„V pohodě,“ jakoby vytušil moje duševní rozpoložení. „Pojedu podle předpisů, neboj.“ Usmál se a nasedl.
„Tak jo,“ souhlasila jsem nakonec a kolena se mi třásly ještě než jsem nasedla do auta.
„Prosím připoutejte se,“ mrkl na mě, ale sám si pás nezapnul.
„A kam že to vlastně jedeme?“ Zeptala jsem se, hlas se mi trochu třásl, abych se trochu uklidnila.
„Nejdřív musím objet pár známých, abych byl k tomuhle autu zase o krok blíž, no a pak tě vezmu na jedno super místo. Budeš koukat. Věř mi.“
„Dobře,“ jen chvilkami se mi mlhavě vybavilo, že toho kluka vlastně ani moc neznám, že bych neměla být tak důvěřivá. Spíš jsem myslela nato, že vedle mě sedí hezkej a milej kluk, kterýho by mi Gábina určitě záviděla.
Jak řekl, objel pár lidí. Mě nechal v autě a vyřizoval si svoje věci jen chviličku. Ti kluci se mi moc nezdáli, takový divný nabouchanci. Když se stavil u dalšího, vyšel kluk v trenýrkách bez trička, celej potetovanej, s cigaretou v puse. Ze vrat polorozpadlého domku vyběhl rotvajler a divoce se na Martina rozštěkal. Malinko ucouvl, ale ten kluk ho hned zpacifikoval.
„Co to bylo?“ Zeptala jsem se ho, jakmile nastoupil.
„Debil,“ vypadal dost naštvaně. „Normální lidi si něco objednají a zaplatí, ne?“ Obrátil na mě svou pozornost, jako by čekal, zda ho pochopím.
„No asi jo.“
„Jel jsem sem úplně zbytečně. Taková zajížďka!“ Energicky vycouval z úzké příjezdové cestičky na silnici.
„Jenom klid, prosím tě,“ zašeptala jsem s očima na tachoměru. „Nikam nespěcháme.“
„Promiň,“ zpomalil. „Jasně že ne.“
„Jak je to daleko?“
„Neboj, jen kousek. Jenom musím sjet z města.“ Zase se uvolněně usmál.
Sjel z hlavní silnice na vedlejší a podjel kamenný most se železničním nadjezdem. Projeli jsme několik řadových domků a ztratili se v lese. Po chvíli jsme už polní cestou ujížděli kolem velké louky podél lesa. Pak nečekaně zabrzdil, až jsem se lekla.
„Jsme tu!“ Zvolal vítězoslavně. „Teď na chvilku zavři oči, prosím.“
„Cože?“ Zeptala jsem se zmateně s představou nejhorších možných scénářů, co by tu se mnou chtěl dělat.
„Neboj se, až je otevřeš bude se ti to líbit, uvidíš.“ Přemlouval mě.
„Ale,“ namítla jsem, ale jeho prosebným očím se nedalo odolat. „tak jo.“
Věděla jsem, že se zase rozjel, ale jel o dost pomalu než předtím. Dalo mi spoustu práce nešvindlovat a opravdu držet oči pevně zavřené. Ucítila jsem cuknutí, jak zastavil a pak cvaknutí dveří, když je otevřel. Trochu jsem zneklidněla. Co když si ze mě dělá srandu a nechá mě v autě čekat se zavřenýma očima strašně dlouho?
Než jsem mohla o tom ještě víc v duchu polemizovat, otevřely se dveře na místě spolujezdce. Tedy na mé. Ucítila jsem závan svěžího vzduchu a pak jeho ruku, kterou mi položil na rameno. Cukla jsem s sebou.
„Už zase,“ zachichotal se. „Teď ti to leknutí, nemůžu mít za zlé.“ Vzal mě za paži a svou rukou mi chránil hlavu a držel ji skloněnou, abych se neuhodila. Nejistě jsem si stoupla na nerovný terén. Popošla jsem, jak mě navigoval a uslyšela prásknutí dveří.
„Ještě kousek,“ zašeptal a vedl mě. Dělala jsem malé krůčky a rukama šátrala v prostoru. Moc jsem mu nevěřila. Nakonec mě uchopil za obě paže a nasměroval tak, abych stála podle jeho představ.
„Už?“ Začínala jsem být nedočkavá.
„Jo, klidně je můžeš otevřít.“
Před sebou jsem měla něco úžasného. Z výšky vysokého kopce se strmou strží jsem se dívala na údolí pod sebou a okolní skalnaté výběžky, které na vrcholu zdobily vysoké smrky a jedle. Jelikož se chýlilo ke konci května, stráň byla prokvetlá spoustou kopretin a stromy obalené listím šuměli v lehkém větru. Na obloze bylo jako vymeteno, krásné azuro.
„Tak?“ Ptal se a opřel o předek auta.
„Páni,“ vydechla jsem a nemohla se nabažit té přírody kolem. Představa, že se něco takového skrývá kousek od města, se zdála téměř šílená.
„Objevil jsem to tu náhodou. Běžel jsem a běžel a vyběhl támhle dole,“ ukázal do levého kouta. „Není to moc daleko, když se to vezme lesem. Většinou si tady, když je hezky, odpočinu a pozoruju ty magory, co tu lezou po skalách bez jištění.“
„Ale stejně se to zdá jako pěkná dálka,“ nevěřila jsem mu.
„To se ti zdá, když jsme to braly přes město, ale lesem vyběhneš nedaleko našeho sídliště. Navíc, když má člověk vypracovanou nějakou kondičku, jde to zlehka.“ Mluvil bezstarostně. Taky jsem trošičku couvla a opřela se o auto vedle něj.
„Takže ty běháš? A jak často?“ Zajímala jsem se.
„Skoro každej den. Někdy se mi v dešti moc nechce, ale často se přemůžu. Je to už taková moje droga.“
„Taky bych potřebovala každej den vypadnout z bytu.“ Oznámila jsem mu hořce.
„Ale snad to nebude tak zlý, ne?“
„To by ses divil,“ vzdychla jsem.
„Tak to taky zkus.“ Navrhnul.
„Ale ne, já to nikdy nezkoušela,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tak začneš. Nejprve krátký vzdálenosti a pak si budeš trochu přidávat, jak se na to budeš cítit. No a za nějakou dobu třeba doběhneš až sem.“
„To určitě,“ zapochybovala jsem a sledovala, jak nesouhlasně špulí rty.
„Ty na to určitě máš.“ Řekl neochvějně, až mě to samotnou zaskočilo.
„No jasně, když se mi budeš soustavně věnovat, že?“ Prohlásila jsem trochu posměšně, ani nevím proč jsem použila takový nepříjemný tón. Myslela jsem, že se ode mě odvrátí a přestane se se mnou vybavovat. Chvíli na mě zamyšleně koukal, než se shovívavě usmál.
„Když ti budu dělat společnost,“ oznámil mi vlídně.
V tom mi zazvonil mobil. Táta. Martin navrhl, že se vzdálí, ale já ho zarazila a přijala hovor. Odpovídala jsem neurčitě, nakonec jsem souhlasila, že ihned přijedu domů. Když bývá dlouho světlo, tak si člověk najednou neuvědomí, že je pozdě.
„To bylo teda stručný,“ divil se. „Musíš domů, co?“ Zeptal se zcela zbytečně.
„Jo,“ kuňkla jsem naštvaně.
„Tak pojď,“ pobídl mě. „Ať nemáš nějakej průšvih. Můžeme sem zajet někdy příště, jak se ti to bude hodit.“
„To bude fajn,“ zvedla se mi hned nálada a já opět pocítila ten trn zadostiučinění, jak jsem si představila Gábinu, jak na nás civí s otevřenou pusou. Ani nevím, kde se ve mě vzala ta náhlá škodolibost. Nějak mi ale nevadila. Bylo to kupodivu příjemné