Posluchač - Prolog

PROLOG
Celkem malý, nenápadný muž se postavil a všichni, kdo byli v místnosti se na něj otočili. Muž si srovnal své brýle, prohrábl řídnoucí mastné vlasy a s okázalými gesty pronesl: „A abych nezapomněl, určitě jste si všimli, že k nám dnes přišel nový člen. Chceš se představit a říct nám co tě trápí?“
Muž se posadil a místo něj se postavila mladá dívka, která vypadala, že zažila něco, co nemůže ani popsat. Už v jejím výrazu bylo něco, co nutí člověka otočit se na druhou stanu. Tady na ní ale všichni upřeně zírali a čekali na její slova.
„Ano, děkuji. Jmenuji se Sam a trpím silnými depresemi.“
V jejím hlase byla slyšet únava a hlavně velká bolest.
„Ahoj Sam,“ odpověděla sborově skupina.
Dívka se zadívala do země a zastrčila si své krátké blonďaté vlasy za uši. Pak se nadechla a pomalým roztřeseným hlasem začala vykládat svůj příběh.
„Asi před třemi měsíci se mi stala hrozná věc. Po hádce s rodiči jsem utekla z domu. Měla jsem to celé do detailu naplánované. Ale pak můj přítel…On…Stala se hrozná věc.“
Selhal jí hlas a rozbrečela se. Paní, co seděla vedle, jí podala kapesník.
„To nevadí, jen to pust ze sebe děvče,“ povídala a zároveň jí podávala další kapesníčky.
Dívce se udělalo zle a začali se jí podlamovat kolena. Ta milá paní jí pomohla usadit se a poté jí láskyplně objala. Sam si položila hlavu na její rameno a začala ještě více brečet.
„Tak tímto bych asi dnes ukončil naše setkání. Děkuji všem za účast a sejdeme se zase příští týden.“
Všichni, co seděli, se najednou zvedli a začali odcházet. Nakonec zde zbyla jen paní a ta dívka.
„Moc děkuji, že jste tady se mnou zůstala. Víte všichni co znám, mě opustili. Každý. Rodiče, kamarádi, dokonce i můj psycholog.“
„Tak hrozné to určitě není, ne? Někdo se přece určitě najde?“
„Bohužel. Myslím že jste momentálně jediná osoba, která ví o mé existenci.“
„Jakto? Co se ti stalo?“
„Zabila jsem svého přítele!“
Tyto čtyři slova projely místností jako vlna po výbuchu atomové bomby. Mrazivá slova, která nechce nikdo nikdy slyšet. Paní se vyděsila a na chvíli se odtáhla od té dívky. Pak jí ale srdečně objala a povídá: „Tak to je mi opravdu moc líto. Jak se to stalo?“
„Cože? Vy jste neutekla? Proč tady ještě sedíte? To se mě vůbec nebojíte?“
„Proč bych se měla bát!? Takové milé děvče jako ty, by určitě neudělalo nic špatného.“
„Jak to můžete vědět? Třeba jsem tu nehodu způsobila já!“
„Prostě to vím. V mém věku už člověk dokáže rozeznat dobré a špatné lidi. Říkám tomu takový šestý smysl. Pokud nevadí, tak se tě zeptám - tvůj přítel zemřel při autonehodě?“
„Ne. Vlastně ano. Jela jsem s ním na motorce, ale zase se mi stala ta věc a já se lekla. Najednou proti nám jelo auto a…“
Dívka se už nerozbrečela ani nedala nijak najevo své emoce. Jen se dívala do zdi a dál svírala svá kolena.