Author´s challenge II - Ta z metra 29

„Paní Malá, jste tu zase?“ zeptala se sestra celkem zbytečně, když zahlédla Sašu sedět u Honzova lůžka. Taková krásná mladá žena a tráví svůj život vedle nehybného člověka. Své dceři se sice věnovala vpodstatě příkladně, ale už se párkrát stalo, že neměla mléko. Jednoduše proto, že nejedla. Sestra si dokázala představit, jak moc se asi trápí, ale měla by jít ven a začít konečně žít.
„Hmm.“ Zamumlala Saša a dál si jí nevšímala.
Sestra zkontrolovala kapačky a pytlíky na vyměšování. Všechno dala čisté. Potom s Honzou začala hýbat. Otočila ho na bok do stabilizační polohy, při čemž jí Saša svědomitě pomáhala. Proleženiny by mu v žádném případě neprospěly. Průběžně mu každý den masírovali končetiny, aby se mu nezastavoval krevní oběh. Saša už si tak zvykla, že jí to ani nepřišlo divné. Prostě všechno dělala automaticky. V tichu.
Pak ale ustala v pohybu. Roztřásla se jí brada a oči zeskelnatěly.
„Sestro, vy si také myslíte, že nemá smysl ho dál udržovat na živu?“ zeptala se tiše tak, aby nebylo poznat, že k pláči má až odporně blízko. Slzy ji štípaly do očí a ona tak chtěla slyšet naději. Modlila se v ni. A přesto nepřicházela.
„Paní Malá.“ Řekla sestra smutně a zarazila se. Jak jemně sdělit mladé ženě, že její manžel už se nikdy neprobere? Že by bylo lepší nechat jeho duši odejít na odpočinek? „Mrzí mě to, ale myslím, že pokud by se býval mohl probrat, už by se tak stalo. Navíc jeho mozek je patrně nenávratně poškozen, takže naděje, že by všechno ještě mohlo být vpořádku, je vskutku mizivá.“
I kdyby se snažila sebevíc, stejně by takhle choulostivou věc nešlo říct příliš taktně.
„Můžete ...“ zlomil se jí hlas a dál jako kdyby to ze sebe nemohla vypravit. Nedostávalo se jí kyslíku. Zhluboka se nadechla a snažila se opanovat.
„Můžete mi zavolat doktora? Podepíšu ten souhlas.“
Jen co sestra opustila místnost, což udělala vpodstatě okamžitě, Saša se naplno rozbrečela. Hysterickým zoufalým pláčem.
„Odpust mi to, prosím. Odpust mi, že tě zabíjím.“ Vzlykala. Tolik toužila po jeho živé přítomnosti. Snesla by snad i kdyby byl nějak postižený. Jen kdyby zase otevřel ty svoje nádherný kukadla a dal jí pusu na dobré ráno, jako to dělával každý den do chvíle než ... . Ne. Raději nemyslet.
„Paní Malá?“ doktor vstoupil do místnosti a snažil se tvářit zúčastněně.
Věděl, jak moc je křehká a jak příšerně to musí bolet. Už několikrát jí nabízeli pomoc psychologa a dokonce ho za ní i nenápadně poslali, ale bez úspěchu. Nestála o pomoc. A to i když to všechno zcela evidentně nezvládala. Postřehl neklamné známky pláče a i jemný třes, který přes veškeré její úsilí nemohla plně ovládnout. Jeho ochranitelský pud velel ji objemout a nechat vyplakat na rameni, ale chápal, že by mu to nedovolila. Že by za ním kvůli tomu musela přijít sama.
Saša si rychlým pohybem utřela slzy z obličeje a zvedla hlavu. Už byla poučená, že se nemá malovat, protože to nemá smysl. Předně není pro koho a pak, takhle se aspoň nic nerozmaže. No a kromě zarudlých očí nikdo nic nepozná.
*Zůstala jsem na všechno sama.* pomyslela si smutně a kámen na hrudníku, co už tam skoro rok ležel, zase přibral na váze.
„Prosím nechte mi tu ty papíry. Pročtu si je a pravděpodobně podepíšu.“
Po doktorově tváři přeběhl stín a plaše se podíval na sestru. Chtěla přeci podepsat okamžitě. To si to za tu chvilku zase rozmyslela?
Sestra hleděla na doktora zcela klidně. Jen tiše pokývala hlavou. Už jen to, že s odpojením souhlasila ústně, byl velký pokrok. Chce to čas a toho mají všichni přeci dostatek.
Saša vzala svou malou dcerku do paží a postavila si ji na stehna.
„Řekni táta. No řekni táta, sluníčko.“ Snažila se zvesela, ale hlas tomu neodpovídal.
*Já té maličké zabíjím otce.* A jakkoli se na ni usmívala, po tvářích jí tekly slzy jako hrachy.
Pro doktora to byl skličující pohled. Někdy svou práci z duše nenáviděl.