Klára

Dívka seděla na zábradlí velkého domu. Koukala do prázdna, do dálky, tak zamyšleně a přitom nevědomě. Oči měla zalité slzami, plakala a slzy nechávala svéolně stékat po tváři. Nebránila se jim, už neměla sílu. Seděla mlčky, oči ponořené do krajiny a v duši ohromná prázdnota. Měla rozpuštěné kaštanové vlasy, prameny ji svévolně padaly do tváře, bezdečně je odhrnovala pryč, její křehká drobná tvář se vyjímala krásou, podtrženou smutkem. Drobné rty měla pěvně semknuté k sobě. Obočí svraštěné k očím. Byla pěkná, ne byla je a smutek její krásu ještě podtrhuje. Trápí se a ani neví co jí trápí nejvíc. Sedí smutně na zábradlí. Oči upřené v dáli, sny už nemá, cítí prázdnotu a beznaděj. Je krásná tak krásná a přitom nešťastná. Jmenuje se Klára.
Zvedne svou drobnou ruku směrem k tváři, utře si pár slz ještě jednou se zahledí v dál. Smrt. Toto slovo tiše protne ticho. Smrt, řekne ještě jednou. To kouzelné slovo, které poslední dobou považuje za jedinou možnost, která ji pomůže od trápení.
"Kláro, Klárko!" ozve se za jejími zády. "Co tu tak posedáváš? zeptá se laskavý hlas. "Mami, nech mě samotnou, prosím" odvětí dívka. "Klárko, proč? Co se děje? Řekni mi to, trápíš mě" řekne nešťastně a vezme dívčinu tvář do dlaní. "Proč se nechodíš bavit s kamarády, nenajdeš si kluka jako všichni tví vrstevníci. Vždyť je ti sedmnáct, krásný věk a ty tu jen pořád sedíš a tváříš se jakoby ti ubližoval celý svět!" Dívka ji pohlédla do tváře. "nech mě, jdu do pokoje dělat úkoly" odsekla, vymkla se z objetí a utíkala do svého pokojíku. Lehne si na postel, pláče, zase. Ovladačem zapne hudbu.. Tóny její oblíbené písně ji uklidní. Otočí se na záda, svýma očima upřeně zírá do stropu, slzy se ji opět linou do očí. "new message" ozve se hlasitě z počítače. Koukne zvědavě směrem odkud se zvuk ozval, ale pak stejně zdrceně znovu dopadne na postel. Pláče. Zase. Tak strašně neúnavně se jí oči zalévají vlhkem, vysiluje jí to tak moc ji to vysiluje a nedokáže přestat. "večeře!" zakřičí matka z jídelny. Rychle vstane, setře slzu a jako by se chystala před kamery nahodí úsměv a běží se najíst společně s rodinou. U stolu všichni vtipkují. Panuje výborná nálada. Klára báječně sehrává naučenou roli veselé a bezstarostné dívky. Jak by ne, má praxi, pomyslí si hořce. Vypráví bratrovi co dělali ve škole. Její o pět let mladší bráška se směje. Sestru má rád a ona jeho také, velmi. "Půjdeme si ještě hrát hry?" zaškemrá malý Jakub a Klára přikývne. Chce, aby měl šťastné dětství, ne jako ona. Po večeři Jakub ihned trvá na splnění slibu a se smíchem Kláru táhne za ruku do svého pokoje.

"Musíš nabít dřív než střílíš!" upozorní ji s očima upřenýma do monitoru. "jasně Kubi, tobě to jde výborně!" usměje se na něj, ale bratr úsměv vůbec nezaregistruje. Po dokončeném levelu Jakub ji s nevolí pustí. Klára mu popřeje dobrou noc, odchází, ve dveřích se srazí s otcem. S pohledem k zemi popřeje i jemu pěknou noc a zamíří za mámou do kuchyně. "potřebuješ s něčím pomoct?" šeptne do ticha. "ano, Klárko, je dobře, že jsi tu. Pomůžeš mi o víkendu s přípravou občerstvení, ano?"..
"no a kdo sem přijede?"
"Teta Bára s rodinou. Kláro vždyť je začátek června a tehdy každoročně plánujeme dopředu společně prázdniny! Copak jsi zapoměla? Halo, Země volá Kláru!" zakřičí rozhořčeně. "popravdě ano mami, promiň. pomůžu" usměje se. Máma je spokojená.
--------------------------------------------------------

"Kláro! Jakube! Dělejte vstávat!" ozývá se z chodby. "Přijdete pozdě, děcka! Rychle ať už vás vidím u stolu!" Klára si promne oči, koukne na hodiny. Zorničky se ji hrůzou rozšíří. "Do... " bleskově vyskočí z postele, rychle na sebe náhází oblečení a běží dolů. "Mami!!" vykřikne. "nemohla jsi mě vzbudit rychleji? Přijdu pozdě na tělák a učitelka bude prudit." dodá rozčileně.
"ale, ale co to slyším? Nekřič po mámě za to, že nejsi schopná si nastavit budík!" okřikne ji otec. Klára jeho poznámku přejde, jako by ji neslyšela. Vezme rohlík do ruky, druhou rukou popostrčí rozespalého Jakuba a společně utíkají do školy.

"Kláro! Kde jsi? Zase si nepřišla na sraz! Já už na tebe nehodlám čekat příště." sjede ji hned ve dveřích nejlepší kámoška Magda.
"Nešil jo? Zaspala jsem, no stane se!" ohradí se. Ví, že chodí stále pozdě, ale toto si Magda mohla odpustit. "tak! děvčata, kde to vázne?" vtrhne do šatny učitelka a Klára si na poslední chvíli stačí obléknout triko. Další taková, pomyslí si. Nikdo mi ještě ani dobré ráno neřekl. Klára je smutná. Plouží se do tělocvičny společně s holkama.

Ticho. Takové ticho, že jde slyšet i sekundová ručička na hodinách. Ticho, které způsobuje mrazení v zádech a úděs nad každým jemným hlukem. Děs v očích a sucho v ústech studentů se rozmohlo ve druhém ročníku. Třída třiceti hlučných a temperamentních lidí zcela utichla. Vzadu se ozve tiché zavrzání židle, které ticho protne jak ostří nože tříštící led.
"Daniel!" vykřkne učitel zlověstně. Jmenovaný se téměř skácí k zemi a ostatní jsou zralí na antidepresiva.
"no nedělejte z toho takovou hrůzu!" zahřmí z učitelových úst a jeho mohutná postava se s námahou zvedne. Studenti tiše zvednou oči vzhůru, pečlivě sledujíc svého učitele. Opět ticho! Mrazící více než předtím. Ticho, které nahání pot do čela a třes mladých rukou. Učitel se pozorně rozhlíží po třídě, ruce založené v bok a třída nedýchá. Všichni upjatě pozorují jeho mohutnou postavu, jen Klára očima plouží po místnosti. Učitel se rozejde do uličky. Prochází kolem studentů, občas klepne do lavice a upřeně sleduje své studenty. "Kláro!" zakřičí. Někteří hrůzou po nečekaném hluku mírně cuknou tělem. "Ano, pane učiteli?" promluví Klára tiše. "Zadej spolužákovi první otázku a opovaž se, aby byla primitivní!" přikáže. Klára je v rozpacích. Nechce učitele ještě víc naštvat a zároveň ani oblíbence třídy Daniela. "bude to!" zahřmí za jejími zády. "Jak rozpoznáme alkaloid?" řekne Klára otázku a nejraději by se neviděla. Daniel neví. Sakra. Teď budou naštvaní. "No to snad ne! Vy jste naprostí dokonalí!" řekne učitel ironicky. "Prvně mě naštve Klára, která i přes upozornění zadá otázku, která patří spíš do mateřské školky a pak náš mladý pán neví odpověď na takovou..." odmlčí se. "Stupiditu!!" zařve mnohonásobně vyšší hlasitostí. "Jak chcete milánkové.. co milánkové? jste úplní magoři, kteří vůbec, ale vůbec ničeho nedosáhnou. Víte vůbec jak se jmenuje ta věc, která vám leží na lavicích a ze které si máte vzít vědomosti? Darino!"
"kniha." řekne dívka nesměle.
Vzadu se pár lidí zasměje.
"Je tady něco k smíchu? Ondřeji!"
"Ne pane učiteli, neumím se ovládat" odpoví s noblesou a v očích se mu lesknou slzy od smíchu.
Drrrrrr.... rozhléhá se třídou. Všichni si oddechnou.. "zase jsme nic nestihli vy budižkničemové!" vzteká se učitel chemie. Zlostně popadne knihy a zmizí ze třídy. Ticho však přetrvává. Daniel se doplouží do lavice. "Magor" procedí srkze rty.
"ale ty Ondro jsi byl jednička. To kretén nečekal, že se od tebe dočká slušné odpovědi" zasměje se Daniel a atmosféra ve třídě se pomalu uvolňuje.

"Radku!" co budeš dnes dělat?" zeptá se Veronika třídního krasavce v šatně. "nevím kočko, chceš něco?" odpoví. "uhni" strčí Veronika do Kláry cestou k Radkovi. "co děláš! Veruno! Proč do Kláry strkáš? Ty nejsi normální!" okřikne ji Radek. "Nech to bejt Radku" zapojí se Klára do hovoru, vezme školní tašku a mlčky opustí šatnu.
Cesta domů není krátká, ale Kláře to nevadí. Alespoň má čas utřídit si myšlenky. Prochází mlčky kolem lesa. "Kláro!" Dívka trhne hrůzou a rychle se otočí. "Radku! Tys mě vyděsil" řekne jedním dechem a ztěžka se nadechne. "Klárko, proč jsi tak rychle utekla? Veruny si nevšímej, je to kráva." Radek ji chytí za paži. "počkej" šeptne. "nech mě!" Klára se vytrhne ze stisku jeho silné paže. Utíká domů.
"Kláro! Co blbneš? Vždyť jsem chtěl s tebou jen mluvit" Radek je naštvaný, zuřivě kopne do drobných kamínků lemujících silnici. Odplivne do trávy jakoby doufal, že tím odhodí i odmítavé jednání Kláry. Zuří, zlost ho nepřechází. Ještě jednou se ohlédne za Klárou. Dívčina silueta se mu ztrácí v dálce. Klára spěchá je vyděšená. Doběhne k domu, odemkne vchodové dveře, odhodí boty v předsíni a s tíživými myšlenkami utíká do pokoje. "Klára je doma!! Jupí!" vybafne Jakub ze svého pokojíku. Kláry se zmocní úzkost, ruku instiktivně přitlačí k hrudníku a dech se ji na okamžik zastaví. Cítí silný tlukot svého srdce a nutnost nadechnout se. Oddechne si, podívá se na bratra. "Jakube ty mi jednou způsobíš infarkt," řekne. "Vždyť jsem nic neudělal," zbavuje se Jakub možnosti své viny. Klára mu odpustí, usměje se a rukou mu rozčepýří pečlivě udělaný účes. "Kláro! Nech to jo? Nebudu se líbit holce!" naštve se. "copak ty nějakou máš trpaslíku?" dobírá si ho sestra. "Nemám, ale budu" nadme se pýchou a utíká přivítat rodiče vracející se z práce. Klára má čas pro sebe, rychle zmizí ve svém pokoji, svém království, kde se cítí sama sebou. Zapne notebook, chvíli brouzdá po síti, ale pak ho zuřivě zaklapne. Zlost ji nahání krev do tváře. Cítí jak se jí zmocňuje úzkost. Složí hlavu do dlaní. Nechce se jí plakat, necítí nic. Vůbec nic. Jen lehké mrazení v zádech a v duši tíživou prázdnotu. Vstane, zcela systematicky se převlékne a lehne si na postel. Kouká do stropu. Mlčky, v hlavě prázdno, v duši prázdno. Jako by to ani nebylo ona. Připadá ji vše neskutečné, tak prchlivé. "Píp" ozve se ze školní tašky. Nereaguje. Oči zahleděné ke stropu.
--------------------------------------------------------